Co mám dělat proti závisti - bohužel z mé strany

vosmajda
pokud ti jde o vzhled tak s tím se přeci něco dá dělat; nezáviď ostatním jak vypadjí ale zapracuj sama na sobě aby ses své představě přiblížila - kosmetika udělá hodně a nový šatník též, teď už je obojí dostupné i za rozumný peníz přece.....a pokud nevíš jak na to, zaplať si vizážistu, ten ti pomůže s obojím.....základem je opravdu zvednout si sebevědomí (ať už právě svým novým vzhledem, nebo pochvalou od partnera atd. atd.) a začít si vážit sama sebe.
A fotkám tolik nevěř, záleží jak je kdo fotogenický a v který okamžik je vyfocen, realita je většinou o dost lepší
Mimochodem umět přijímat lichotky taky dělá své, ale měl by ti je taky nědo občas říkat (hlavně tvoje drahá polovička - není tam taky trochu zakopaný pes?)
A jiné kvality hledej i jinde, jakékoliv jiné schopnosti, sympatie, vzdělání, vlastnost, zájmy.....

Holka zlatá mluvíš mi z duše.V tomhle případě to není ani o slabým sebevědomí. Já mám sebevědomí na nule a slovo závist do mého slovníku nikdy nepatřila. Možná by nebylo do věci místo závisti těm dotyčným lidičkám ze srdce přát, že se jim daří, že vypadají nádherně a nebo, že mají prachy. Protože můžou být úspěšní a krásní ale nikdo neví co všechno se za tim skrývá. I bohatí a krásní lidé mají trápení.

Jediná moje rada asi je. Vždycky když ta závist na někoho příjde ať si v duchu říká: Mám krásnou, zdravou rodinu a nic víc ke štěstí nepotřebuju. A nebo pak už jen vyhledat pomoc psychologa. Ale upřímně řečeno tyhle problémy bych chápala spíš u puberťaček než u zralých žen.

Ale to je přesně to, co už jsem tady psala, o té zdravé krásné rodině. Znám rozvedené, nemocné, bezdětné, samoživitelky a různé jiné lidi a vážím si toho co mám. Jenomže pak mě někdo něčím překvapí a na mě to přijde...

Tak to už je pak pouze jen tvoje povahová vlastnost a tu jen tak nezmněníš. Ale nic si s toho nedělej. Je přece známo že my češi jsme závistivý národ. Aspoň v tom nejsi sama.

vosmajda
Myslím, že tady vůbec nejde o závist, ale o celkovou nespokojenost člověka se sebou samým (může jít až o nenávist k sobě samému). Ano, objektivně je vše OK - rodina, děti, manžel, .... vše jak má být, jenže pak jsou tu subjektivní pocity a je to všechno úplně někde jinde. Možná jde o nenaplněná přání, touhy, strach z věku, člověk najednou zjistí, že vlastně chtěl všechno jinak, že něco propásl,......To není závist, to je volání o pomoc. Asi bych se zkusila obrátit na zkušeného psychologa nebo psychiatra, nakonec může jít třeba i o deprese. Neboj se, myslím, že to není nic nenormálního, jen se trápíš a opravdu potřebuješ pomoc.

vosmajda
Věř mi, určitě se jenom hrozně podceňuješ. Kdybys byla tak hrozná, jak se vidíš, tak bys neměla prima manžela a milující děti. Zkus začít tady u toho. Máš víc, než spousta ostatních žen. Máš milující rodinu. A to je velký dar. Jsi vlastně velmi šťastná žena.

Asi ano, asi jsem šťastná žena, protože jen šťastná žena se může zabývat pitomostmi. Nešťastné ženy se zaobírají něčím vážnějším.

Ify
Tys to asi vystihla, co cítím. Všechno OK, a takové blbé pocity. A ten strach z věku mám taky, je kruté, že už mladší nikdy nebudu, jen ještě starší. A většina příbuzných a kolegyň je právě o kapičku mladší, je jim kolem 35 nebo 37. To je zajímavé, že dvacetiletým zas tolik nezávidím. Asi mi připadá samozřejmé, že jim to sluší.

levandulová
Nevím, jak to mám s těmi patologickými projevy. Že bych někomu něco zlého provedla, nějaké to záškodnictví nebo podraz, to ne. Ale už jsem zažila, že při příchodu ososby, jíž jsem záviděla a ona měla něco překvapivého na sobě, se mě zmocnila panika - třes rukou, vztek, možná i zrychlený tep nebo dech, asi nějaký adrenalin nebo co.

vosmajda

Ahoj, vím, co prožíváš, já mám tady to samé (resp. nyní snad už díky bohu měla jsem) s jednou mou známou - dřív to byla nejlepší kamarádka, ale právě kvůli tomu, že jsem si vedle ní připadala fakt děsně, jsem to přátelství postupně ukončila. Vypadá jako A. Jolie a všichni jí to taky dávají patřičně najevo. Když jsme byly někde spolu, všechno se vždycky točilo jen kolem ní.. a já ji díky tomu začala postupně nenávidět.
Potom ojdela na 2 roky do ciziny a já se mezitím začala věnovat sama sobě - nechala jsem si udělat prsa, změnila šatník, začala se "pečlivěji" malovat a prostě se sama sobě víc věnovat. A problém zmizel když ji někde náhodou potkám, tak už si nepřipadám jako "ta druhá"

Takže podle mé zkušennosti bych dala na radu ostatních tady a začala se sama sobě opravdu věnovat a zvyšovala si sebevědomí - zkusila bych třeba vizážistu. Říkáš totiž, že se nechceš opičit, možná je proto na čase najít si svůj vlastní a na tebe padnoucí styl. Nový účes, kvalitní líčení a změna šatníku udělají v tomhle opravdu hodně. Plus bych zkusila nějakou knihu o změně přístupu ke světu a sama k sobě.. prostě se naučit pozitivně myslet.

