Život jako ve vězení

On by to nevydržel, on je na mě šíleně fixovanej, stačí, když ho nechám u mamky chvíli a někam odejdu, tak on prostě vyje a "brečí", musel by jedině zůstat s přítelem, toho má rád a je na něj zvyklý, ale to zas nechci, protože bůh ví, jestli by mi ho pak vrátil.
Zkoušela jsem to, ale jak říkám, zatím bezúspěšně Když bych mohla i s ním, asi by to pro mě bylo nejlepší řešení.Navíc Londýn je mým velkým snem, ráda bych tam jednou žila.

No díky, ale to já vlastně ani moc nejsem , jenom se snad dokážu trochu vcítit.

Vidím to stejně. I když to bude sebenepříjemnější, pořád to nebude tak ponižující, jako být s někým, kdo na tebe "není zvědavej" atd. Já bych prostě zaťala zuby a brala to tak, že na chvíli to vydržím, když to momentálně jinak nejde. Mohla by sis tam vzít toho psa? (Taky jsem léta jednoho měla, takže vím, jak dokážou být závislí a jak těžce nesou, když panička někam vyrazí bez nich, i kdyby to mělo být na jediný den. A pro tebe je to v téhle době taky možná jediná spřízněná duše.)

Jestli jsi v nějakém kontaktu s rodinou, tak bych si s nima zkusila promluvit a pak bych se na základě toho rozhodla, co dál. Udělat extrémní změnu a odjet do zahraničí by nakonec taky nemuselo být špatný, ale záleží, jestli se na to cítíš...

A ještě k tomu, jak píšeš, že máš nulový sebevědomí (protože to je možná ten největší problém, který ti brání v dalších věcech)... Je to tím, že si doopravdy myslíš, že jsi tak hrozná a neschopná, nebo sis prostě jenom nechala něco vsugerovat svým okolím a hlavně asi přítelem, který zřejmě má se sebevědomím sám problém?
Mně je jasný, že když člověk nemá práci, je celý dni doma a přítel se mu demonstrativně ohlíží za jinýma holkama, tak ho to zdrbne. Ale na druhou stranu jsou určitě věci, ve kterých jsi dobrá, máš nějaké pozitivní vlastnosti, je na tobě něco hezkého... rozhodně máš něco, co nikdo jiný ne. Tak se nad tím zamysli, začni o sebe ve všech směrech dbát, vykašli se přitom na blbý kecy od kohokoli a ono to sebevědomí zase přijde. Zamysli se jenom nad tím, proč ty SAMA si sebe dost nevážíš a připadáš si špatně, a pak se podle toho zařiď. Rozhodně se nehodnoť s ohledem na to, jestli tvůj přítel kouká na ulici po jiných holkách. Kdyby měl úroveň, tak to neudělá, ani kdybys měla třeba jednu nohu a dvě hlavy.

Víš, ono je možná tohle pro mě míň nepříjemnější než to, že tam budu muset být s nimi a respektovat její pravidla. Budu se nechávat od ní tlačit do prací, které dělat nechci, ačkoliv si sem vědoma, že si nemůžu vybírat, ale dělat něco za každou cenu taky úplně nechci. Ono se těžko jde dolů, když už jsi byla na nějakou práci zvyklá.

Myslím si, že bych to zvládla, ono svým způsobem bych tam sice byla taky sama, ale seznámila bych se, byla mezi lidma a hlavně žila běžným životem a nebyla zavřená jako ve vězení.

Přiznám se, že jsem tak trošku celý život s tím měla problém, ale vzhled jsem začala řešit až s tímhle přítele, nikdy před tím, jsem to nijak nehrotila a netrápila se tím. Já nemám ani tak moc pocit, jako že jsem neschopná, jako spíš, že se necítím jako žena.. Nepřijdu si prostě najednou hezká, i když jsem o kluky asi nikdy nouzi neměla, ale prostě najednou mi na mě připadá všechno ošklivé - malá prsa, velké břicho, výška, a já nevím co ještě.. Mám v hlavě prostě ten ideál těch modelek, které vlastně sleduje přítel a podvědomě si říkám, že když nevypadám takhle, tak ho prostě nemůžu přitahovat a najednou si připadám naprosto asexuální..

