Reaguji na alenkam:
Asi tak..a ještě k tomu s partnerem jsme každý uplně jiný, on je strašně nadchnutý pro sport..takže to je pořád posilovna, tréninky, atd atd a na to já nejsem. Takže po tom týdnu s ním, kdy si tu připadám opravdu jak na prázdninách u babičky (on v pokoji nahoře, já v obýváku dole) to asi opravdu nemá cenu, dá se říct, že jen sbírám sílu. Ale i tak mě to bolí, nevím vůbec jak mu to mám říct, nechci mu ublížit . Dá se říct, že včera večer už mi to dalo najevo i moje vlastní tělo, že takhle dál ne, protože jsem se tady málem složila. On u toho byl, potřebovala jsem pomoct, protože jsem nemohla chvíli ani sedět, ani stát. No, sice mi pomohl, ale chvílema jsem měla pocit, že jsem mu tím hoooodně na obtíž... a nejspíš to nebyl jen pocit, ale fakt. Kdybychom se potkali třeba za 5-6 let, tak by to možná šlo, ale teď to už je konečná

arrow
profile_image
alenkam
od 19. 9. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Reaguji na Amber: My jsme taky každý trochu na jiné vlně. Ale já jsem takový snílek pořád si říkám jaký by to mohlo být kdyby... a nakonec se člověk přistihne jak myslí na někoho jiného. Nevím je to zvláštní pocit, pořád si říkám co bych dělala, kdybych byla bez něj, ale na druhou stranu mám někdy toho všeho už dost. Zajímalo by mě jestli to tak mají mezi sebou všichni lidé po určité době a jestli má smysl v tom vztahu vůbec pokračovat. O to hůř pro mě, protože přítel mě miluje a chová se ke mě moc hezky (i když mívá i svoje chvilky) a možná proto s ním pořád jsem. Nechci mu ublížit a vím, že je mi s ním dobře, ale něco tomu už chybí. Možná někdy seberu odvahu a řeknu mu všechno tohle, i když už jsme se o tom parkrát bavili. Jenom doufám, že až to udělám a budu bez něj nepřepadne mě pocit, že jsem udělala chybu a nebudu ho chtít zpět...

Reaguji na alenkam:
Mluvíš mi z duše, přesně tohle cítím já. Až na to, že já mu to dneska všechno řekla. Nebral to jako rozchod, stále jsme spolu. Ale když to u nás takto vypadá po 3 letech vztahu, tak jak to bude vypadat za další 3 roky? to už nevidí, jeho slova jsou, že je mu se mnou fajn. Nic nechce řešit. Na sex prý nemá teď chuť. Sám neví proč podle jeho slov. Jenže mě to ubíjí. Kdybych tak měla víc sil....a když už si řeknu, že to půjde ukončit, tak se na něj podívám, vzpomenu si na ty hezký chvilky a nemůžu

arrow
profile_image
Sati
od 9. 4. 2012
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Holky, asi jste ještě celkem mladé a takové vztahy které začínají kolem 16-18 let naberou třeba za tři roky jiný směr, to je normální, že máte takové pocity, prostě lidi se vyvíjí a hlavně dospívají Samozřejmě, že když se rozejdete, bude vám smutno, moc, ale z každého rozchodu si člověk uchová to krásné a z toho špatného se poučí do budoucna pro jiné vztahy.
Nezůstávejte spolu ze zvyku, přejdete jednu krizi a potom můžet nastat další (taky nemusí, ale jestli vás vztah už teď "nudí", můžete spolu být a nemůžete, máte ho rády a pak vám leze na nervy...) přece by bylo horší rozejít se ve věku, kdy začnete přemýšlet o dítěti, nebo společném bydlení.

