Jsem tichá a vadí mi to

Reaguji na Katy123: máš přítele?Já jsem dřív byla taky tichá myška a když jsem si našla přítele,tak se to hned změnilo on byl právě pravý opak a naučil mě abych nebyla tichá myška.

Reaguji na terinek: nemám a myslim si že je to kvůly tý mojí povaze možná se bojí že je se mnou nuda atd..

Tak asi nemáš dostatek podnětů z vnějšku, o čem bys mohla mluvit. Máš nějaké koníčky, věnuješ se něčemu ve volném čase, zajímáš se o svět kolem sebe?

Já myslím, že když je mezi lidmi ticho, tak jsou za to ticho zodpovědni všichni, ne jen jeden a taky násilně měnit samu sebe, protože to někomu jinému nevyhovuje není nejlepší nápad, nemůžou být všichni na světě ukecaní

myslím, že je dobrý mít v hlavě pořád nějaký téma, o kterým se dá mluvit s kýmkoli jdeš. Pro začátek "jak se máš?" nebo třeba se bavit o škole, počasí a nebo co bylo v telce nebo se řeší na netu. (tím nic nepokazíš, ale zas ani nikoho nenadchneš..) Pak je dobrý mít nějaký koníčky o kterých můžeš lidem povídat. Ideální je chodit s lidma na nějaký akce kde se trochu uvolníš a třeb to půjde samo ale mě se to radí, ale s lidma taky moc neumím komunikovat..

Reaguji na supernova: Někdy je to fakt těžký z někoho páčit hovor... když ze sebe sypeš otázku za otázkou a odpověď je furt jen ano nebo ne .

Já jsem dřív taky byla hodně uzavřená, měla jsem problém si cokoliv zařídit, zeptat se na ulici kolik je hodin... ale pak jsem si našla ukecanou kamarádku, společně s ní dospěla a nabrala sebevědomí. Teď nemám problém si dobře pokecat s někým, koho vidím poprvý v životě.
Hodně mi taky pomohlo cestovat - na vlastní pěst do ciziny, nebo jen do jinýho města. Když se ztratíš, neznáš to tam, něco potřebuješ, tak se prostě někoho zeptat musíš . A taky tím získáš spoustu zážitků, o kterejch se dá mluvit... pak třeba jen jedeš vlakem a hned si vzpomeneš na nějakej vtipnej zážitek z vlaku z Anglie, z Prahy atp a hned máš o čem mluvit.

No jestli se nestydiš mluvit nebo tak, tak je to divné, že nemáš absolutně co říct.

A jestli si prostě jen introvert, tak se s tím dá dělat dost. Jak tu píše někdo nade mnou, je dobrý navazovat vztahy s ukecanýma lidma, ale zase v rámci mezí...

Není nic horšího, než ukecanej extrovert, kterej nikdy nezavře hubu a " krmí " vás celej den absolutníma sra***** (pardon), který nikoho nezajímají.( tyhle lidi mají tendenci vykládat, co musí dneska udělat, co zapoměli udělat, jak se vraceli domů pro šálu a nebo vám vykládají svojé myšlenkový pochody . O jejich egoismu nemluvě.) Vyhledávaj lidí, co nej nemluví, ale mají taky co říct a pak se třeba chytneš.

A kolik ti je?

zkus se vždy zamyslet nad tím co máš s tím člověkem se kterým jsi právě po hromadě společného a na základě toho veď hovor např. spolužačka která s tebou chodí na angličtinu - zeptej se na ukol, který jste meli, popiš, jak jsi ten ukol nemohla vyřesit apod..

časem se to spraví, uvidíš

a jak to máš třeba doma s rodiči nebo mezi sourozenci? to se určitě projevuješ ne?

Úplně tě chápu, ale neboj, nejsi divná
Když jsem chodila na základku a na střední, tak jsem se taky s nikým neuměla bavit, taky jsem si myslela, že nejsem ok když mě ne a ne napadnout žádné normální téma. Ale když jsem se pak podívala kolem sebe, uvědomila jsem si, že všichni tlachají o ničem - takové prázdné slova úplně k ničemu.Teď jsem použitelnější - člověk přece jen s přibývajícími zkušenostmi se má o čem bavit (jak holky psaly - koníčky, cestování, postavení se na vlastní nohy). Akorát už si sama vybírám společnost - nechodím s lidma, které právě tlachají o ničem s nudnými fórky, ale bavím se s osůbkama (kterých je bohužel velmi málo) o smysluplných věcech, které jdou do hloubky.

Připadáš sama sobě divná!?
Pokud ano, tak se nediv, že tak působíš na ostatní.

Znám dost tichých, flegmatických lidí, kteří se neprojevují, nepoutají na sebe pozornost a jsou u ostatních oblíbení.
Chovej se tak, jak je to pro tebe přirozené a aby jsi byla se sebou spokojená.

Tak já to mám uplně stejně...nemůžu říct,že bych se styděla, mám přítele...a mezi lidmi,které znám umím být ukecaná celkem dost ale pokud jde jen o známé s kterými si člověk řekne jen ahoj nebo o cizí...je to katastrofa. Tak moc bych chtěla být zábavná a ukecaná...nejde to. Hlavou se mi honí myšlenky...a já fakt nevím...přijde mi zvláštní mluvit o sobě a něco vyprávět....mám pocit,že to nikoho prostě nezajímá a budu otravná. Jsem introvert..možná ze mně lidé cítí nejistotu...nevím. Absolutně nevím co s tím...

Reaguji na Katy123:

Neboj s toho určitě vyrosteš. Jak se říká život tě naučí. Já taková taky bývala a s přibývajícím věkem se moje plachost zmenšovala a zmenšovala a teď už mi nedělá problém mluvit s kýmkoliv o čemkoliv. Já dokonce měla problém obědnat si v restauraci jídlo. Časem a získanými zkušenostmi se prostě otrkáš.
A to co si myslí ostatní tu může být u pr...(však víš kde). Důležité je co si o sobě myslíš ty.

Já tě naprosto chápu, mám úplně to samé, prostě bych chtěla mluvit, ale není o čem. Dřív jsem to ale měla ještě víc, teď už je to někdy v pohodě, ale někdy taky ne a štve mě to. Taky se jen hloupě usmívám, úplně se vidim.. Jinak rady? myslím, že oproti dřívějšku mám o něco větší sebevědomí a taky záleží kdo to je s kým mám mluvit, pokud mám pocit, že je jakoby nademnou, jako že prostě k němu mám respekt, tak je to zlý a nvm co mluvit, ale pokud je to někdo v pohodě, někdo koho znám, tak je to lepší. A pokud treba o nekom vim, ze se na me pretvaruje, tak mám jakoby takovej blok a to uz vubec nejde mluvit.. a hlavne mozna ani nechci. JInak kdyz s nekym si ke komu nemas respekt, tak proste mluv co te napadne, neco proste placni.. Treba kdyz des z ty skoly, tak neco nvm.. ze ta pisemka dneska byla tezka, jak ta uca ja kravicka a ze je desny ze mate tolik ukolu, ze uz je konecne hezky, zeptej se co bude delat dneska a tak..