Studium medicíny vs. rodina

Zimonko plnohodnotnou lékařkou budeš už po škole, budeš normálně dělat na oddělení, sloužit, prostě se budeš připravovat na atestaci už jako normánlě fungující doktor. Jinak atestaci můžeš dělat po 5letech, taky jsou rezidenční místa kde to jde tuším už po třech, prostě cesty tu jsou. A navíc je spousta doktorek, které si atestaci dělaly třeba až později než po 5letech, stihly za tu dobu mít 2 děti a nijak j im to nepřijde.
Nevím co si představuješ pod pojmem dělat kariéru - jestli chceš být nejlepší v oboru, tak to asi s dětmi půjde těžko - prostě je porodíš a šoupneš babičče nebo chůvě, ale jestli chceš být "normální dobrá " doktorka, tak to zvládneš i se špuntama

Reaguji na Zimonka:
Já se předem omlouvám, ale nedá mi to...
Nemohu si pomoci, ale z příspěvků cítím to, že chceš být lékařkou kvůli nějaké prestiži či financím. Omlouvám se, zda se mýlím, ale takovýto dojem mám.
Nejsem lékařka, ale vidím, jaká je to řehole - a služba lidem, bez ohledu na to, jestli je to zrovna pozvracený bezdomovec s odporným dechem.

Reaguji na Storm: kdybych chtěla svým povoláním dosáhnout prestiže a financí, tak si rozhodně nevyberu medicínu. samozřejmě bych chtěla být dobrá lékařka a pomáhat lidem, být jiná než někteří lékaři tady u nás, kteří dostávají prachy vysloveně za nic. nevím proč bych si měla vybrat medicínu, která se studuje takhle dlouho. kdyby mi šlo o peníze, tohle bych si nikdy nevybrala, vím, že k tomuhle člověk musí mít vztah, jinak se to dělat nedá. je to můj sedn už asi 4 roky, protože mě prostě baví věci okolo člověka, biologie, chemie a nedokážu si představit, že bych někdy měla pracovat v jiném oboru. nikdy bych si nešla sednout do kanceláře, protože můj dojem z tohohle je, že takhle lidem rozhodně nepomůžu. chci se něčím na tomhle světě zasloužit, když už tady teda jsem. dělat něco užitečnýho a prospěšnýho. samozřejmě, že pokud budu dobrou lékařkou, byla bych ráda, kdybych byla přiměřeně finančně ohodnocená a to z toho důvodu, že chci finančně zabezpečit svoji rodinu. myslím, že na lékařku mám povahu i schopnosti, jsem dostatečně zodpovědná a spolehlivá a myslím, že i v hlavě narozdíl od mých mnohých vrstevníků něco mám. ale zároveň chci mít děti a svou rodinu, to je pro mě také velmi důležité. na finanční ohodnocení se na této diskuzi ptám z toho důvodu, protože vůbec nevím, jak to v tomhle povolání chodí, nemám žádného známého lékaře a tak jsem ráda, že se tady můžu zeptat a někdo zkušený mi může odpovědět. myslím, že člověk, který jde po penězích, si medicínu nevybere - kdo by chtěl dřít služby v nemocnici za 12 000 měsíčně (vím, že tolik to je v začátcích). je to těžké a náročné povolání, ale je to moje srdeční záležitost, po tomhle prostě toužím. i přesto, že je to tak těžké. pozvracený bezdomovec mi rozhodně dobře nedělá, ale chápu, že i takové lidi mohu potkat. myslím ale že něco takového by se mě asi netýkalo, protože se chci pohybovat v oboru pediatrie.

Reaguji na Verča11: samozřejmě chápu, že nemůžu být ta nejlepší z nejlepších, když chci rodinu. ale prostě nechci být ta "doktorka na nic", kterých je tady u nás víc než dost. chci pomáhat lidem a být jim nějak prospěšná, jak už jsem napsala. chtěla bych prostě nějak skloubit rodinu a kariéru, žádné extrémy nechci, jenom být dobrou mámou i dobrou lékařkou.věřím tomu, že to jde, a proto se mě to přání pořád drží a doufám, že to nějak zvládnu rozhodně bych nechtěla, aby moje děti vychovávala nějaká cizí ženská nebo moje mamka... ještě k té atestaci - je to tak, že pracuji třeba pět let v té nemocnici, pak složím nějakou zkoušku a je to? moc to pořád nechápu já nevím, jestli je dobrý nápad být třeba po škole rok v práci, pak jít na mateřskou, do práce se vrátit třeba po těch 4 letech a dělat tu atestaci. rozhodně chci do 30 nějak stihnout děti (tak dvě)

Reaguji na Zimonka:
Jasně, rozumím, nemyslela jsem to zle...
Jen to beru tak, že lékař (a je jedno jaký má obor) by neměl dělat rozdíly ("normální" člověk x páchnoucí bezdomovec či opilec).
I když je samozřejmě logické, že ošetřovat některé hygienu ignorující osoby není nic, co by někdo vyhledával.