Vím jaké to je, takže držím palce, a vězte, srdce vždycky napovídá pravdu

Reaguji na Sati:
Souhlasím se vším Zrovna jsem se kvůli tomuhle rozešla s přítelem, cítím že je to správně, sice mi moc chybí, ale jen proto, že nemám jinou zábavu, tak myslím na něj. Ale doufám že se to časem zlepší

Reaguji na nicolblabla:
Závidím ti, že jsi tak odhodlaná, to mi právě chybí. Já to cítím jinak, když jsem s ním a jinak, když s ním nejsem. Když ho vidím, tak mu nedokážu říct natvrdo, že je konec, když s ním nejsem, jako třeba teď, tak si zas říkám, že bych byla možná raději sama. My si hlavně nerozumíme v posteli, takže mám strach, že když to neutneme teď, tak za 3 roky budem řešit něčí nevěru....
Ale i to, že jsme každý na uplně jiné vlně už je špatný...

Reaguji na Amber:
Tak jsem to měla taky. Když jsme spolu nebyli, tak jsem se na něj těšila. Ale když jsme byli spolu, tak jsem nenáviděla skoro každý jeho slovo, vadilo mi všechno co dělat. No prostě krize jak blázen. V posteli jsme to měli tak normální, ale i ten sex s ním jsem začala nenávidět. Tak jsem to skončila. A teď mi občas chybí, ale po třech letech se není čemu divit. Ale vím že kdybych se k němu vrátila, tak by to bylo zase špatný, podle mě nemá cenu to slepovat. Říkám si, kdybych ho potkala když by mi bylo třeba 28, tak by to bylo perfektní, ale je mi 18 a bylo to na mě prostě moc. A teď počítám s tím, že budu nějakou dobu sama a pak se uvidí.

Reaguji na nicolblabla:
Já to mám právě naopak, když spolu nejsme, tak necítím, že mi nějak moc chybí, říkám si, že teď bych se klidně i rozešla, ale když ho pak vidím, tak to prostě nedokážu udělat, je mi to líto, nechci ho vidět trápit se. Právě já bych s ním do budoucna být chtěla, ale cítím, že teď potřebuju volnost, jsem s ním od 16ti, teď je mi 20 a trošku mě děsí představa, že by to takhle už mělo zůstat, já nevím, asi mám pocit, že mi něco utíká, že to není všechno, co si chci prožít. Ani nevím, co bych mu měla říct

arrow
profile_image
Kristin4
od 12. 12. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Můžu se Vás holky zeptat na jednu věc, víte vím, že mě má můj partner s kterým žiju již 3/4 roku rád miluje mě, ale chci poradit. Mám pocit, že jsem na něm citově závislá, kdykoli se naštve nelíbí se mi to a snažím se ho udobrovat protože mi není dobře že se otočí zády a nevšímá si mě, aj... dokáže se naštvat kvůli čemukoli a já ho pak usmiřuju, jenže to vede k horšímu. Má takovou povahu, že je to prý jako kdybych hasila oheň na střeše benzinem a také si myslela, že dělám dobře chce v té chvíli nechat být dát prostor... a já to neumím jsem na něm citově závislá a nevím jak se toho zbavit jak být sama sebou a žít s pocitem že si umím všímat svého a když nemá náladu se bavit ať se nebaví, párkrát jsem to dokázala a mohu říct, že to vážně funguje přijde jakoby nic a nemá rád když se to dál rozebírá. CHci s tím bojovat protože hádky tři dny v kuse nejsou mím sportem, jen tohle vše dělá má závislost, že neumím pochopit, že se někdo zlobí a já se neumím zlobit na něj což vede k tomu že si mě neváží, protože si mě nemusí usmiřovat aj je mi to líto, ale láska je silnější než já a a čkoli se s tím snažím dělší dobu bojovat potřebovala bych poradit. Upřímně mi tyto situace oddalují komunikaci o rodině aj protože nechce otravnou ženu... upřímně nás to hodně oddaluje a stává se že pak jsme jak dva cizí lidé, ačkoli zbytek věcí klape on pak hodnotí náš vztah jako hrozný, protože je v té chvíli nejneš%tastnější chlap.Ještě jedna věc, nevím zda se to n ěkomu někdy stalo ale závislostí na partnera jsem si utvořila myšlenku dítěte a nedokážu ji opustit což vede k debaatám nesmyslným a odrazuji svého partnera, nevím jak se toho zbavit .. závislost je hrozná věc, ale stačila by rada pomoc.. a třeba to pochopím je mi 24 let, děkuji

A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.

 
PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy uzavřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené