Žárlivost na všechny

Ahoj, můžu říct, že ti rozumím. Bohužel máš určité navyklé reakce, které sis přinesla z dětství a ty asi sama bez pomoci nezměníš. Naši se rozvedli, když jsem byla malá a ideální vztah taky zrovna neměli, mamka se znova zamilovala(dneska to chápu, byla strašně mladá, bylo jí tenkrát 28!). S taťkou jsem nikdy neměla blízko, dneska máme přátelský vztah, ale ten otcovský tam nikdy nebyl. Co se týče mamky, bylo to ještě složitější, bývala jsem u babičky a pořád na ni čekala, brečela jsem a zazlívala jí to. Vztah mezi námi je takový odtažitý. Takže někdy mám taky nepřiměřené reakce a pocity, i když je mi už 23. Žárlím třeba když se přítel chová důvěrně ke svojí mamce, mám strach, aby ji neměl radši než mě a navíc on má hodně rád děti a já se trápím tím, že by je měl radši než mě. Vím, že to není normální, ale už ta představa mě bolí. Taky hodně potřebuju, aby mi dával najevo, jak mě miluje, jinak se cítím odstrčená, nemilovaná. Když slíbí, že se uvidíme a pak nezavolá( jako to dělala mamka), tak brečím. Dobře je, že sis to vůbec uvědomila. Já půjdu teď do terapie podobné regresní a snad se to zlepší, taky rodinné konstelace můžou pomoct, za vyzkoušení nic nedáš. Přeju ti, ať se ti podaří být šťastnější a vyrovnanější.

A ještě jedna poznámka-něco se změnit dá, ale něco ti třeba zůstane. Můj bývalý přítel mi hodně dával najevo, jak mě miluje, takže jsem nikdy tyhle pocity ani nezažila. Teď s tím současným je to horší, je opak, ale zase jsem si to díky němu uvědomila, i když jsem nešťastná. A jak píšeš s tou malou holčičkou, taky se v té roli cítím dobře a vybírám si i partnery, kterým se líbí jak říkají roztomilé typy. Takže přítele si určitě najít můžeš, ale spíš vybírej přívětivějšího a láskyplnějšího, pro vás oba to bude jednodušší.

Ahoj...jasné je, že to máš z dětství..Já bych ti poradila aby jsi začala chodit k psychologovi,na tohle jsme tady krátké...žárlivost je velice silná a ty se musíš naučit jí zvládat a s tim ti pomůže psycholog.Bude to trvat ,ale dá se to...
Taky je dobré každému přát to nejlepší..to co dáváš to se ti vrací...
Držim ti palce,buď silná zvládneš to..a uvidíš jak budeš v životě šťastná,že jsi to dakázala.

Reaguji na psychologyZero:
To není žárlení.
To je obrovská nenaplněná touha po lásce otce, kterou jsi nepoznala.
Věřím, že se Ti to všechno vrátí ve tvém budoucím muži a v dětech.
Jak píše Goldhelen, pokud to, čemu říkáš žárlení Ti začíná vadit v životě a ve vztazích, je dobré navštívit někoho, kdo Ti poradí se zorientovat ve svých pocitech.
Pro začátek by postačila i nějaká knížka s touto problematikou.

Jak píší Goldhelen a True. Pokud je to takovou překážkou v tvém životě, a dělá to z tebe nešťastnou duši, je dobré to s někým řešit - buď psycholog, nebo kineziolog.
Jde o to, aby ses smířila s minulostí, nikoho nevinila, a ani nelitovala sebe samu.
Žij přítomností, to co tě v dětství formovalo, je lešpí nechat za sebou.

Ahoj děvčata.

Nikdy jsi neměla otce a je mi úplně jasné, jak strašně moc ti chybí. Já mám takovou povahu, že hodně dokážu myslet na budoucnost a často je to jediné, co mě drží nad vodou. Kupříkladu, když mě strašně štve škola, jsem ve stresu, vůbec to nedávám, myslím na to, že když vytrvám, tak dostuduji a budu pak mít mnohlem lepší uplatnění, najdu lepší práci. A na to se pak váže to, že budu mít mnohem krásnější život. Za vidělané penízky z práce, kvůli které jsem tak srudovala si začneme stavět domeček,... Možná by ti pomohlo, také se trochu soustředit na budoucnost. Já totiž vidim život rozdělený z několika hledisek, na několik etap, za kterými se dá podle mě udělat čára. Třeba první etapa je to, že jsi dítě a žiješ u maminky, pak si najdeš na stálo přítele a budeš mít vlastní děti a tím, jako by začal nový život a pak zase přijdou vnoučata. Nevím z jakého důvodu nemáš tatínka a asi to není podstatné. A ještě to častokrát v tomto ohledu bude těžké. Ale kdybych byla ve tvé situaci, určitě bych použila svou taktiku myšlení na budoucnost, zaměřila bych se na to, že si najdu přítele a budu moc štastná a tím, bude určitě mín, tech chvil, kdy budu myslet na to, že mi tatánek bychbí. Dále bych myslela na to, že přítele si jednou vezmu, budu s ním mít kraásný domek a deti. A co je na tom nejdulezitejsi, ze moje deti BUDOU mit otce a udelam pro to opravdu vse. Uvidis, zeš az tato situace opravdu nastane, budeš už jen myslet na to, jak je krásné, že tvé děti mají otce a moc dobrého otce. Nastane nova etapa tveho zivota, a v ni uz otec bude, budes stastna z toho, ze tvuj muz, dela tvým detem toho nejlepsiho otce.
Zkus to takto: Kdyz uvidis nejake dite, co ma milujiciho otce, zkus se na to podivat, ne tak jako "toho ja jsem nikdy nemela", ale podivej se na to jako "takove presne jednou budu mit manzela, takoveho co bude takhle neuveritelne milovat nase deti".
Ja, vim, ze me se to mluvi, ale aspon trosku se ti snazim pomoct.
Muj nazor, je, ze muzi jsou pruvitni jak sklenicky. Takze myslim, ze kdyz si ted najdes pritele a bude te opravdu hodne milovat, poznas to. A pak neni duvod k zarleni, ale jen a jen k tomu, aby jsi si vysnivala, prekrasnou budoucnost s nim.

K nejakemu prispevku, co tady byl, kde slecna psala, ze se boji, ze jeji pritel (manzel) bude milovat deti, vic nez ji: Tak to urcite nebude, po tom, co zena privede muzi na svet potomka, stoupne mu v ocich jeste vic, je na ni strasne hrdy, celých 9 mesicu proziva s ni a vi jak strasne tezke to bylo a co stalo za usilí potomka odnosit a nakonec porodit. Uvidis, ze te bude strasne milovat za to, jak se o deti staras a jak uzasne je dokazes spolecne snim vychovavat. Vzdyt ty jsi dala zivot jeho detem. S detmi si nikdy nepopovida, tak jako s tebou, a deti mu nikdy nedokazou projevovat lasku takovym zpusobem jako ty. Jiste mu lasku davat najevou budou, ale jinak.

Preji Vám krásný večer a za případné překlepy se omlouvám.