Za jak dlouho Vás přestal přitahovat bývalý přítel?

Jo já to právě prožívám. Chodila sem s ním sice jenom 3 měsíce a něco, ale byl prostě úžasný nic mi nechybělo, skvělý vztah...všechno prostě báječný. Teď to bude skoro 3 měsíce co spolu nejsme, rozešel se se mnou kvůli tomu že si ze dne na den začal více rozumět s kamarádkou, přitom nám nic v tom vztahu nechybělo, jak mi přišel oznámit že se se mnou rozchází říkal že sem skvělá, ale že sme každý asi úplně jiný, že si najdu jinýho lepšího. Jo před měsícem sem začla chodit s jeho hodně dobrým kamarádem, ale nevím mám chuť ten vztah ukončit, nějak mě to s ním nebaví, prostě to není ono, ale on je do mě asi hodně zabouchlej, bohužel mě k němu asi nic moc nepřitahuje, a když sme spolu tak si občas ani nemáme co říct, kdežto s bývalým to sme měli pořád o čem vykládat. Jo a světe div se můj bývalý měl přede mnou už X holek, to sem už od začátku toho vztahu věděla, se mnou byl s těch holek nejdýl, a teď jak má tu novou tak to podle toho jak jí ke všemu píše srdíčka a pusinky na facebooku a to mě psal zřídkakdy tak to vypadá jak je do ní mega zamilovaný, no a asi před 2 týdnama mi jen tak čistě náhodou napsal jestli se nechcu stavit, že mu chybí sex, jooo hodně sem se divila, ale pěkně sem ho odpálkovala a i veřejně, od té doby už nenapsal. Ale byl si teda pěkně jistej, když napsal, no jo bohužel věděl že mě ten konec pěkně štval. Achjoo ale stejně se asi nikdy nezbavím toho že byl zatím ten nej, s mím současným to bude asi ještě zajímavé Trápí mě to každodenně, koukám na jeho facebook, i na tu jeho novou hvězdu... mmm bohužel teď už to musím brát jenom jako vzpomínky ale trápit mě to bude asi ještě pěkně dlouho, pokud si nenajdu někoho kdo mi bude tak vyhovovat jako on .....

Reaguji na endy: Ahoj, já tohle měla taky se svým bývalým, měli jsme hodně silný vztah, ale pak už to nešlo. Takovýto největší odpoutání mi trvalo 2 roky, ale tak trochu s tím bojuju pořád, i když vím, že se k sobě vůbec nehodíme, ale jak sama píšeš, je tam něco "magického". Nejhorší vždy bylo, když mi třeba napsal, sms nebo dopisy, jak jsem pro něj byla ta nej a tak podobně. Od rozchodu jsem ho neviděla (4 roky), on se právě několikrát sejít chtěl, a i když bych si s ním ráda popovídala (máme totiž společné zájmy a je moc chytrý člověk), tak se setkání vyhýbám a buď si s ním napíšu meil nebo mu zavolám (ale to už dlouho nebylo). Pořád mám asi trochu obavy, co by se mnou to setkání udělalo. Stačí, že se mi o něm někdy zdá tak živý sen, že druhý den se cítím tak, jako bych s ním byla ve skutečnosti. Takže pokud se chceš opravdu odpoutat, počítej s tím, že je to běh na dlouhou trať a rozhodně doporučuji omezit styky.

Reaguji na LaArdilla: Jak dlouho jsi byla s ex? Mně se o ex taky zdá. Hlavně když se vracim do města, kde jsem bydlela, když jsme spolu byli. A jak ho nechci vidět, tak se mi ani nechce chodit po tom městě projít, podívat po obchodech. Svět je malej. Takže se s tim trochu i stresuju, no. A potom se mi o něm zdá. Nechci ho potkat, protože si nejsem jistá, co by to se mnou udělalo.

Reaguji na sereina: S přestávkou 2 roky. Naštěstí bydlí úplně jinde, v Krkonoších, já na Vysočině. Ale jednou jsem byla pěkně nervózní, že bych mohla potkat, to když mi poprvé od rozchodu z ničeho nic napsal, že se přestěhoval do Žďáru n. Sázavou, což je ode mě kousek a přes Žďár jezdím na Moravu nebo přímo do toho města na výlety. Takže jsem tenkrát při průjezdech měla oči hoodně otevřený a na výlety si nechala zajít chuť. Naštěstí už je zase zpátky v horách Ale před 2 lety jsem byla se svým nynějším přítelem na dovolené v Krkonoších (to tam zrovna ex nebyl) a cítila jsem se stejně blbě a když jsme se vraceli domů a projížděli tím městem, tak se mi úplně vrátily ty dávný pocity, jak jsem od něj vždycky odjížděla busem (hlavně ta poslední cesta při rozchodu) a já se cítila hrozně a až do Hradce jsem nemohla promluvit. Takže teď vím, že dokud tam on je, tak já se tam už nepodívám.

Reaguji na LaArdilla: No s tou nervozitou to chápu až moc dobře. Já takhle přijela po dlouhé době a úplně vystreslá, kde ho potkam a jdu do obchodu. No a potkám jeho tatínka Takže sem si to na sebe i přivolala. Ale naštěstí to nebyl on. Stále si totiž neumim představit, že mi může být člověk, se kterým jsem byla tak dlouho ukradenej. Takže ho nechci vidět, nechci mu ukázat, že by se mi ještě podlomily kolena. Ale asi to jen moc řešim...

Potřebuju poradit, hlavně to ze sebe všechno dostat. Po dlouhotrvajícím vztahu s přítelem jsme se rozešli. On mě pak uháněl, když se mu to podařilo - couvnul, že už vlastně nechce a chce si užívat. V té době a i delší dobu před tím spával s jinou. Problém je v tom, že se z toho nemůžu dostat pořád ven. Když už mám pocit, že by to mohlo nějak jít, ozve se, že jsem pro něj ta jediná a že když se budeme oba snažit, dáme to dokupy. Jakmile začnu "otáčet", vše se vrátí do starých kolejí... spí pořád s tou svojí, se kterou si chce hlavně užívat. Přesně takhle situace se mi stala při mém prvním vztahu, kde jsem byla schopna to ukončit ze dne na den. Tady to nejde a nevím proč, přijde mi to jako závislost z mé strany. Neustále mi lže a lhal vlastně celou dobu, de facto lže i své současné přítelkyni. Přerušit kontakt jsem zkoušela ale byla jsem na to měkká, takže vždycky když po několiké zavolal, nevydržela jsem to. Jinak po sex. stránce mezi námi nic není, naštěstí. Budu strašně ráda, až tohle budu mít za sebou...

Reaguji na Moozyy: Zkus to opravdu vydržet, nereagovat na něj, vymazat si číslo, protože je evidentní, jak ho baví si takhle s Tebou hrát. Jsi pro něj jen takový povyražení, kde si dokazuje, jaký je vlastně borec. Sama si projdi jeho klady a zápory (sama víš, jaký je) - to mně třeba pomohlo. A opravdu vydrž! Přeji pevnou vůli a odhodlání!

Zkouším to, je to jako na houpačce, stavy, kdy ho nenávidím se střídají se stavy, kdy mně to je strašně líto a pořád na něj myslím... Už to trvá víc než čtvrt roku a je to pořád stejné, nikam jsem se neposunula a vinu přičítám právě tomu kontaktu s ním... Na jednu stranu si říkám, co kdyby jsme se k sobě vrátili a na druhou vím, že bych nedokázala přenést přes srdce ten pocit, co všechno udělal... Sžírá mě pocit, že ho má nějaká jiná, i když rozumově vím, že ji můžu jen litovat, ubíjí mne to...

Tímto se mi připomnněla moje dávná láska, první kluk, kterého jsem skutečně absolutně milovala. Po roce a půl následoval rozchod a pak každý rok 2-3 měsíce opáčko 7 let. Nedokázala jsem se od něj nikdy odpoutat a když jsme se po čase sešli, jelo to znovu.
Až jednou udělal neskutečnou svi..rnu a já sem konečně otevřela oči a veškerá láska byla fuč.
Za necelý rok jsme se znovu potkali a já jsem využila příležitosti mu to oplatit a nechala ho v představě, že spolu znovu jsme. Když přišel čas, kdy jsem pro něj byla celý svět, odešla jsem. Málem jsem se vrátila, ne z lásky, ale z lítosti, to co přede mnou klečelo už nebyl chlap.
Dodnes nevím jestli to tak úplně stálo za to, ale rozhodně si to zasloužil.

