Spěje náš vztah ke konci?

Ahoj Jajo, podle mně by bylo nejlepší vztah ukončit. Sama jsi napsala, že se ve vztahu jen trápíš. A bohužel evidentně jsi jedinná, kdo se snaží vašemu vztahu dát nějaký smysl. V klidu se rozejděte, uvidíš, spadne ti kámen ze srdce. Bude to bolet, ale časem zjistíš, že to byl správný krok. A najdeš si někoho, kdo se ti bude věnovat, až se vrátíš z práce domů. Protože komunikace, společné zážitky a touha něco spolu podnikat jsou ve vztahu moc důležité.

Reaguji na Givenchy:
Děkuji za přímost. Ptám se zde právě proto, že žádná z vás neradí přes srdce, ale rozumem. U mě se tohle oboje pere.
Je to pro mě těžké i proto, že jsem zatím v životě padla na samé špatné kluky.
Proto byl pro mě tenhle kluk dar z nebe...a bojím se, abych toto neukončila a pak nelitovala, že jsem to nevydržela déle a nesnažila se ještě mnohem víc.
Jsem z toho celého úplně zmatená.

podle mě jste to prostě nezvládli, ani ty, ani přítel...tím nezvládli myslím přechod do normálního dospěláckého života...přítel najednou musí každý den pracovat jako většina lidí, ne jen sporadicky a nemáte na sebe tolik čas, ty ale očekáváš, že bude stejný jako předtím, když neměl pracovní starosti a nebyl unavený po práci, což je chyba...to prostě nejde....nepíšeš co děláš ty a co dělá on, ale to že ty nejsi po práci tolik unavená a máš náladu něco podnikat, neznamená že nemůže být on utahaný...z toho samozřejmě vyplývá i to, že spolu už tak často nespíte

druhá věc je samozřejmě společné bydlení, které jste předtím neměli
třetí věc je, že po roce už možná odpadla ta největší zamilovanost

podle mě je chyba na obou stranách, on by se ti měl více věnovat, ty bys neměla mít přehnaná očekávání...zkuste si o tom oba promluvit, my s přítele taky po práci často už jenom večeříme a koukáme na televizi, taky už spolu nespíme tolik jako když jsme oba studovali, přijde mi to ale normální, přijde mi, že to možná trochu přeháníš, brečet kvůli tomu každý den, samozřejmě pokud bude ale přítel k jakýmkoli rozhovorům hluchý, tak by ses trápit neměla a měla by sis najít někoho jiného

Tak například k tomu brečení - nedělám to schválně, jsou to emoce, tak si nemyslím, že přeháním. Dále...já pracuju už dva roky, on pořádně až poslední čtvrt rok. A přehnaná očekávání..Samozřejmě po něm nikdo nechce hned tří hodinové výlety na kole...ale nemyslíš, že pusa nebo obejmutí by bylo normální ? Povídání si ? Nic z toho u nás není. Jen koukat na telku a spát...nic víc. A když má tři dny volna, nezdá se mi normální, že je pořád celé dny tak unavený, že musí jen ležet a nic nedělat.
Samozřejmě jsem v našem vztahy také udělala určité chyby...nejsem svatá. Ale aspon to dokážu uznat a snažit se to měnit, makat na tom vztahu.

On se úplně změnil. Ne já.

Snažila jsem se tolikrát...Ale on mlčí...viz mé další téma Nekomunikativní přítel.

Reaguji na 92jaja: ne, já nemyslela, že naschval brečíš... chápu, že se změnil, chtěla jsem ti jenom poradit v tom smyslu, že prostě práce a starosti člověka změní, samozřejmě pokud ti to nevyhovuje a on se s tebou odmítá o tom bavit, tak máš zřejmě pravdu a bude pro tebe nejlepší hledat někoho jiného s kým budeš šťastnější...pusu a obejmutí by sis určitě zasloužila

Konkrétní profese raději zminovat nebudu.
On celý den jen stojí a kouká. Na pauzu si jde, každou půl hodku, muze si číct, smskovat, telefonovat apod.
Já celý den komunikuji s lidmi osobně i telefonicky a zapisuju důležité data.Jeden zápis pokazím a je obrovský průšvih.Každý den mám jiný a celou pracovní dobu naročnou.

Kéž bych si mohla být jistá tím, že jednou někdo takový příjde

Všichni se s časem měníme. Někoho změní stěhování, někoho práce, jinýho třeba ztráta osoby. Ale já si myslím, že kdyby trochu chtěl, tak v něm toho veselýho kluka někde najdeš. Ale očividně nechce. Sama jsi psala, že se trápíš

Věř mi, že přijde. Lidí je neskutečně mnoho a každej má jiný požadavky, je nemožný, aby neexistoval někdo pro tebe

Někdy jsou chvíle, kdy je to zpátky on..někdy i celý den. Jenže pak zase následuje týden, kdy je to ten novej znuděnej kluk.
Mě tak málo pohodových chvil nestačí, ale dávají mi naději, že by se to vše mohlo urovnat.
Výše jsem psala, že jsem mu nabídla, že si dáme od sebe oddych, dnes se po sms ptal, jak to tedy bude. Až příjdu domu, určitě si o tom promluvíme.
A já nevím co je správně, co zvolti.
Jestli to dál zkoušet a doufat ve zlepšení nebo zkusit být chvilku bez sebe.

Myslíte, že je reálná šance, že by si mohl některé věci uvědomit ? Nebo 14 dní či měsíc, kdy bychom byli bez sebe, mu nemůže pomoci v tom si srovnat priority a něco se sebou udělat ?

Pokud je jednou do týdne absolutně dokonalým člověkem, tím, koho miluješ, pak bych byla na tvém místě šťastná... Je to pořád docela velká intenzita v déle trvajícím vztahu a alespoň máš tu vidinu, že jednou do týdne je to ten člověk, kterého miluješ... horší by bylo, kdyby se tak přestal chovat úplně... Být tebou, ještě bych to zkusila... Někdy máme na muže moc velké nároky, je to stresuje a jsou apriory proti tomu...

Když víš, já už cítím takovou bezmoc. Pořád se to snažím zlepšovat, být veselá a aktivní, abych i jeho k nějaké aktivitě dokopala. Vymýšlím program, který pak absolvuje, je to fajn, ale že by něco vymyslel on ? Ne.
Rozhodně se nechci rovnou rozcházet. Jen bych asi potřebovala o všem popřemýšlet, udělat si v hlavě pořádek.
Opravdu nevím, co dělat.

Možná by to chtělo nějaký delší výlet nebo dovolenou, aby jste si ujasnili, jestli spolu chcete být.

Reaguji na elvo: