Strach z mateřství

Jak to překonat? Tím, že do toho spadneš Bude to asi tím, že jsi delší dobu byla zvyklá starat se sama o sebe být tu za sebe, ale jednoho dne to přijít musí. Nechci tě do toho hnát, ale jestli si to opravdu přeješ, tak do toho jdi. Podle mě je to normální, že z toho má každý strach. Já osobně jsem mladá a bezdětná, ale myslím si, že pokud máš toho přítele, zařizujete dům a on se tomu nebrání určitě to spolu nějak zvládnete. Už to samotné těhotenství tě na to pomalu připraví a určitě se na to začneš těšit. Já se na tohle ještě necítím, ale jednou jsem čekala na výsledky o zdravotním stavu a říkala jsem si, že bych byla raději těhotná než nemocná a o všechno tohle budoucí přijít. Pokud máš podporu přítele a rodiny a chceš to, tak do toho jdi. Strach se nejlépe překoná tím, že půjdeš proti němu.

Vem si kolik mladých holek najednou bylo v tom. A co teď? Jít na potrat nebo to zkusit. Hodně mých spolužaček i z rodiny to takto mělo a zvládají to a jsou takhle šťastné a rodina je pro ně všechno. Já mám největší strach z toho abych na to měla toho správného parntnera, který to chce taky pak se nebojím a co se stane stane se.

Po tomhle víkendu myslím, že moje hlavní nejistota plyne z dnešní doby a následně z mého partnera, který se není schopen přenést přes skutečnost, že bude ve stejnou dobu splácet úvěr, živit dítě, ale hlavně hledat nové zaměstnání. Přemísťujeme se totiž z Čech na Moravu. Bez jeho jistoty si můžu jen velmi stěží být já jistá mateřstvím. Zažily jste to některá taky tak? Můžete mi vysvětlit, jak jste to mohly zvládnout?

Reaguji na zuzsar: Já už jsem ti svůj názor psala.
Řekla bych, že základem je práce přítele, bez té to nepůjde.Z úvěru bych až takový strach neměla, pokud je rozumné výše a použitý na bydlení.Přece jen platit úvěr, drahý pronájem a živit tři lidi zase taková legrace není a celkem chápu, že má partner strach.Ve tvém případě bych asi ještě mimčo odložilo, třeba o rok, než se partner i ty zaklimatizujete a zabydlíte v novém prostředí (domov i práce).Budete pak oba ve větší pohodě a myslím, že je lépe si i těhotenství užít bez stresu.

Reaguji na zuzsar: Aha, tak to se trochu nedivím... k mimču potřebuješ pohodu a pocit zázemí, to je jasné. A teˇd vás čeká náročnější období, tak souhlasím s Laurittou, asi bych chvíli počkala, než se věci usadí, aspoň než se přestěhujete a přítel najde práci...

holky, tak už se to posunulo dál! Chce to prostě čas!! Ať si říká kdo chce co chce, dokud to k Vám samo nepřijde, nebo se to nestane omylem, je zbytečné s tím bojovat. Já jsem si začátkem listopadu řekla stop! a přestala jsem nad tím pořád uvažovat. Řekla jsem si, že to budu řešit znova po vánocích a kupodivu po třech měsících už věci vidím jinak!! Najednou - fakt nevím jak se to stalo! - už nemám strach! Dokonce už na tom s přítelem pracujeme a přesto, že jsme v podstatě ve stejné situaci jako v listopadu, oba jsme se úplně v pohodě zapojili.. Takže to chce prostě čas a pokusit se, si okolí nebrat osobně, jejich řeči stejně nic nezmůžou...

Reaguji na zuzsar: GRATULUJI!
Je to moc hezká a pozitivní zpráva.

Tak už se to dokonce i povedlo! Jsme v 7 týdnu, podařilo se 4 cyklus, miminko bychom měli mít v březnu!

Nádherná zpráva, blahopřeju!

Já také gratuluju. Především k tomu rozhodnutí. Jsem teď také ve stavu, kdy mi táhne na třicet a žádné hodiny zatím netikají. Ani vzdáleně. Vše co se kolem dětí točí mi nahání hrůzu. Bohužel ženský to maj blbý, že to mají časově omezené. A jelikož nechci být "stará matka" (což bych stejně asi už byla ), čas tlačí a já ještě nechci (jsem přeci tak mladá!), tak chytám divnou paniku. S přítelem jsme 8 let, on se k dětem vůbec nevyjadřuje, takže mi to neulehčuje. Každopádně řvoucí děti, kterých je všude plno nesnáší. To samé hloupé matky (kterých je také všude plno). Ale kdyby to přišlo, určitě bude nadšený (asi víc než já). Finančně jsme zajištění, nic nesplácíme. Rodiny máme daleko, takže opora v tomhle směru nic moc. Já mám zajímavou rozmanitou práci a děsí mě, že bych musela být upnutá jen na dítě a žvatlat ty nesmysly, které se prostě musí žvatlat. A zblbnula bych.
Každopádně asi si nedokážu představit být celý život bez dětí. A s nima vlastně taky ne.
Panika trvá cca rok a stále se stupňuje. Jeden týden si dokážu představit čekat dítě a druhý týden je to úplně opačně.

Reaguji na Pillipala: Ahojky, přesně tak jsem to měla taky.. Vím, že je okolo 30 hrozně těžké to neřešit, hlavně když to řeší všichni okolo a furt se vyptávají. Někteří uměli zajít i tak daleko, že pak začli strašit, aby nám to tak pozdě vůbec šlo - ti byli úplně nejlepší (tak na zabití)... Většina žen jako my s tím válčí docela dlouhou dobu. U mě nastal zlom až ve 32 letech. Mimi budu mít ve 33. Musím říct, že toho vůbec nelituji. Nebyla jsem na to zralá, takže by se to dřív pravděpodobně stejně ani nepovedlo. Jsem navíc ráda, že jsem se netrápila nějakým 2-letým snažením. Čas musí být zkrátka správný, a to ví jen každá žena sama, takže radím prostě počkat, až to samo příjde..

Teď jsem zjistila, že jsem těhotná.I když jsme na tom pracovali asi půl roku, tak že bych jásala, to teda ne. Spíš se objevila obava, co všechno teď bude a jak to bude.... Je mi 34,ale než jsme se o to začali pokoušet, tak jsem moc o děti zájem neměla....

Reaguji na Juu: Můžeš být v klidu, proti mojí kamarádce jsi břídil. S manželem se o mimi snažili 9 let. Absolvovali léčení, lázně, několik operací, 2x neúspěšné umělé oplodnění a když už se smiřovali že jim to asi není souzeno tak v 39 letech otěhotněla. A její muž mi říkal - jsme šťastní, ale máme takové rozporuplné pocity, že ten náš život bude najednou úplně jiný, už jsme zvyklí žít sami,...Zkrátka dosáhli toho po čem 9 let toužili a náležitě je to vyděsilo. A když malýmu bylo asi půl roku tak mi zase povídali - My věděli že to bude s mimčem náročný, ale že až tak to jsme nečekali. Zkrátka starý vyčerpaný rodiče. Ale milující a šťastní. Takže holky buďte v klidu, obavy má téměř každý.

teď jsem dočetla celou diskuzi a nejprve gratuluji zakladatelce k miminku - vše má svůj dobrý a správný konec!
Chtěla bych se též optat, zda je tu některá, která by neměla vyloženě strach z mateřství, ale je spíše prostě a jednoduše líná?? Když mi bylo nějakých 23, byla jsem plna energie, přála si miminko a neskutečně moc jsem si přála být matkou.. postupem věku mě tyhle touhy postupně opouštěly, a nyní, kdy je mi téměř 28, si nedovedu představit mít dítě. Všichni tlačí - partner, příbuzní, zázemí je... Jen já si nedovedu představit, že bych se o někoho měla starat, je mi s přítelem samotné moc dobře a ne že bych chtěla být středem pozornosti, ale jsme tak spolu sami pro sebe a mě to vyhovuje... Dítě by nám narušilo takovou tu naší pohodičku... Jsem snad sobecká? Stalo se to také některé z vás?

Reaguji na dolcezzalavanda: Přesně takhle to má můj bratr. Je mu 30, přítelkyni 28, mají zázemí, jsou spolu dostatečně dlouho a žijí si spolu v klídku, občas někam jdou, jinak kolem 20. hodiny na ně padá únava, jdou si dáchnout po obídku, trošku jak důchodci. Já mám děti 4 a 1 rok takže má z první ruky jaký je to šrumec a zdá se mi že se jim do rodičovství moc nechce . Brácha má občas rádoby vtipné řeči jako že matky na mateřské se orientují v čase pouze podle toho jaký zrovna běží seriál a tak, takže doufám že budou mít hodně aktivní a nespavé dítě aby si to náležitě užili.

Reaguji na myskin: Jo, to je přesně ono My jdeme třeba spát o půlnoci, ale večer máme jen sami pro sebe, povídáme si, koukáme na telku.. nebo - přijdu z práce, zničená, nejsem schopná nic dělat, padnu do postele a spim... prostě si nedovedu představit, ještě běhat kolem dítěte.. prostě lenoch největší, a nevím jak to napravit.. prostě se nedovedu vzdát toho sladkého nicnedělání a pohodičky ve dvou Snad časem? A mít nespavé dítě, to by byla opravdu ta nejhorší možnost, ale vím že v mém případě to tak bude a že se už tak krásně nevyspinkám... fakt ztracenej případ
No fakt přesný