Týrání dětí

1. ano, hraničilo to s týráním
2. ne, jen učitelce jsem se nezdála, tak mě poslala k psychologovi, bez valného výsledku
3. dceru miluju a snažím se být lepší než moje matka
4. nechci ji už nikdy vidět- já jí byla ukradená tehdy, ona je mi ukradená teď

Pokud víš o týraném dítěti, nenech si to pro sebe!

1. ano, i zneužívaná
2. učitelka ve 2.,nebo 3. třídě si všimla podlitin, byla jsem i hospitalizována v nemocnici, všiml si toho mámin přítel, ono se dá týrat i bez podlitin, třeba několikahodinové klečení na hrachu s nataženýma rukama a na nich těžké knihy...a to pak nikdo nepozná a myslí si, že si vymýšlíš.
3. své syny miluji nade vše a snažím se maximálně být nejlepší mámou /někdy možná až moc/ ale je to na jejich výchově vidět, žádní rozmazlenci.
4. od mámy jsem utekla v 18ti, už jsem nedokázala snášet každodenní teror, bití. Máma se se mnou nebavila, až po několika letech jsme obnovily vztah- díky jejímu nynějšímu manželovi.Vyříkaly jsme si co jsme si a teď můžu říct, že mám s mámou báječný a nádherný vztah. Moc si ji vážím i za to, že přestala pít. Naučila jsem se ji chápat, je jí líto toho co bylo. Mohu říct, že mám mámu opravdu moc ráda.

1) přímo týrání ne, ale naprostý nezaájem ano, opomenu- li neustálé sprosté nadávky a nezájem- tak normální dětství
2) moje paní učitelka říkala, že jsem chytrá, ale že moji rodiče by potřebovali co proto- to mluví za vše(
3)moje děti je to nejlepší nejbáčnější co jsem kdy v životě měla a zažila
4)s matkou se nestýkáme asi tak 5 let, i když mě to mrzí ráda ych někdy udělal ten prní krok, ale nemám odvahu, ona by o to asi ani nestála((

Každopádně jsem udělala spoustu chyb a prošla jsem si od období anarchismu až k rodině a musím říct, že to období před rodinou bych nejraději smázla a stejně si myslím, že to byl můj protest, aby si mě alespoň všimli.....rácha ten na tom byl ještě hůř....

A moje dětství? Sice nic moc, ale o to víc to vynahrazuji dětem)

jj já taky

Pro mě nepochopitelné, nemyslím to zle. Ze strany mojí matky není zájem, takže hlavně neuskutečnitelné. Ale jsem ráda že od ní mám pokoj, neodpustila bych jí. Koneckonců, neměla jsem se velkorysosti kde naučit.

Zvláštní, já se ve 14ti chytla toho samého. Punk mě držel dost dlouho, možná je to opravdu způsob protestu.
Položím otázku: Co byste dělali, kdybyste měli podezření na týrání dítěte? Ale upřímně...

slunínek
Jsi skvělá, takového odpuštění a smíření je schopen málokdo .

Jj...to znám...když malýmu bylo asi 5 let, vzpoměl si na ní a chtěl za každou cenu na návštěvu, tak jsem ho nechala zazvonit a povídat si s babičkou, ale ejhle problém nastal, když jsem se šla podívat jestli nečeká malej venku...
a nejen , že stál venku pod balkonem...ale v momentě kdy já přicházela, tak moje máma řekla, ježiš marja a šla zametat a nechala ho stát na ulici....to malej nechápal a já měla další důvod k negativismu celého našeho vztahu
Holt každý to má jiný někdo jako týrání bere třeba znásilnění, ale takový psychický týrání je taky dost drsný, když dítě cítí nelásku, je to pro někoho stejně drsný jako přímo ubližování
Nikdy mi to nedicházelo, až teď s mýma dětma vím, proč jsem vyváděla , co jsem vyváděla...

já ji měla vždy a pořád ráda ač byla jaká byla, pořád jsem se všemožně snažila o její lásku, ale nestála o to, ba naopak to bylo ještě horší. Sama pak připustila že neměla na to vychovávat dítě, /uff, ještě že už jsem dospělá/ a bylo jí líto čím jsem si musela díky ní projít. Ona byla vždycky skvělá pro ostatní lidi, a já nechápala, jak to můžou říkat, protože doma to byl horor. Teď je tak skvělá i pro mě každý den si voláme, několik hodin jsem na tom téměř závislá a ona je nadšená když s ní volám, posílám jí balíčky s oblečením, něco jí i ušiju, pošlu DVD a tak. Je to šílený, ale po těch letech hrůzy jsem se nakonec dočkala. /bydlí na druhém konci republiky,proto si jen voláme/

jo to máš pravdu a když je to kombinovaný - psychický i fyzický teror, to je teprve tóčo. A všichni Ti řeknou: Ty máš tak skvělou mámu, taky bych chtěla mít takovou. A já se ptala sama sebe, co dělám špatně já, že mi máma každý den říká, jak mě nenávidí, že když kolem mě projde, musí mě vylískat /a taky to dělala/, pak ty několikahodinové monology - z její strany, klečení na fazolích - do noci, /jediný přínos je, že mám docela slušné bicepsy díky těm knihám na natažených rukou/ /ale odvařený kolena, bohužel/

Zvláštní je, že tyhle děti často nic neřeknou, i zapírají, nebo se dokonce toho tyrana zastávají. Já si vzpomínám, bylo mi asi 5-6 let, mě nechala matka samotnou doma a šla s amantem do kina. Měla jsem šílený strach ze tmy- i té venku,i když jsem byla doma a svítilo se v úplně celém bytě- nepomáhalo to. Asi po hodině- to už nedokážu zpětně říct, jsem to nevydržela ,vylezla z bytu a zazvonila na sousedku, že se sama bojím, ptala se kde mám maminku, tak jsem řekla, že šla nakoupit. Dodnes nevím proč. Lhala jsem jí ale vědomě. Podotýkám, že to bylo večer, za hlubokého komunismu a sámoška u nás zavírala v 19hod max. Takže sousedce muselo být jasné, že neříkám pravdu, ale já se za tu pravdu fakt styděla.

Myslím, že drtivá většina matek se snaží být těmi nejlepšími, jakými zrovna umí, ale často to prostě nestačí. Někdy taky samy nezažily nic lepšího. To samozřejmě násilí (psychické nebo fyzické) neomlouvá, ale hodit kamenem je taky snadné. Přesto Tvůj postoj považuji za výjimečný, protože dopracovat se k tomu pro oběť musí být moc těžké. Je krásné, že ses alespoň teď dočkala a do Tvého vztahu k dětem to nezasáhlo.

Nezdá se mi to až tak zvláštní, ten člověk je přes to všechno to jediné, co takové děti mají a cítí potřebu ho chránit, protože k oddělení symbiotické vazby matka - dítě ještě nedospěly a přijít o ni je stále větší nejistota a trauma, než snášet to, čím prochází.

no trochu ano, musela jsem o svém chování k lidem hodně moc přemýšlet, doteď bojuji sama se sebou, ale konečně vím, co je nastaveno ve mě špatně, tehdy jsem to nevěděla, netušila, že určité mé chování není normální, vhodné, přijatelné... při narození prvního dítěte jsem si prošla v uvozovkách rychlokurzem normálního života, opravdu, je to směšné, ale prostě jsem nevěděla jak se k malýmu chovat, tak jsem to chodila odkoukávat od jiných, přebírala jsem chování jiných, a dlouho trvalo, než jsem našla sama sebe a vyvrcholilo to vyplutím zážitků zapomenutého zneužívání. To jsem byla akorát zralá na psychiatrii, kde jsem skončila, sice jen ambulantně, ale díky za to, nějaké psychoterapie. Kde jsem učinila objev svého života: Že cokoli co cítím, že tak je, tak být vůbec nemusí. Např. jsem se díky tomuto objevu začala učit chválit i za maličkosti-za které jsem zrovna necítila že bych měla chválit.