Reaguji na Zimonka:
Na rovinu, nedovedu si představit, že když budeš chtít být doktorkou v nějakém prestižnějším a náročnějším oboru (jakékoliv odvětví chirurgie, traumatologie a určitě by se našly další) tak strávíš na mateřské 4 roky (nebo i víc se dvěma dětma) a na doktořinu ani nešáhneš. To by Ti totálně utekl kontakt s oborem. Samozřejmně záleží na tom, v jakém oboru budeš dělat. Třeba chirurg těžko může na delší dobu z práce vypadnout ale třeba jako praktik by to zase tolik nevadilo (i když praktik můžeš být až potom, co uděláš atestaci) - počítej ale s tím, že se pravděpodobně budeš muset i na mateřské docela dost vzdělávat v oboru, aby jsi udržela krok s moderní medicínou.....
Prostě pokud chceš být doktor, tak musíš něco obětovat i ze svého rodinného života. Musíš se smířit třeba s tím, že třeba nestihneš besídku svého dítěte ve školce, protože budeš mít službu, atd. atd. Nejlíp by se Ti to kloubilo, pokud by jsi měla soukromou ambulanci (gynekolog, praktik, očař, zubař, atd.) a tím i pevně stanovené ordinační hodiny. Ale to něco stojí a jak jsem psala, jde to až po atestaci (alespoň co vím...).

Reaguji na bakalářka: s tím počítám. ale rozhodně nechci být chirurg. ráda bych byla ta pediatrička, jak už jsem říkala a mým snem je vlastní ordinace. to se ale všechno teprve uvidí, teď si nic plánovat nemůžu, je to až za dlouho. přítel chce studovat informatiku a snad bude mít slušný plat...ale to se všechno uvidí...případně by mě mohl v zařízení ordinace podpořit ale to je daleká budoucnost.

No jo, ale to jde až po atestaci.........Neatestovaný doktor sám ordinovat nemůže

Právě, teď nechci být pesimista ale za těch x let můžeš být klidně bez přítele S kámoškou se její přítel rozešel po sedmi letech kvůli holce, kterou znal 14 dní........Takže život dle mého umí dělat dost velké kotrmelce a Ty musíš počítat i s variantou, že by Ti nezbylo nic jiného než zůstat v nemocnici byť za mizerný plat a se službama. A pak se rozmyslet, jestli do toho chceš jít i s tou nejhorší variantou. Já jsem taky šla do studia fyziky s tím, že můžu skončit někde v zapadlé laborce s podprůměrným platem.......Naštěstí jsem měla štastí na lidi, které jsem potkala a snad dopadnu lépe, neb dělám něco, co je v dnešní době dost aktuální........Ale jak říkám, šla jsem do toho i s vidinou té nejhorší varianty, protože to prostě chci dělat

Reaguji na bakalářka: já to taky chci dělat, jinak bych do toho nešla...já vím, však bych si nejdřív udělala atestaci a až pak ordinaci. verča mi tady psala, že někde je třeba i možný udělat atestaci za tři roky. je to těžký to teď řešit, až já medicínu dostuduju, může to být stokrát jinak. ještě na ní ani nejsem to se všechno ještě uvidí....já vím, že se to může zvrtnout..teď mi sice říká, že chce se mnou zůstat napořád, ale vím že se to lehko může změnit, i když on opravdu není takovej, že by mě nechal kvůli holce, kterou zná dva týdny, takovej rozhodně není. a to ho znám opravdu dobře, jsme spolu 3,5 roku a máme toho docela dost za sebou..situace, ve kterých by se mnoho lidí rozešlo, jsme překonali a jsme spolu šťastný...jsou i horší období, ale myslím, že máme pevnej vztah...zároveň ale nechci být naivní.

no tyhle kritiky doktorů mě celkem nadzvedávají ze židle, jaká doktorka na nic?

A nedělej z toho takovou vědu, všechny doktorky, co znám mají děti a zvládají vše normálně. Nejsi první ani poslední, co chce kariéru a dítě, tak to tak neprožívej. Do 30ti se dají zvládnout 2 děti i atestace, moje kamarádka to tak zvládla. A žádný chůvy neměla, naopak se sama dětem hodně věnovala. Podporoval jí v tom i manžel. Takže když se chce...všechno jde. Že to není jednoduchý a zadarmo je jasný, občas asi přijdou taky infarktový stavy, kdy bys nejradši se vším praštila, ale pokud si půjdeš tvrdě za svým cílem, tak to překonáš. Chce to jen odhodlání, něco obětovat a jít si za svým cílem. A že nemůžeš mít všechno a hned je bohužel jasné.

