Reaguji na Monus: Uzdravení je slovo který zní hrozně nádherně, a i když vím, že šance není, tak stejně je ve mně malá jiskřička naděje, přesně jak jsi řekla, že se třeba stane zázrak...
Děkuji za podporu 
Kdyby to bylo obrácenně, chtěla bys takové přání Ty po něm? Tak pak ano. Do toho mimča bych určitě nešla, bylo by to sobecké kvůli tomu dítěti nejen kvůli výchově, ale může sdědit předpoklady...
Reaguji na Monus: pokud vyplnit věk:21, stav:vdova, tak s největší hrdostí, že zrovna já jsem měla t oštěstí být jeho manželkou 
Cituji Markettice: ale může sdědit předpoklady...
tak takhle uvažovat, tak si děti pro jistotu nepořídím vůbec
Reaguji na Bride:
To mě strašně mrzí, úplně mi z toho zamrazilo. Pokud by chtěl i přítel, tak bych byla asi nejštastnější, že mu můžu splnit jeho přání. Hlavně když už jste zasnoubení a stejně jste to plánovali, tak bych řekla, že skoro není co řešit.
Mohu se zeptat, kolik je příteli let?
Pro mě je to něco naprosto nepředstavitelného, přeji vám hodně štěstí, ať se lékaři mýlí a vy spolu prožijete ještě spoustu šťastných let! 
Cituji Lucrezia: tak takhle uvažovat, tak si děti pro jistotu nepořídím vůbec
Nechci tu rozvířit nějakou nemístnou debatu, ale když bys měla dědičnou nemoc (jakoukoliv) - pořídila by sis dítě, protože by jsi ho prostě chtěla? Nebo aby tu po tobě zůstaly geny? Dle mě sobecké.
Reaguji na Markvitka: příteli je 22 let...měli jsme před sebou celý život, a ted nemáme nic...
Reaguji na Bride:
Nesmíš to vzdávat, třeba se opravdu stane zázrak! 
Jak nenadále nemoc přišla, tak třeba i odejde.. vím, že je to naivní, ale proč tomu zkusit nevěřit
Reaguji na Monus: Souhlasím, nikdy bych si neodpustila, kdyby díky mojí sobeckosti mělo tu samou nemoc... odsoudit ho vědomky k té hrůze, kterou procházím, a prostě... nikdy bych si to neodpustila
Cituji Monus: Nechci tu rozvířit nějakou nemístnou debatu, ale když bys měla dědičnou nemoc
dědí se dispozice k nemoci a ano, já i manžel jsme nějaké dispozice určitě prckovi předali, tak jako všichni lidé co mají děti
Cituji Lucrezia: já i manžel jsme nějaké dispozice určitě prckovi předali, tak jako všichni lidé co mají děti
Ano, ale pokud bude můj partner umírat na dědičnou nemoc tak si určitě nepořídím dítě jen proto, abych měla u sebe "kus jeho"...
Cituji Monus: Ano, ale pokud bude můj partner umírat na dědičnou nemoc tak si určitě nepořídím dítě jen proto, abych měla u sebe "kus jeho"...
no vždyť jo, je to tvůj názor, já ti jen opakuju že rakovina není dědičná nemoc
Miluješ ho? Díky odpovědi na tuto otázku znáš i odpověď....
Já bych to udělala, dala bych mu tím najevo že je natolik pravý že i na tak krátkou dobu budeš "poctěna" být jeho ženou.
Ale jen jeslti ho opravdu miluješ, tak jakoby mezi váma nebyla tato nemoc..ne z lítosti.
Ano, vzala bych si ho a nepřemýšlela bych co bude pak (myslím to, jak některé zmiňujete "vdova"). Hlavně nezapomeň, že naděje tu pořád je .
Reaguji na MiaMax:
Cituji MiaMax: Ano, vzala bych si ho a nepřemýšlela bych co bude pak (myslím to, jak některé zmiňujete "vdova"). Hlavně nezapomeň, že naděje tu pořád je .
Přesně tak , žádná z nás neví kdy se tou vdovou stane (nemyslím to zle) a žijeme ve sladké nevědomosti, jen ty máš bohužel tu jistotu, ale vzít jsi si ho nejspíš chtěla tak proč ne teď..to že umírá nic nemění na vaší lásce.
Téma Vzít si umírajícího? je vyřešené (ukončené) - nemůžete do něj již přispívat. Tohoto stavu téma obvykle dosáhne, pokud nastane některé z následujících situací:
