Bříško
Bříško, podle Tvého příběhu by se dal natočit film. Jsi skvělá, že jsi vše zvládla a vzala sis jen pozitivní do budoucna. Já mám taky zážitky, o kterých se špatně mluví, ale protože je to zde anonymní, možná leccos svěřím. Bohužel jsem si odnesla negativní chování do svého manželství a než jsem na to přišla, bylo pozdě.
Jak jsi psala, i moje maminka měla vždycky hodně práce a na výchovu dětí, byly jsme dvě, moc času nezbývalo. Byla pořád nervozní, zamračená, věčně křičela a s tatínkem byly hádky na denním pořádku. Otec, je mírná povaha, pracoval v družstvě, celý den na poli a s chlapama šli po práci do hospody, chodil domů pozdě a pak v noci to začalo. Ten křik mi zní, bohužel, do dneška v uších. Nesnáším hlasitou hudbu, hlasitý hovor, televizi puštěnou nahlas, a už vůbec né hádky, ani hádat se neumím.
Jenomže tak to nebylo vždycky. Když jsem se ve dvaceti vdala, myslela jsem si, že je správné, když je doma všechno podle manželky, a jestli muž nebude souhlasit, budu si to vymáhat pěkně nahlas. A tak jsem jednala podle modelu, který jsem viděla doma, jiný jsem neznala.
Manžel byl taky mladý kluk o - 4 roky starší, v jeho rodině vládl otec a maminka se podřídila všemu, co řekl a udělal. A k jeho zdržením mimo domov neměla žádných připomínek. Takže u nich byla pohoda.
Když jsme se vzali, tak manžel měl zaměstnání do večera, spoustu kamarádů, zájmů, a to znamenalo, že domů chodil jen na noc.
Já jsem byla se dvěma dětma doma sama, chodila jsem brzy do práce, večer jsme na něho čekali a čím dál častěji se ho nedočkali.
Když pak přišel, tak jsem řvala, vyčítala, brečela, no byla jsem jako moje máma.
On ode mně čekal, že budu v pohodě, že mu enent. přichystám večeři a budu na něho milá, jako to bylo u jeho rodičů.
Tak to trvalo několik let. Pak jsem už rezignovala. Byl to začátek konce. Byla jsem v klidu, jak si přál, nebavili jsme se o problémech, nebavili jsme se ani o běžných věcech, on se neptal na děti, neprožíval se mnou jejich úspěchy, ani drobné prohry. Byli jse v naší rodině my tři spolu a on sám.
Jsem rozvedená, děti jsem vychovala sama.
Asi deset let jsem se sílou snažila předělat manžela k poslušnosti, k rodinnému životu tak, jak to dělala moje máma.
Jí se to nakonec snad nějak podařilo, spíše proto, že rezignoval tatínek.
Když jsem zůstala s dětma sama, tak jsem měla dost času, přemýšlet, kde a v kom byla chyba. Spíše jsem až po dlouhém čase měla ochotu připustit, že nebyla chyba jen v manželovi.
A tak si říkám, kdybych možná byla trpělivějsí, počkala, až se mladý kluk vyřádí, nečastovala jsem ho věčnýma nadávkama, tak bychom byli ještě rodina.
Nedá se to vrátit. Jen teď mívám už pár let ty nepříjemné pocity z hlasítých reakcí, zvláště u našich, tam je to stále stejné, někdy už i tatínek bouchne, (ani se mu nedivím). To se pak rychle loučím, protože přichází vnitřní jakési chvění a dnes mi to už není zapotřebí.
Stresy, které jsou s tím spojené - to by bylo na další dlouhý příspěvek.