Strašně lechtivá navždy?

Já jsem byla v dětství strašně lechtivá a brácha toho využíval když jsem ho zlobila .. No odnaučila jsem se to, sice to trvalo, ale zabralo to a od té doby nejsem vážně lechtivá.

odnaučila jsem se to tak, že jsem se to prostě snažila rozdejchat.. ze začátku to šlo vážně těžce, ale vážně zhluboka se nadechnout a vydechnout a stále opakovat, pak to přestávalo a ještě snažit se na to nemyslet...

Třeba to nepomůže všem, ale mě to nějakým zázrakem pomohlo, za co jsem ráda. Když jsi vzpomenu, jak jsem trpěla u lechtání.. Achjo !

Přesně jak píše Lady-Dé - ROZDEJCHÁVAT Mám ty samé zkušenosti

hm, to mě pomáhá jen na bocích, ale jak se mě někdo dotkne na ploskách nohou tak se můžu po.. a mě to hrozně vadí...je mi to až nepříjemný. jako to lechtání tam.

Reaguji na SimonaH:
jsem ráda, že jsem "potkala" někoho, kdo to řešil stejně Na mě všichni koukají divně, když řeknu, že jsem se to takhle odnaučila

Já jsem také až extrémě lechtivá. Přítel si ze mě dělá srandu a právě mě pořád schválně lechtá Já třeba ani nesnesu, když mi někdo sáhne na klíční kost, což je samozrmejmě něco pro přítele, kterého to strašně baví mě "trápit"

Já jsem také šíleně lechtivá a obtěžuje mě to. Ne to, že mě úmyslně lechtá, ale hlavně to, že když na mě sáhne a nechce mě polechtat, tak já ucuknu a bráním se prostě automaticky. Radu jak proti tomu nemám, jenom je zajímavé, že po probuzení lechtivá nejsem Trvá to chvíli, než si mysl uvědomí, že bych měla vlastně být, pro mě dost divné.

Každopádně já to mám jako "trauma" z dětství, protože když jsem byla malá, tak mě stále někdo lechtal, no a takhle to dopadlo.

Tak to asi tak extrémě lechtivá zase nejsi, když si to necháš líbit a ještě ti to přijde zábavné. Já bych dotyčného asi zabila! Pro mě osobně je lechtání mnodem horší, než kdyby mi někdo vrazil pár pěstí. Fakt vyloženě utrpení. Takovej pocit bezmoci, když se v té křeči nemůžu ani bránit, ani křičet, ani dotyčného odstrčit, se nedá srovnat snad s ničím...

Mám to stejně, taky bych se toho ráda zbavila. Přesně jak říká kaa, naprostej pocit bezmoci..úplně nejhorší je, když mi někdo sáhne na chodidla. Ale radu, jak se toho zbavit bohužel nemám.

Lechtání nenávidím! Brácha mě tím "trestal", takže mi k tomu zůstal odpor, když mě přítel začne lechtat, strašně se rozčílím Bohužel jsem hrozně lechtivá i na doteky, takže se mě pomalu nemůže dotknout, aby mě to nelechtalo a nebylo mi to nepříjemný (měla jsem to tak se všemi muži). Zkoušela jsem to překonat, ale jak mi třeba omylem sáhne na vnitří stranu ruky, tak prskám a skáču do stropu :/

Tak já byla kdysi taky lechtivá, ale naštěstí toho nikdo nezneužíval ale dnes už nejsem lechtivá vůbec nikde. Přítel se mě pokoušel zlechtat, ale když viděl můj výraz, že fakt jako mě to nelechtá, tak jen kroutil hlavou, že to není možný

Tak u mě to je snad věkem horší,byla jsem vždy hodně lechtivá,ale teď je to extrém,strašně me to vadí,ale ani rozdýchávání mě nepomáhá,prostě jsou místa,kde jsem lechtivá tak moc,že to neutlumí nic

Reaguji na kaa: Však já si to líbit nenechávám, snažím se bránit Úplně ti rozumím, taky nedokážu křičet, brečet, smát se, je to takový "blok" a nejde nic. Je to docela úsměvné, ale kolikrát na pedikůře nebo masáži jsem se hrozně cukala, protože mě lechtal snad každý dotek, když mi pak masérka masírovala plosky nohou, modlila jsem se ať už to skončí

Bráním? sorry, ja když řeknu příteli at nedělá něco co nemám ráda tak toho nechá. Je vám 14 let? Nedokážu si představit být s někým kdo mě neakceptuje.

Reaguji na Siiri: tvoji reakci sice nechápu, ale ok. Nemusíš se bát náctiletí už dávno nejsme A přítel ví, kde už končí sranda A odsuzovat někoho kvůli lechtání? Rozhodně toto "škádlení" není důvod s ním nebýt. Máme krásný vztah a to občasné lechtání vážně nemění