Máš pravdu, že práce mi dodává hodně sebevědomí, prootže když jsem pracovala a ještě k tomu byla úspěšná už prostě v začátcích, tak mě to dost nastartovalo, najednou jsem absolutně neřešila, jestli mám někde špíček nebo mám malá prsa, cejtila jsem se tak nějak důležitě. Že prostě ve svém věku jsem tohle dokázala..Pravdou je, že přítel to neustále odsuzoval a celkem to i špatně nesl.. i když on tvrdí, že ne. Ale ta kritika tam prostě byla.

Myslím si, že mám celkem dobrého obchodního ducha, umím jednat s lidmi a jsem hodně empatická. Mám i dost nápadů a chtěla jsem i začít podnikat, ale opět přišlo to odrazování, nejdřív ze strany přítele.. kterej vše tak nějak zkritizoval, následně pak řekl, že je to nápad dobrý, že do toho můžem jít spolu, ale to já nechci, chci mít svůj byznys, nechci se s nikým dělit, chci něco dokázata sama, on už svůj byznys má, tak proč by se s ním měla dělit? Najednou mi došlo, že má asi strach, co kdybych byla úspěšná nebo nedej bůh úspěšnější než on? Cítím, že ve mě vidí konkurenci a vlastně i celý náš vztah se mnou vlastně tak soupeří. Mamka má zas obavy, že se zadlužím a dostanu se do problému, ale svým způsobem mi řekla, že ví, že toho v životě hodně dokážu, že jsem průbojná a cílevědomá a jdu si tvrdě za svým. Což mě potěšilo, protože jsem to od ní nečekala..
Takže teď zkrátka jen nevím, jakou cestou se vydat.. ideální by pro mě bylo sehnat práci v tom oboru co hledám a k tomu začít podnikat, ráda bych byla zaneprázdněná prací, dělala toho co nejvíc a hlavně něco, co mě baví..

Reaguji na mau-mau:
Co se týče toho dbaní o sebe, je pravda, že poslední dobou vypadám stále hůř, říká mi to i okolí, že vypadám nešťastně, strhaně a tak. A já se tak i cejtím, hrozně odulá, mám špatnou pleť, přibrala jsem, najednou je pro mě zbytečný se líčit nebo vůbec vycházet ven.. A tohle podle mě taky změní jen práce
Tolik bych si přála nebýt tak posedlá vzhledem, jenže pak prostě stačí jedno přítelovo otočení za nějakou babou a jsem v háji. Neokážu se s ním třeba ani v televizi dívat na modelky nebo polonahá těla, hned prostě přepínám a nedělá mi to dobře.. Nedokážu to..Nebo když projde na ulici krásná holka, já bych se hned nejradši zahrabala 100m hluboko.Přijdu si už prostě jak nemocná. Stačí když jedem autem a já už z dálky vidím černou nebo blond hlavu a už mám nervy a hned se na něj dívám, i když vím, že se prostě podívá. Víš, z tohohle mám asi úplně nejjvětší strach, že se toho nezbavím a do konce života, budu žárlit na všechny baby.. a že díky tomu nebudu moct mít pořádnej vztah

A co chceš teda dělat? Budeš se akorát pořád jenom užírat, dokud nezblbneš nebo tě nevyhodí přítel až mu dojde trpělivost.
Tvoje šance, jak se dát znova dohromady je najít si práci, kterou u přítele evidentně těžko najdeš, navíc tam žít ani nechceš, tak co řešíš?
Těžko něco změníš tím, že tam budeš pořád sedět na zadku a říkat si jaká jsi chudinka (a to nemyslím nijak špatně).

Momentálně je to nejspíš tvá jediná možnost, tak proč jí nechceš využít? Nebuď blbá, nějak začít přece musíš...

Pořád doufám a čekám na odpovědi inzeráty na práci na které reaguji, a zkrátka tak nějak ve skrytu duše doufám, že tu práci brzy najdu a budu moct odejít. Pokud totiž nemůžu jít k mámě, jiné řešení ani není. A asi jsem možná masochistka, ale radši tohle "utrpení" vydržím do doby než si něco najdu, než žít u táty s jeho ženou.

Určitě si to zle neberu, ale určitě nemám ve zvyku se jakkoliv litovat, tohle všechno mě spíš naopak posiluje a snažím se vše brát pozitivně, ale občas to na mě prostě padne, ta panika, strach, brek a všechno kolem, což je prostě uplně normální. Myslím si, že jsem vcelku bojovnice, ale prostě teď jsem ve stadiu, kdy jsem tak nějak rezignovala a potřebovala jsem a potřebuju něčím asi nakopnout. I proto jsem založila tenhle deníček, nejen, abych se vypovídala z toho všeho co mě trápí a co v sobě dusím.

