Věkově nesourodé přátelství

Tento příběh začal na střední škole. Moji rodiče se rozváděli, otec odešel za jinou paní a má matka? Té bylo jedno, co dělám, kde jsem… Nakonec mě vyhazovala, že za rozvod mohu já, protože jsem v osmnácti odstěhovala s kamarádkou. Chtěla se osamostatnit, a tak jsem rozbila naší „dokonalou“ rodinu. Sice za půl roku jsem byla zpátky, naši mě přivítali, ale poté se vše doma rozsypalo. Kdy má máma nejevila ani nejmenší zájem o svou dospívající dceru.

Na střední škole jsme měli třídní učitelku. Podle ostatních studentů a drbů to byla ta největší „semetrika“. Chování jako aprílové počasí, dokázala seřvat i za tón hlasu při pozdravu a u tabule dokázala rozbrečet i kluka. Tak jí každý viděl a opravdu se ze začátku tak i předvedla. Každý student měl strach z jejích hodin.

Jednou ve třeťáku jsem šla ubrečená po školní chodbě z důvodu toho, co se dělo s mojí mámou. Potkala jsem jí s dobrou náladou a hned se ptala, co se mi stalo. Něco málo jsem zmínila, slovo dalo slovo a řekla mi Pojď zítra na kafe. V tu chvíli jsem souhlasila, protože ta paní mě vyslechla a chtěla mi nejspíš pomoct, i když cestou domů jsem o tom přemýšlela, a říkala si, že je to blbost a že na to určitě zapomněla.

No ještě ten den odpoledne mi zavolala a ptala se, jestli mám další den po škole čas. Šokovaně jsem souhlasila, i když jsem z toho byla dost nervózní. Přeci jen z třídní učitelkou jít ve volném čase na kafe…

Nastala ta chvíle, kdy jsem na ní čekala před školou, sedli jsme do restaurace, objednali si kafe. A ona spustila, ať jí řeknu, co mě trápí, že mě už tak měsíc sleduje, že nejsem v pohodě. Tak klidný hlas, chápavý… nevěřila jsem svým očím, kde se to v ní bere, když jí 3 roky znáte jako někoho, kdo jen ječí na studenty.

Po dvouhodinovém kafi mi řekla, že mě hodí domů a že číslo mám a až něco budu potřebovat, ať se ozvu. Poděkovala jsem a poté, co mě odvezla domů, jsme se rozloučily.

Týden se nic nedělo. A najednou mi v neděli zazvonil telefon s jejím číslem. Překvapivě jsem to zvedla a ozvalo se: „Jedu se mrknout do Prahy, co děláš, máš čas?“ Sama jsem se divila, ale řekla jsem „Ano, mám!“

Strávila se mnou prakticky celé odpoledne až do večera. Má dva syny přibližně v mém věku, jednoho jsme v Praze potkali, protože tam studoval. Okamžitě mě s ním seznámila a budete se divit, on už o mě věděl.

Cestou domů mě vzala ještě k sobě domů, že si tam něco potřebuje vzít. Jelikož s klukama nežila, žila jen s manželem, tak po příjezdu k nim domů mi řekla: „No a od teď až něco budeš potřebovat, jsou ti tyhle dveře kdykoliv otevřené. Jak sama vidíš, jsem tu sama nebo s manželem, barák je veliký, kluci se mnou nebydlí a já se vlastně nemám o koho starat. Jsi moc milá holčina a občas tě tu ráda uvítám a pomůžu.“

Zírala jsem. Zírala jsem, že ta paní, co na nás den co den křičela, má v sobě tohle.

Po pár dalších odpolednech, kdy jsme si měly co říct, mohly se zasmát, mohla jsem ji říct cokoliv, to pro mě začal být nejbližší člověk na světě. Překvapivé bylo, že i já pro ní byla důležitá. Starala se o mě jako o svou vlastní dceru. Její děti mě překvapivě také vzaly, byly rády, že máma neřeší tolik je a má se o koho starat.

Když měla narozeniny nebo svátek, kluci mi několikrát volali, že mě vyzvednou a přivezou jako dárek. Bylo to hrozně pro mě krásný, cítila jsem se jako člen rodiny a oni mě tak opravdu brali.

Takhle to trvalo rok a něco. Skončil čtvrťák a ona mi nabídla tykání, že už nejsme učitelka a student.

Čekala jsem, že až skončí škola, skončí i tohle všechno. Jenže zmýlila jsem se, stal se pravý opak. Celé léto jsem strávila u ní doma a můžu říct, že to bylo to nejlepší léto. Pomohla mi, opravdu moc. Byl krásný pocit, že se o vás někdo stará, zajímá, a to to byl úplně cizí člověk.

Problém však nastal, když na mě začal žárlit její manžel. Nebyl to otec jejích dětí, žili spíš vedle sebe než spolu. Nakonec začal být zlý na mě, což by člověk vzal, ale i na svoji manželku. I když neměla odvahu, ale chtěla odejít, tak další dva měsíce tohle snášela. Já jsem občas přijela, když to šlo, byla ráda, ale když jsem jí slyšela brečet, tak jsme vzaly krabice a sbalily věci.

Po měsíci si našla byt, žila sama. Strávili jsme spolu i Štědrý den. Pro nás dvě nejdůležitější den v roce, kdy má být rodina spolu. A my ho strávily samy dvě.

Byly to tři roky skvělého, ač „divného“ přátelství. Dva lidé, věkově od sebe cca 20 let, co si měli denně co říct, denně se čemu zasmát. Když jela do zahraničí si udělat certifikát, nejen že jsme byly denně v kontaktu, ale dokonce jsem za ní jela si zdokonalit jazyk.

Ve škole na plesech se mě prváci ptaly, jestli jsem její dcera. Jen jsem se vždy usmála a ptala se, proč se ptají. Jednou se mi dostalo odpovědi: „No tak, nejen že vás potkáváme ve městě, ve škole k nám chodíš do hodin a hlavně o tobě moc hezky vypráví.“ Hrozně mě to zahřálo u srdce, avšak jsem odpověděla, že dcera nejsem a usmála jsem se.

Další rok jsem si našla přítele. Přítele, kterého jsem jí samozřejmě musela ukázat. Po půl roce jsme se s přítelem odstěhovali za prací a školou do Prahy. Nicméně jsme si slíbily, že to není problém, že se ona taky hodlá přestěhovat do Prahy, že jí to ve škole nebaví. Takže se budeme vídat stále.

Byla jsem zvyklá být s ní na telefonu, ať bylo 5 večer nebo 5 ráno. Jednou mi volala ve 3 ráno, jak se dává do počítače flashka. Myslela jsem, že jí zabiju.

Ale taková byla, hodně se mnou omládla a vím, že jsem u ní v životě jistou hodnotu měla, jako měla ona v mém životě.

Jenže poté, co jsem se odstěhovala, jsme si zavolal párkrát, párkrát jsme se viděly v rychlosti a to bylo celé.

V současnosti, kdy mi je nyní 22 let, jsem jí naposledy viděla v listopadu na kafi. Kdy už to nebylo ani tak soukromé, jako jsem ráda, že vypadáš a máš se dobře, já taky, tak fajn. A od té doby? Nic.

Dozvěděla jsem se, že odešla ze školy, má novou práci. Plno lidí, s kým vím, že se stýkala, odstřihla. Udělala tlustou čáru za svým starým životem a za mnou nejspíš také udělala tlustou čáru.

Hodně mě to mrzelo, byla pro mě jako druhá máma a nejlepší kamarádka. Stále jsem si říkala, že jsme se musely obě pohnout dál z místa a že zase vše bude ok. Obě jsme si pomohly v těžkých časech a na to se nezapomíná.

Jenže když ani na přání k svátku nepřišla odpověď, opravdu mě to zasáhlo. Nevím, jak zpátky navázat kontakt. Když zavolám, občas to zvedne, řekne, že zavolá. Ale asi zapomene, nebo nechce.

Každopádně jsem se tímto deníčkem chtěla vypovídat. Opravdu mě to zasáhlo a věřím, že se to spraví, i když nevím jak. Stále přemýšlím, jaké gesto udělat, aby věděla, že do nového života také můžu patřit.