A fotky jsou opravdu dost matoucí. Konkrétně já jsem tak nefotogenická, že mi to říká každý, kdo vidí mou fotku takže fotky schovat do krabice

vosmajda

začni na sobě pracovat, začni chodit cvičit, zajdi si ke kadeřnici - nějaké dobré, delší dobu vyber...a na kosmetiku, masáž...a nečekej od nikoho pochvalu, ona přijde časem sama...a kup si něco hezkého na sebe....začni se o sebe lépe starat...a uvidíš, budeš se cítit lépe...

a když Ti někdo něco pochválí, tak se usměj a řekni děkuji a iž to nekomentuj....a za další, usmívej se na ostatní častěji oni pak taky budou....

Já bych taky zašla k psychologovi, už kvůli těm panickým příznakům. Zvlášť kdyby se opakovaly nebo stupňovaly, tak nečekat a rychle. Určitě to není jednoduchá závist, ale hlubší psychický problém.
S tím úsměvem je to pravda - na usmívajícího se člověka lidé reagují pozitivně, i když to není žádný krasavec.
A reakce typu "ále, to je starý, to jsem vyhrabala ve skříni" nemusí být sebeshazování, ale touha po přesvědčování - aby tě ten člověk přemlouval, že to není pravda a vážně ti to sluší. Možná tě doma moc nechválili a ty bys potřebovala, aby ti to ostatní co nejvíc vynahrazovali, jenže málokdo je ochotný to dělat.

Taky to mívám, tyhlety pocity, akorátže to není přímo závist, není to, že bych to těm lidem nepřála, ale intenzivně to CHCI TAKY a zároveň vím, že i kdybych se zbláznila, tak na nový prsa nemám, nohy budou křivý furt.... Takže nastoupí frustrace a smutek atd. Na druhou stranu mi radost neudělá, když se dozvím, že se "mé nepřítelce" něco nepovedlo, možná mne to jen jaksi uklidní či jak to nazvat. Že není zase tak úžasná...
Je to jistě problém sebevědomí, a pak taky těch konkrétních lidí. Znám holky, který jsou krásný a mají vše co chci já, ale jsou zároveň tak úžasné bytosti, že jim prostě nezávidím a mám je ráda.
Říká se, že člověk závidí to, co MŮŽE mít. Naopak věci nedostižné, opravdu nedostižné věci, ho nakonec nechají chladným. Takže to je vlastně dobrá zpráva - můžeš to mít taky.
To je důležitý si uvědomit - to, co mají ony, můžeš mít ty taky, když budeš chtít. Opravdu chtít.
Jestli ne, tak jsi to tak moc nechtěla a není důvod vlastně závidět.

Měla jsem "kamarádku" která strašně záviděla mě, nakonec to vyvrcholilo, že mi chtěla sebrat manžela, ale nepovedlo se. Ale zažila jsem s ní situaci - byli jsme společně s její rodinou (byla vdaná, 2 malé děti, manžel ok) na dovolené a takhle večer jsme se setkali v baru u bazénu, mě to asi slušelo a jak ona záviděla normálně mě i s kabelkou, namalovanou, oblečenou, shodila do bazénu. Sice to byl šok, ale vzala jsem to, začala se smát a po mě tam naskákalo celé ostatní osazenstvo. Koukala pěkně kysele, že jsem nenadávala, nakonec tam skočila taky, aby nebyla pozadu, ale měla jsem pocit, že by mě nejradši utopila.
vosmajda
ničíš tou závistí sama sebe, užíráš se uvnitř. Zkus se na to povznést, a když už si nemůžeš pomoct, tak se s těmi lidmi nestýkej - pokud to teda jde.

Je mi to blbé, nejdřív jsem si stěžovala a teď tady radím, ale možná jsem už na něco přišla, jak z toho ven. Možná by to chtělo nestranit se těch lidí a nekoukat na ně jen tak z okna nebo z dálky, to potom vidím jen to, co je na nich pěkné. Možná to chce přijít blíž a s tím člověkem se bavit. Pak zjistíte, že má třeba problém se zuby, s vlasy, s klouby, nebo i s nezvedenými dětmi, což z dálky neuvidíte. A rázem byste s ním neměnily. A pokud opravdu nemá chybičku, nevíte, co se mu stane zítra. Třeba zítra byste s ním neměnily ani náhodou. Jen mi ještě zbývá naučit se těm lidem přát všechno nejlepší dneska i zítra, k tomu jsem asi ještě nevyzrála.