Reaguji na Patty: no myslím že "doktoři na nic" existují a je jich celkem mnoho. pokud jsi z města, tak třeba rozumím tomu, že to nechápeš, jenže já bydlím na vesnici a moc dobrých doktorů tady není..většina to bere tak jako že je to prostě jenom jejich práce a berou za to peníze, ale nepříjde mi, že by něco zvláštního uměli. je tady třeba výborná paní doktorka kožní, která si vždycky ví rady a ta opravdu ví. ale hnedka naproti ní je dětská doktorka, která třeba moc neumí. třeba je to jenom můj dojem...ale nevím...když mi na kašel napsala jakýsi sirup a já pak přišla do lékárny a paní lékarnice mi řekla, že ten už se nevyrábí....no nevím...prostě...každý doktor není užitečný..každý svoje povolání neumí dobře...to je ve všech profesích..

Jse svoje první vážné lásky? To je totiž riziko, někdy to vyjde (jako třeba mým rodičům), ale jindy může mít jeden z partnerů pocit, že se o něco ochuzuje a pak to takhle dopadá. Navíc člověk se vyvíjí a třeba u té kamarádky oba dospěli tak, že už se k sobě prostě nehodili (znalis e od 16) - ta holka byla jen poslední kapka. Nechci v Tobě vyvolávat pochybnosti, jen píšu, že člověk může sebelíp plánovat a pak se to zvrtne.....

Asi tak nějak, ono to není náročné jen u doktorů (i když tam je to asi nejočividnější). Já třeba abych opravdu mohla dělat to co chci, tak potřebuju doktorát, a to jsou další čtyři roky studia.........Takže budu ráda, když do 28 vystuduju. A taky znám holky, které zvládli doktorát a k tomu i děti Asi bych to v 18 nedramatizovala, já jsem třeba v 18 děti neřešila ani náhodou a neřeším je ani teď ve skoro 24

a víš kolik je léků a jak často se mění, přejmenovávají, mění jejich obaly apod. ? Je jasné, že nemůžou všechno uhlídat... ale ono asi všechno poznáš, až sama budeš lékařka. Já to vidím z té opačné strany a tak mě ta kritika doktorů vždycky nadzvedává ze židle. Samozřejmě, že všude jsou blbci, i mezi lékaři... ale je to tak náročné povolání, že obdivuju lidi, co do toho jdou. Jenom studium medicíny není sranda a pak ta práce samotná... no ono to všechno poznáš.

nezapomínej, že tělo je neskutečně složitý a propletený.
A odhalit nemoc není nic jednoduchého, když ti pacient ukáže na břicho a řekne bolí to....nastává série vyšetření, nesmíš nic podcenit....nic zanedbat. Nemusí se dařit odhalit příčina.
To samé léčba, nikdy nevíš, jak bude tělo reagovat, jsou všude rizika, ty se máš rozhodnout, co udělat a přitom nikdy není 100%ně jasné řešení... To že dáš lék na jednu nemoc může způsobit spoustu dalších rizik, tak zase musíš sledovat je. Máš volit, jestli poslat pacienta na operaci, když hrozí, že jí nepřežije...když ho nepošleš, zase ho nevyléčíš. A je to risk. Šílená zodpovědnost. Jen pacienti jsou strašně chytří a vidí všechno jednoduše. Navíc do ordinace chodí taky pěkní blbci a s nima se domlouvat a něco jim vysvětlovat je občas taky o nervy (stačí, když se jich zeptáš, jaký berou prášky - abys věděla, co jim smíš k tomu předepsat a oni řeknou - hmm, teď nevím název, ale je to takový modrý, kulatý, má to zelenou krabičku...). Pak nedodržují léčbu a diví se, že jsou pořád nemocný.

No, není to sranda. Fakt bych na tohle neměla povahu dělat. Ale to všechno poznáš. Ale odsuzovat doktory za neschopnost není fér, však uvidíš. Teď máš o tom možná naivní představy, na což máš samozřejmě právo, neděláš to a vidíš to všechno ještě jinak.

Reaguji na bakalářka: tohle nemá cenu řešit, buď to vyjde, nebo ne...já zatím nemám pocit, že bych se o něco ochuzovala a on taky ne, nejsme takový typy....i když to asi může znít naivně..je nám 18 a jsme spolu 3 roky, takže nic vážného předtím být nemohlo nemá smysl tohle řešit...kdykoliv může přijít něco nečekanýho.

Reaguji na bakalářka: já jsem celkem rodinný typ a moc miluju svýho přítele a proto mám takový ty sny jako že přemýšlím kolik dětí budeme mít a jak asi budou vypadat ale teď nad dětma přemýšlím hlavně kvůli té škole. jinak bych to zas tak nehrotila