Jak rozeznat závislost a lásku k partnerovi

Reaguji na Klariska1241:
No a z čeho máš nervy? Štve tě? Znervózňuje? Možná potřebujete jen nějaký čas být spolu, během roku na sebe nemáte čas, odcizujte se... Zkuste si na rovinu promluvit a zkusit vymyslet, jak ten vztah zlepšit...

No, co já jsem tak nějak postřehla v jiných tématech, tak bych to u vás viděla spíš na zvyk než lásku.

Vidím to stejně Ale na druhou stranu - jestli to budete chtít "zachránit" a pracovat na tom, ať se cítíte znovu zamilovaně, možnosti určitě jsou!

Já si teda nemyslím , že je jedno kolik je dotyčné let, porovnávat to opravdu nelze, protože s přibývajícímy léty se na to díváš prostě jinak.

trošku silná slova , ne? Nechápu jak tohle někoho může vytáčet ,no i tady v tomto se dá poznat vyzrálost.

přesně tak ,Ale chápu, že mladší holky si to prostě nejsou schopny připustit.Ale tak i ony k tomu jednou dospějí.

takže je lepší být s někým jenom proto , abys nebyla sama ikdyž ve finále víte , že to stejně nikam nevede? Mě třeba zajímá co tě vede v tomto věku k závislosti na partnerovi , když spolu nemáte ani děti, ani žádné majetky a odžitý kus života, protože v tomto případě bych to ještě chápala .

tak možná je na čase , abys ho zažila ono tě to poučí pro příště a přinese větší nadhled.

Reaguji na Klariska1241: Reaguji na Peg:
A vám je přesně okolo těch 20 že holky )

Souhlasím s PaniXY a Mikkýsek, mají pravdu, tož si nechte ty silný slova o zabíjení, to je moc ne?
A to i přesto, že věkově patřím ještě do kategorie mladých telat.

ty jo holky moc ďakujem za túto diskusiu otvorila mi oči a pochopila som to čo som nevidela alebo nechcela vidieť...

No jsme spolu cca 7 let a jak je tu již psáno jsem s ním nemohu ho vystát , nejsem s ním nemohu bez něj být.Jaknile jsme bez něj tak si stálé vykládám jak ten vztah dáme zase do kupy , že budu hodná atd... , ale vydrží mi to tejden ...? a pak mě zase štve .
Já spíše už nějak tak počítám být bez něj , ale udělat ten krok samotnej vubec to je asi to nejhorší.

Jo, je mi 21 let a s přítelem bydlím už od svých 17 let....

Stačí, že promluví

Asi jo, ale miluju ho a on mě taky, já bych bez něho dokázala být, ale on beze mě ne.

Takhle jsem to přesně měla s mým bývalým....a taky jsem si myslela jak se strašně milujeme, že bez sebe nemůžeme být. Teď si říkám, proč jsem byla tak strašně hloupá a ztrácela čas

To jsou opravdu trochu silná slova. Samozřejmě, že na věku záleží. Ve 30 vidíte některé věci jinak, než v 18.... i když taky záleží na povaze konkrétního člověka. Někdo je hold nepoučitelný A pokud ve věku kolem 20 cítíte ve svém vztahu stereotyp a máte takové pocity, jak tady některé popisujete, prostě si myslím, že to nemůže být pravá láska. Když jste nešťastné či nespokojené už teď, jak to bude za 10,20 let? A že bez sebe nemůžete být? To je neuvěřitelná fráze.....