JJ tohle jsem taky zažila....rozešel se se mnou on, hodně to bolelo....mě potom došlo že by to nemělo smysl, takže jsem taky usoudila že by to nemělo smysl a vztah už jsem s ním za žádnou cenu nechtěla. Pořád mě ale strašně přitahoval, chybělo mi jeho tělo, vůně...nevím jak to popsat nebyla to zamilovanost ani pobláznění, já jsem normálně hodně velký romantik a ve spojení s ním mě žádná romantika nenapadala, vztah s ním ...na to jsem nechtěla ani pomyslet. protože to prostě nešlo....věděla jsem i, že bych chtěla někoho jiného. Já jsem mu ale také chyběla-po fyzické stránce, vztah se mnou nechtěl. No a jednou na zábavě, když jsme na sebe opět narazili (lépe řečeno nebyla to náhoda šla jsem tam úmyslně protože jsem věděla, že tam bude on) ještě jsem neměla zpátky svou hrdost z rozchodu takže jsem se chtěla co nejvíc vyfiknout abych se mu líbila a mohla říct NE. Jenže jsem ne, neřekla, může vám být jasné kde jsme spolu skončili. Takhle se to stalo ještě jednou, prostě sex bez vztahu, pořád jak mu chybím atd, ale nemiluje mě a vztah se mnou nechce.....měla jsem to stejné. No a přešlo mě to hned druhý den když jsem zjistila, že stejným způsobem jako "balil" mě, "balí" mou kamarádku. Strašně jsem žárlila, ten pocit, že chce prostě jinou mi dal takovou facku, že mě veškerý "magnetismus" přešel. Bolí to pořád...ale už tak nějak normálně-dá se to snést....nicméně jsme teď kamarádi....docela dobří a tak to taky zůstane, teď si klepu na čelo kam jsem dala rozum

podobně jsem to měla já s prvním přítelem.....Byli jsme spolu šest let...první rozchod byl po roce a pak pořád dokola a dokola-rozchod, návrat, rozchod, návrat.....oba jsme chtěli rozchod, ale přitom jsme jeden bez drhýho nemohli žít...ani nevím...jak se nám ten poslední rozchod povedl....je to už rok, nebavíme se, nestýkáme.....měla jsem po něm ještě jednoho kluka (o něm jsem mluvila výš). Nevím jestli je to zvyk nebo co....nejspíš, ale i když jsem byla zřejmě trochu poblázněná i do jiného po něm, pořád tam nějaký ten stesk je a vím, že kdybysme se viděli...zase se k sobě vrátíme. Nejhorší jsou ty chvilky, když člověk něco prohodí, nějaké slovo, hlášku...a v tu chvíli mi dojne že to říkával ON....to se pak v hlavě dějí zmatky. Někdy si říkám-PROČ? Když vím, že spolu bysme jeden druhýho akorát trápili a že ho zpátky nechci....

Já vím, že tahle rada je ta nejubožejší co může být...ale mě to (dá se říct) pomohlo...aspoň teda na nějaký čas.....chce to najít si jiného....já vím, že třeba nechceš,a le...chodit se hodně bavit, flirtovat s jinými, užívat si...radím sice něco co mě samotné nikdy nešlo, jsem na vážný vztahy a i když jsem si po šestiletém vztahu říkala-budu si užívat-nešlo to....první vztah co mi přišel pod ruku jsem zase brala vážně a po třech měsících byl konec. Po třech měsících, kdy se člověk ani nestačí rozkoukat pořádně...toho druhého poznat...nj ale dneska je to normální

Tak tohle taky znám. Že by to byla nějaká začarovanost prvních vztahů.

to je možný....ten strach ze samoty, strach zahodit všecky ty sentimentální plány.....něco na tom bude

Reaguji na pajula: jojo, já jsem si zas pořád myslela, že my jsme ta výjimka, co potvrzuje pravidlo, že k sobě patříme a že přece nemůžeme být bez sebe a že se skvěle doplňujem.
Pro mě bylo nejhorší, to zjištění, že láska mnohdy nestačí..
Navíc bych řekla, že je problém i v tom, že člověk nemá srovnání. Nemůžeš říct, tohle je normální a tohle bude asi problém. Člověk se pořád snaží všechno řešit, hledat kompromisy, i když už to jsou takový kompromisy, kdy se ten jeden třeba sám sobě ztrácí.