Ahoj všechny,
v diskuzích se objeví občas poznámka, že naše chování, jednání nebo názory jsou ovlivňovány situacemi a zážitky, které si neseme z dětství.
Zajímalo by mě, jestli vás zážitky z dětství poznamenalyo, ať pozitivně, nebo negativně, a jak se s tím v životě vyrovnáváte?
Může to být o přístupu rodičů, vlivu školy, o okolí ve kterém jste vyrostly ap.
lidé , kteří se pohybují kolem nás v dětství a zážitky , které prožíváme nás určitě formují a ovlivňují po celý zbytek života . Spíš tady jde o to jak se s tím kdo v dospělosti vyrovná .Důležité je odpustit, což se daří málokomu.
Špatné zážitky se mohou projevovat v jakékoliv formě, přes různá onemocnění, problémy ve vztazích, s lidmi, partnery ,v komunikaci , poruchy učení i osbnost, depresemi aj.
Cituji astra_a: Zážitky z minulosti (nejen z dětství) nás rozhodně ovlivňují - viz regresní terapie. Ta je na zážitcích z minulosti a jejich řešení přímo postavená.
ano , ale každý kdo toto chápe ví, že všechny ty věci se nedějí jen tak bezúčelně byť jsou někdy strašně smutné.
SabinaG
Jak já tě chápu... už jsem to psala v jiný diskuzi a nerada bych to psala znovu. Člověk touží žít svůj krásný život. Touží být "normální". Myslí si, že tomu všemu uteče...ale ne. Nikdy tomu neutečeš, tvé detství je na celý život s tebou.
Já jsem ted podruhé v prváku na VŠ. Jelikož mé slabé psychiky z rodiny využili i učitelé a spolužáci ve škole a vsugerovali mi, že nejsem schopna studovat VŠ, tak ted i když vždy udelám každou zkoušku a mám pruměr 1,6... tak se téměř denně budím z noční mury, kdy se mi zdá o bývalém třídním a spolužácích,jak se mi vysmívají a jak mi všechny uspechy studijní zmaří... Je to strašné. Minulým rokem jsem to psychicky nevydržela a musela jít zase ted do prváku,jenže to nepřestalo...ted mi zbývá v podstate jen jedna zkouška. Ale noční mury mám denně. To malé sebevědomí... nemám k tomu co říci. Hrozně moc bych chtěla mít hodného přítele, zažít příjemnou společnou domácnost a harmonický vztah. Nejde to,... a bojím se,že ani nepujde 
Cituji cool: Hrozně moc bych chtěla mít hodného přítele, zažít příjemnou společnou domácnost a harmonický vztah. Nejde to,...
Proč to nejde?
swist
Samu sebe vidím jako ten nejvetší odpad, žádné sebevedomí, mám utkvělý pocit, že se mne a mých doteku,nebo blízkosti ostatní štítí, potom si nedokážu představit, že by mne mel nekdo vubec rád a teprve si nedokáži představit, že by se mnou chtel mít nekdo vztah.
Nikdy jsem žádný vztah nemela a sex vesmes vždy jen na jednu noc (to byla naivita, takže ted už je to uplne bez sexu). Nemám ráda své tělo, nemám ráda svuj obličej. Před ostatními se sama ponižuji, nebot mi to přijde naprosto přirozené a pro mne patřičné. Nevidím v sobě ženu. Vidím se jako bytost, jež se musí učit, jinak skončí jako uklizečka wc.
Takže proto to nejde.
Jasně,že tohle má všechno kořeny v rodine...ale co s tím ted asi tak nadelám?
Cecilka17
A jak to poznamenalo život u tebe? Přitele máš? jaké jsou tvoje vztahy?
méně než
10 příspěvků
Ahoj holky, tak jsem si to tu tak pročítala a ptám se sama sebe, kde se to v těch lidech (o co hůř-v rodičích, příbuzných)..tohle zlo bere? Měli snad taky špatné dětství a tohle to v nich zanechalo? Mé dětství na mě asi zanechalo taky následky.. Vyrůstala jsem s o rok starší sestrou a vychovával nás tatínek, matka od nás odešla když mi byly dva roky. Tatka se moc snažil,ale zvládat 2 holky při práci když ani neuměl moc vařit a starat se sám o barák,no obdivuji ho za to, že se nám snažil věnovat. Matka utekla s romem a mě chtěla vzít sebou ale tatka nás se ségrou nechtěl rozdělovat , tak si nás nechal obě. Nikdy si už nenašel jinou ženskou, je to samotář a takovej trochu stydlín. Já jsem dost po něm, stydlivá, neprůbojná, mám veliký strach z prostor kde je hodně lidí , takže obchodáky mě děsí... Nyní žiji už s přítelem a plánujeme miminko, a nedokážu si představit, že bych od něj odešla a nezajímala se....
Mámu a mě opustil ten, kdo zavinil můj život, párkrát jsme na sebe narazili na ulici, ale to je všechno. Zkazil mi tím celý život, nemůžu se s tím vyrovnat
Poslat SZ
Galerie obrázků
