Trpím pocitem osamění

Pročítám Vaše příspěvky a hlavou mi promítá myšlenka proč tolik pesimismu probíhá ve Vašem životě, vždyť mnohý je nepochopitelný a zcela zbytečný. V mé pracovní skupině je mamina třílétého chlapce, skvělá, úžasná, komunikativní a hlavně, pracovitá ženská. Život k ní nebyl nějak střícný...rodiče již nežijí a s manželem (bývalým) přesto, že je rozdělil rozvod, žijí v jednom bytě. Manžel totiž nedokázal přenést tu křivdu, že rozvod podala ona - ona podváděna a neustále sama, jelikož pan podnikatel vyjma své práce, měl i své koníčky a pak někdy byla i rodina, když už malý spinkal. Ted se rozhodl, že on společný byt nepustí. A přesto vše, dokáže tato křehká dívčina vše zorganizovat, neznám od ní slova, já už nemohu, není mi dobře, mám problém to pracovně zvládnout...naopak...pro mnohé z nás je skvělou kamarádkou, usměvavou kolegyní, jen ty její krásné leč smutné oči ji prozradí. Snažím se ji pomoci...aniž by něco tušila, hledám pro ni náhradní bydlení, podnájmu se vyhýbá...vím, že ta její dušička touží po malém bytečku, který si může sama zvelebit a udělat přítulným, krásou dýchatelným místem pro sebe a svého syna. Doufám, že se mi to podaří. A v budoucnu možná i náhradního skvělého dědečka s babičkou pro Honzíka.

sarra
Víš, všechny tyhle věci, spojené se smutkem, depresí a tak, se strašně težko vysvětlují někomu kdo nezažil. Také jsem nechápala.
Když jsem byla mladá, také jsem všechny nepříjemnosti a životní průsery zvládala, ale jak šel čas, tak se to prostě nakupí a tělo a mysl si vše pamatuje a někam vzadu do mozku ukládá. A jednou je už toho moc. Od léta bojuju se všemi nepříjemnými pocity, co zde byly popsány, ale akorát jsem si vše zhoršila, je ze mě bojácný neurotik. Vůbec mi to netěší, chci to změnit, nijak si v pesimismu nerochním, ale jak z toho ven. Jako že si řeknu : tak a od teď budu jenom veselá a každý problém hodím za hlavu? To by bylo fakt bezva, ale bohužel to takhle jednoduše nefunguje.
Každému , kdo má životní optimismus v krvi, ze srdce přeji, aby mu co nejdéle vydržel a tichounce závidím....

Daníček
Jsou životní okamžiky, kdy optismus se zbortí z minuty na minutu. Pro mnohé z nás častým jevem, pro někoho ojedinělým, pro ty štastlivce ukazatelem neznámým.
Pro mě v tom čase nemilém (opravdu s nadsázkou napsané), naštěstí u mě v malém měřítku prožité, pomohla a stále pomáhá fyzická práce a také přátelé. Není jich moc, dalo by se říci do počtu prstů jedné ruky, ale mohu volat ve dvě hodiny ráno...a vím, že po úvodní záporné slovní nadílce, příjde i nadílka s dlaní otevřenou....

Nedávno jsem někde četla, že šťastní i nešťastní lidé žijí v průměru docela podobné životy, ale jen je jinak vnímají. Podobné - sklenice zpola plná nebo napůl prázdná? Takže tzv. logické argumenty - co bys ještě chtěla, podívej, jak se máš dobře atd., vůbec neobstojí. Pokud někdo něco vidí černě, je to v daný okamžik pro něj prostě černé

Já tyhle stavy vnímám asi tak : mám se blbě a blbě to nesu. Pak je pro mě cílem dostat se do situace, že se mám blbě, ale dobře to nesu. Teprve pak s dá s těmi negativními věcmi něco dělat. Což se lehko řekně....
Nejhorší na tom všem je, že po určité době strávené v depresi, i pozitivní věci nepřinášejí radost. Nějak to souvisí s tvorbou serotoninu v mozku, ale na tohle opravdu nejsem odborník a asi je to i na jinou diskuzi. Jen jsem chtěla říct, že tyhle nepříjemné stavy mysli si holky (NIKDO!) nezapříčiní o své vlastní vůli a určitě nikoho netěší, protože mu jenom komplikují život.

Častá situace: cítím se bez nálady, nikam se mi nechce ... Jelikož nikam nejdu, jsem doma a užírám se svou zoufalostí Začarovaný kruh. Pak se něčím ten kruh uvolní a je zase lépe

Pythagoras: vidím, že lidí, co znají Tajemství, je čím dál víc..a to je dobre

Pythagoras: ráda bych se s tebou o tomhle pobavila, nemáš třeba icq? kdyžtak napiš do vzkazu, díky

ahoj, třeba já docela jo... nemám kolem sebe nikoho, s kym bych se moh třeba cournout po Praze nebo po lese, a samotnýho mě to tolik nebaví... samota neni nic moc, ale jde o to, jak k ní člověk přistupuje... já vlastně odmalička nebyl nikdy v nějaký partě, takže pro mě je to jistým způsobem "normální", ale cejtim, že to takhle nechci a že by to chtělo to změnit... ale nechci mít kolem sebe někoho jen pro to, abych měl vedle sebe nějaký tělo, chci být s lidma, se kterýma si rozumim... něž být ve společnosti, kde si stejně člověk připadá sám a s nikym si nerozumí, tak to radši budu sám doma a udělám si progrma podle sebe...

jo, Tajemství může hodně pomoct v řešení, ale myslim si, že je dobrý nejdřív přijít na to, proč se člověk cítí sám a opuštěný, a pak to teprve řešit

ahoj mám ten problém že sem sám a nevím co s tím takový pocit stísněnosti a opuštěnosti nikoho nezajímám a stále si opakuji...nelituj se to se ti jen zdá..ale pak zase...nauč se přijmout realitu si sám nauč se s tím žít.zdá se mi že okolní svět to těší a šklebí se mi.je mi 37L nejsem šestnáctiletý kluk mám něco za sebou tak jsem sám sebou zaskočen vážně nevím co s tím poradí mi někdo?

Mívala jsem to stejně, takže tě uplně chápu... ale co říct nebo poradit, to netuším U mě se to zlepšilo nějak samo... nová škola, přítel...

Ono je opravdu těžké radit jen na základě pár vět. Nevím, nehledala bych příčiny proč já....nemyslela bych negativně. Stav samoty se přeci může kdykoli změnit. Dělala bych vše proto, abych neměla čas přemýšlet nad tím, co se děje. Určitě pracuješ- s někým jsi v kontaktu, sportuj, prostě zaměstnej se tak, ať večer uleháš unavený a nemáš čas přemýšlet.

To se ti opravdu zdá. Pokud okolí ukážeš svoji slabinu a nejistotu, samozřejmě, že se toho někdo chytne. Asi jsem ti moc neporadila, nejsem dobrý psycholog....

Nu, a jaký je důvod toho, že jsi sám? Je to Tvé rozhodnutí, nebo nedokážeš najít svůj protějšek?

Proto, aby Ti někdo dokázal poradit, tak toho o sobě musíš napsat trochu víc - neznáme Tebe a ani Tvůj život...

Každopádně přeji, abys brzy našel svůj smysl života!