A není to příliš brzo, upnout se na jednoho člověka a dokonce s ním začít žít?!
V sedmnácti jsem se chodila bavit a celkově se rozkoukávala po světě.
Ve 29 jsem se vdávala a nemám pocit, že bych o něco přišla, zatímco vy přicházíte o ten nejkrásnější čas svobody a utváření si vlastních představ a názoru na život a na budoucího partnera. Ve dvaceti jste už unavené vztahem. Pro mě je to hrozná představa.
Souhlasím s PaniXY, mikkýskem a Dasulí

u tebe bych to viděla taky na tu závislost. Téměř v každém tématu, kde se řeší nespokojenost s partnerem, přispíváš a někdy docela drsně

Souhlasím s tím, že otázka věku je zde docela namístě. I když je vám třeba 20 let a už jste stačily holky nasbírat více zkušeností nebo projít dlouhodobým vztahem, tak pohled na věc se s přibývajícím věkem dost mění.
Já už se otázkou v tématu vůbec nezabývám. Nevím jestli jsem šíleně zamilovaná, nebo jenom závislá nebo je to zvyk či setrvačnost. Já jsem si prostě pro svůj živost vybrala partnera a s přicházejícími problémy se jen zamýšlím nad tím, jestli jsem vybrala dobře. Dovedu vyjmenovat všechny jeho chyby ale také proč jsem právě s ním. Svého manžela miluju a jestli se jednou rozejdem tak se halt rozejdem, ale budu se zabývat jinými otázkami, než která je předmětem diskuze.
Tím neříkám, že otázka je hloupá nebo mimo mísu, jen je ten věk opravdu docela důležitý (je mi 29).

Jj, taky jsem si toho všimla...Klarisko, měla by ses zamyslet, jestli ti ten vztah vůbec stojí za to. A nevšiml si toho jen jeden člověk, že jsi s přítelem evidentně dost nespokojená...nemyslím to ve zlým, ale je to tak, bohužel...

Ahoj holky, sice už uplynula dlouhá doba od odeslání posledního příspěvku, ale nechce se mi zakládat nové téma, které by stejně nejspíš smazali, tak zkusím přispět, třeba někdo odpoví.
Já (20) a přítel (22) jsme spolu přes 3 roky. Všechno bylo fajn, ale... od určité doby cítím, že už to není to, co dřív. Náš vztah se nikam neposouvá, myslím, že i tá láska tak nějak vyprchává, ale pořád si nejsem jistá, jestli to ukončit, nebo ne. V mém životě se teď objevil i někdo jiný, kdo mě svým způsobem přitahuje. Nemůžu si vůbec uvědomit, jestli to, co teď se svým přítelem prožívám je pořád láska, nebo spíš zvyk, možná závislost? .. Skoro spolu nespíme, naposledy tak před měsícem a něco, teď jsem u něj od soboty, od té doby taky vůbec nic, připadám si spíš jako na prázdniinách u babičky. Jemu to ale snad vyhovuje nebo co. On to ví, že se něco děje, řekla jsem mu, že si chci promluvit. Na to mi řekl, že není o čem a že nechce. Tak já fakt nevím, co mám dělat. Na jednu stranu vím, že by to bylo nejlepší řešení se rozejít ( možná třeba jen na čas, uvědomit si, co to teda vůbec je), ale na druhou stranu mě přepadne takový divný pocit, když si představím, že by v mojí budoucnosti nebyl. Je to můj první dlouhodobý vztah. Jeho druhý. Možná je to taky proto, že jsme moc mladí...já nevím ale trápím se kvůli tomu, vnitřně mě to hrozně užírá...

Musím s některými z Vás souhlasit...mám stejný problém. Jsem s přítelem přes 4 roky a mám ho ráda, ale začala jsem si všímat jeho chyb víc než kdy předtím a někdy mě jeho společnost obtěžuje. Na druhou stranu si nedokážu představit žít bez něj a v některých případech je mi s ním vážně moc dobře. Taky nevím co s tím, podle mě se s tím ani moc dělat nedá, jedině si s tím druhým člověkem o tom nějak opatrně promluvit, ale zase mu tím zbytečně ublížit... Mě to došlo hlavně v tu chvíli, když se u mě v životě objevil ještě další muž, ke kterému jsem měla sympatie, ale neměla jsem odvahu přemýšlet nad tím jaké by to bylo, kdybych byla s někým jiným než s mým současným přítelem.