Strach z vody (temná hloubka pode mnou)

no ono ten proud tam je i když vlny nejsou

Já vim, ale to už člověk většinou pozná, když plave od břehu, že to jde "moc rychle" a že návrat bude obtížnější, takže se s tim musí počítat. Zatim mi vždycky síly na zpáteční cestu naštěstí stačily, i když to třeba byla makačka - příště už pak neplavu dál, než kde člověk vystačí...

nojo, ale nikdy nevíš, člověk to nějak neodhadne... ale aspoň se dá plavat... co jezdíme k moři tady u nás, tak se dá plavat jedině v zátoce, na otevřeným oceánu je to tak silný že bych se asi jen tak zpátky nevrátila

Hloubky se bojím od doby, co kolem mě v moři proplavalo cosi, co připomínalo hada a omotalo mi to nohy. Plus ty slizké řasy, no fuj. A to nemluvím o tom, jaký strach mám z medúzek, v Bulharsku mě jedna žahla a od té doby řvu, jen co je vidím...

To joo, to bych se taky držela v té zátoce Na otevřenym oceánu by to člověka mohlo odnést ani by nevěděl jak.

Reaguji na piper:
to jo, dokonce i místní pes co se tam jednou potuloval z toho měl respekt a do té vody nelezl, a jak se blížila velká vlna, šel dál... kolikrát se mi stalo, že jdu po pláži a třeba vlna jen po kolena max stehna a měla jsem co dělat aby mě to nestáhlo s sebou

Reaguji na Scarlette:
já to jako dítě vyřešila dobrou kinezioložkou

mám stejné pocity, v moři mi plavat nevadí, většinou je čisté, průzračné, dělalo mi to spíš problémy jako dítěti na koupalištích (ne venkovních bazénech), hlavně když jsme skákali z výšky, skočila jsem jednou v životě ... z vody mám respekt, i když to zní asi paranoidně

Já se divím, kolik lidí tu má stejný problém jako já, protože vždycky, když jsme šli někam k rybníku a já odmítla plavat s ostatními, tak na mě koukali jako na exota. Ale nepřekonatelný problém z hloubky mám už odmala, né kvůli strachu z toho, že mě může něco stáhnout pod vodu, ale já se děsím toho, že se prostě utopím, protože žádný zdatný plavec nejsem. Dělá mi problém jít do hloubky i v bazénu, kde je na dno vidět, plavu jenom tam, kam dosáhnu ...

S tím mořem to mám taky tak, byli jsme v Chorvatsku a pořád jsem musela koukat na dno jestli tam nejsou nějaký příšerky, vyřešila jsem to tak že jsem plavala podél břehu, koukala dolů a měla jsem klid. Až nějak ke konci dovolený někdo z nás (já rozhodně ne) dostal nápad že si pořádně zaplaveme a já blbá souhlasila asi proto že jsem si poslední den chtěla užít. Nejsem dobrý plavec, rychle se unavím tak jsem se jistila nafukovacím lehátkem. Dostali jsme se už dost daleko od břehu, byli jsme už jakoby v té tmavé části kde není vůbec vidět na dno a je tam šílená hloubka a najednou mě přepadl strach a myslela jsem na to co je pode mnou a co mě sleduje a chce sežrat. Pořád se mi hlavou honily ty americké filmy s chobotnicema, piraňama a hlavně žralokama. Musela jsem pořád koukat kolem sebe a hlavně za sebe jestli náhodou neuvidím vykukující ploutev, i když vím že v Chorvatsku žraloci co žerou lidi nejsou. Oddechla jsem si až když jsem stála na pevný půdě. Bylo to fakt šílený, i když se mě nic nedotklo a nic jsem neviděla, šlo jen o ten pocit. Fuj tajbl je mi z toho zle jen co to tu píšu a vzpomínám na to. Přitom když jsem byla malá nevadilo mi koupání v rybníkách a tomu že mi skákaly přes hlavu ryby jsem se smála. Teď už bych tam nikdy nevlezla. Vlezu už jedině do bazénu.

přesně kvůli tomuto už nejsem milovník vody ......

ale už jsem zjistila jak na to tolik nemyslet.Buď s někým plavu zároveň a nebo se snažím nekoukat na dno,což není tak učiný jako to 1.Rybníky taky nemam ráda je tam špinavá voda a ještě jsou tam hnusný řasy a nevidim na dno.brrr

Z hloubky mám strach. K moři jezdím, ale neplavu daleko, jen tam, kam stačím a když trochu dál, tak se nenápadně opírám o nafukovací míč či podobně

Ehm já jsem do 12ti let závodně plavala. Od tří let jsem uměla plavat a jezdila jsem s rodiči na dovolenou. Normálně jsem se koupala i v hloubce a nevadilo mi to. Milovala jsem velké vlny. Nebo jsem plavala daleko pak si lehla a nechala se nést ke břehu...co se děje teď vážně nechápu a teď jsem si přišla i celkem trapně..jela jsem s přítelem na Maledivy. Což znamená, že ostrov, klidné moře, čistá modrá voda je vidět až do dálky, je to několik metrů mělké nebo je to u břehu hlubší tak dva metry a pak zase hloubka pod kolena. Já trubka plavala jen u břehu ne směrem na moře, ale podél ostrova ! Přítel si plaval v pohodě jako ostatní šnorchlující pěkně daleko a já u břehu. Mám strach ze všeho z křeče a že se začnu topit, z tmavšího moře, že nevím co je podemnou to jsem chytala paniku i na Slapech prosím pěkně a další věc přesně bojim se žraloků a rejnoků. Sice pravděpodobnost, že vás napadne žralok je nízká a většinou ho musíte vyprovokovat stejně mám v sobě obavy, že se to může stát zrovna mě. Kdyby to bylo někde na Floridě nebo v Austrálii apod. kde se vyskytuje žralok bílý, který na lidi semtam zaútočí nebo je poraní. Statistiky napadení jsem četla na internetu a stejně jsem zagorka. Řekla jsem si, že to vyřeším takto: Udělám si kurz potápění a pak si vyberu destinaci třeba Bali a prostě do té vody skočím a potopím se. Říká se, že strach se má překonat, když se tam jedzil potápět tátův kamarád lékař 150 kg vážící a nic ho nesežralo, tak nic nesežere ani mě 56 kilo DDD

magorismus bych to nazvala tajtrlici

Reaguji na bedrunela: přesně ...já mám strach taky kvůli těm filmům a nejednou se mi třeba zdálo že se koupu ve vaně a najednou tam připlave(?) aligátor nebo žralok