Ahojte,
tak kde bych začala? Jsem vdaná dva roky. Vdávala jsem se poměrně brzo. Po dvou letech chození, z toho rok společného bydlení. V poslední době nám to příliš neklape. Je to začarovaný kruh. Hlavní problém bych viděla v tom, že spolu neumíme komunikovat. Já jsem dřív byla strašně komunikativní a společenská, můj manžel je takový vlk samotář, který toho moc nenamluví, má rád svůj klid. A moc neumí komunikovat. Je to dáno jeho výchovou. Jeho matka je 4x rozvedená. Každé dítě s jiným chlapem. Dětem se moc nevěnovala...Nechala je, aby se každý staral sám o sebe. Takže spolu moc nemluvíme, nějak to prostě nejde. Když chci mluvit, on zrovna nemá náladu, a pak je to naopak. V posledních dnech mám pocit, jako bych umírala...nějak vnitřně. Jsem mladá, ale mám pocit, jako bych měla už nejlepší léta svého života za sebou.
Další problém je v tom, že plánuji do budoucna děti, ale pochybuju o tom, zda bude dobrý otec. Mám staršího bratra, který má tři děti...často k nám jezdí. A můj manžel se k dětem moc nemá, vydrží s nimi jen pár minut a jde se někam zašít do klidu. Nechává všechnu starost na mně, a pak mi vyčítá, že se mu nevěnuji, že se starám jen o děcka...on na ně prostě žárlí, ale tak by to být nemělo, ne?
Stala se mi další hodně špatná věc v životě a to ta, že mi doktoři přišli na to, že mám dědičný gen, který způsobuje rakovinu. Tudíž je u mě skoro 90-ti % šance na to, že rakovinou onemocním. Byl to pro mě velký šok a rána pod pás. Čekala jsem nějakou podporu od manžela. A ta se bohužel nedostavila. Ani se o mé výsledky nezajímal, když jsem mu to oznámila, tak jen pokrčil rameny a řekl, že tomu nerozumí...a nic víc ho nezajímalo. Nemůžu si s ním o tom promluvit, protože ho to nezajímá a mě to dost tíží. Začínám myslet na smrt, na budoucnost...mám strach a on tu pro mě není. Copak by tak reagoval každý muž? Nebo jsem zbytečně přecitlivělá?
Teď se hodně často upínám ke vzpomínkám na to, co jsem kdysi zažila. A ptám se sama sebe, jestli jsem neměla něco udělat jinak. Věříte na spřízněnou duši? Cítím, jako bych tu svou promarnila. Vzpomínám na svůj první vážný vztah. Bylo to v 16-ti letech. Tak moc jsem ho milovala, byl úžasnej, bylo mi s ním dobře. Ale kvůli mé blbosti po dvou letech tento vztah skončil. Celou dobu se k němu ve vzpomínkách vracím. Přemýšlím nad tím, jestli on nebyl ten pravý? Proč na něho pořád myslím? Pokaždé, když jsem měla vztah, tak jsem si říkala, že ten dotyčný není, jako on. A teď se v tom motám zase.
Jednou jsem se uvrtala do jednoho pořadu v televizi. Potkala jsem tam pana režiséra. Byl to můj nejlepší půl rok v životě. Tolik vášně, jako s ním jsem nikdy s nikým nezažila. Ty jiskry jsem viděla létat 
Měla jsem s ním pocit, že jsem ta nejkrásnější, nejvíc sexy žena na světě. Dával mi pocit jedinečnosti. Takovou touhu jsem nikdy nezažila. Proč to bylo právě s ním a ne s manželem? Teď se cítím, jako šedá myš, domácí puťka. Která není ničím vyjímečná. Dostudovala jsem VŠ, vím, že to v dnešní době nic neznamená, ale on (má maturitu) to nijak neocení, podceňuje mě. Říká, že VŠ je stejně na ************* léta. Ale já bych chtěla ocenění. Šla jsem za svým snem a podařilo se mi ho uskutečnit. Tak proč aspoň to neocení?
Tak si pokládám otázku, proč člověk nezažije vše s jednou osobou? Dá se to vůbec? Chtěla bych zažít tu naprostou jedinečnou přitažlivost a touhu. Tu naprostou oddanost. Proč se ve vzpomínkám vracím k předešlým vztahům?
Poslat SZ
Galerie obrázků
koukám na to úplně stejně.
Výmluva,že se rodí děti s vážnějšíma chorobama je pro mě zcela nepochopitelná.
Kamarádka se takhle muchlovala s pejskem a její ex jí říká: Hele kdyby jsi byla na pustém ostrově a byl jsem tam já a tvůj pes a ty by jsi musela někoho sníst a někoho zachránit, tak koho by sis vybrala? Ona: psa 