Pro mě je asi tohle menší utrpení než to, co bych měla u nich.. S tímhle jsem se už tak nějak "naučila žít", občas si pobrečím a jede se dál.

Jo, možná mám hlavu v oblacích a stanovuju si vysoký cíle, ale to jsem prostě já.. Celej můj život je o překážkách. Možná máš pravdu, že bych si měla najít NĚJAKOU práci, ale ani to dneska není úplně legrace a já jsem rozhodně ze svých požadavků hodně samozřejmě slevila. Jenže u mě je to o to složitější, že já prostě potřebuji práci kde budu pendlovat v určitém regionu, pokud si najdu práci tady, ať už někde za kasou, tak to můj problém nevyřeší, protože pořád budu tady a pořád budu s ním! Nebudu se moct přestěhovat.. A pokud si najdu práci v místě bydliště rodičů, tak to vlastně taky neřeší můj problém, protože tam nemám kam jít a s platem pokladní prostě sama podnájem neutáhnu.
Nemysli si, že jsem nezvažovala všechny možné varianty, já vím co chci a dělám pro to maximum, jen to prostě není tak jednoduché, jak se může zdát.

Reaguji na kolomoni: A co spolubydlení? Na přechodnou dobu by se to dalo vydržet...

Reaguji na Johanita:
Přiznám se, že to mě nenapadlo. Ale musela bych asi zapátrat mezi cizími lidmi, protože kamarádky bydlí s rodiči nebo s příteli. Pravdou je, že jsem jednu chvíli dokonce uvažovala na d půjčkou a že si vezmu podnájem v Praze a půjdu třeba do nějakého obchodu s oblečení, ale asi by mi půjčku nedali, nehledě na to, že je to hodně riskantní

Určitě i mezi cizími lidmi najdeš (v Praze tuším i okamžitě) a myslim, že ve Tvém případě je to nejlepší řešení. Půjčku neee, raději hledej jinou cestu. I za cenu úplně blbé práce. To dáš, je Ti 22 proboha, všechno teprve začíná a je před Tebou!

Pochopila jsem, že reaguješ na inzeráty ve městě přítele? Protože jestli ano s tímto si to strašně protiřečí

Holka, tvoje situace je už tak špatná a ty si ji děláš zbytečně horší
Uvědom si:
1) Můžeš hledat práci tam, kde jsi, ale jak si psala, nic to neřeší
2)Tudíž bys měla hledat práci jinde, jenže tam jinde budeš muset taky někde bydlet a bez peněz to nejde, takže další možnost padá
3) Můžeš zkusit toho tátu, být tam aspoň ty 3 měsíce, najít si práci a tradá do svého
4) Ta Praha může být také řešení, ale pořád je lepší, když máš nějaké peníze do začátku, což nemáš
5) Můžeš se na to všechno vys**t jako teď, prodoufat další půl rok tím, že se najde jiné řešení a za toho půl roku budeš opět tam, kde jsi, tudíž NIKDE.

Tady ti nikdo nepomůže dokud sama nebudeš stoprocentně chtít. Ty bys i docela chtěla, ale zatím jen hledáš výmluvy proč ne to a to. Já to znám, taky mi trvalo než jsem se konečně rozhoupala, ale rozhoupala! Teď ještě ty

Počkej a KDE tedy tu práci hledáš, smím-li se optat? V místě tvého současného bydliště? Protože to se pak vylučuje s tímto:

Hele a jak můžeš vědět, že tam bys měla větší utrpení, když jsi to ani nezkusila?

Podívej se, tvůj život je v totálních srač.kách, musíš se vzchopit a začít něco dělat. Když budeš dále sedět doma na zadku, čekat a doufat v zázrak, tak se tuplem nic nezmění. Já bych, být tebou, vzala prostě JAKOUKOLIV práci KDEKOLIV a poohlédla se po nějakém spolubydlení, vždyť nejsi jediná, kdo by takhle bydlel.

Přesně tak. V tom druhém tématu je z tebe naprosto jiný člověk, tak si to prosimtě po sobě přečti ještě jednou a opravdu začni jednat, čím dřív, tím líp. Jsi mladá, je ti teprve 22, celý život před sebou a přece ho jen tak nepromarníš!