Až extrémní strach ze smrti

Reaguji na lakoonka: bohužel ti nedokážu poradit, ani podpořit, protože sama mám problém se s tímhle vyrovnat. Logicky si samozřejmě říkám, že je to prostě koloběh života anikdy to nic nezmění, ale...jediný co mi ve chvíli, kdy mě přepadnou tyhle myšlenky, v hlavě si vynutím vyskočit jednu písničku, je to divný, ale díky ní se pak zklidním a myšlenkama se přehodím zpátky do reality. Zkus si najít něco, nevím, třeba oblíbenout pohádku, zvířecího mazlíčka, cokoliv, co ti vyvolá příjemný pocit a odvede to pozornost od těhle myšlenek. Jinou radu bohužel nemám..

mě přepadávají hodně v noci nebo klidně během dne při cestování třeba vlakem nebo autobusem, vynoří se prostě naprosto nečekaně...
Právě jsem si našla pro uklidnění toho Boha, snažím se myslet na něco "víc" jak jsem psala, na to, že duše a člověk je tak úžasné stvoření, že to prostě nemůže jen tak zmizet...
Spolužák mi doporučil si zajít do kostela, že tam občas fungují jako tzv. psychologové a že by mi s tím pomohli... jenže, to bych se tam nevykoktala...
Někdy je to prostě lepší, třeba jdu jen tak po ulici v noci s jsem ráda že vidím hvězdy, že fouká vítr a užívám si to... jindy se mě zmocní strach, že by mě mohl někdo přepadnout a něco udělat...
Jsem navíc hrozně droboučká takže to můj strach ještě umocňuje...

Spíš by jsi měla vyhledat odborníka..určitě ti pomůže

Reaguji na lakoonka:
Tohle mám bohužel taky. Večer nemůžu usnout, děsím se. Neumím ustout při tmě nebo mi dělá problém usnout v cizím prostředí sama. Kdysi jsem chodila na doučování angličtiny ke školní psycholožce a všechno jsem ji řekla.. říkala mi, že kdyz na mě příjde takový ten divný pocit a brek, mám se hodně nadechnout usmát se a dělat že nic. Přejde to. Měla pravdu, večer, kdyz je tma, usínám, cítím pocit, nadechnu se a třeba si začnu i v duchu zpívat. přejde to. pomalu to začínám ovládat. A jsem tomu vděčná. Jednu dobu to bylo takové šílené, že jsem v noci chodila po bytě a brečela a nemohla prestat..
Zkus, snad ti to pomůže. A hodně štěstí!

Fobie ze smrti je stejná, jako každá jiná fobie a určitě by jsi měla navštívit psychologa.
Dlouhodobý strach by Ti mohl přivodit spoustu zdravotních problému.
Zkus si přečíst knížku Život po životě od Moodyho.
Třeba Ti pomůže.

Já taky často přemýšlim o smrti...Že už prostě pak nic nebude, toho se děsim, prostě si umřu a nic...ticho tma...taky mě to trápí, celej život se člověk za něčim honí a přijde smrt a je konec....Jednou jsem se z toho chtěla vykecat kamarádce, ale začala na mě blbě koukat, tak od té doby radši mlčim a přemýšlim si nad tim sama..Hlavně teda taky večer, když jsem doma sama, všude ticho, začnu mí takový pocit úzkosti, marnosti, potí se mi ruce...někdy ty stavy jsou hrozně nepříjemný, ale nemluvim o tom nahlas...Jsem ráda, že se tady toto téma objevilo, přijdu si totiž nenormální....

Přečetla jsem cca rok zpátky, ten krásný pocit z té knížky mi vydržel tak týden...
Pak jsem si řekla (ach kdybych byla aspoň trochu méně šťouravá nebo realistická), že když lidé dokázali tolik věcí tak by snad dokázali duše z toho jejich posmrtného života nějako kontaktovat lidi (jak tam je myslím ta babička na té louce)... a zrovna ráj mi příjde hodně naivní... ač krásný... přece zase nemůžeme existovat miliardu a miliardu let... co by jsme pak dělali
A přece to by byl ráj přeplněný a když lidstvo jednou vyhyne tak přece už nic nezbude ne ani ty duše...

to je přesně ono co mě trápí asi nejvíc...
jakože prostě tma... nic... už nikdy... prostě zmizíme a co pak... navždy...
fuj je mi zase zle

Mě je z toho taky zle, když teď nad tim zase přemýšlím... už jsem přemejšlela, že si zavolám někam k psychologovi, ale stydim se...

Ahoj holky, taky nad tím občas přemýšlím, že umřu a nebude už nic, pak začnu přemýšlet, na co teda ten život je, atd. . Myslím, že je to normální, když se ad tím někdo zamyslí občas. Mě se to stávalo hlavně po smrti mého spolužáka, potom jsem na sobě pořád zkoumala jestli nemám rakovinu a podobně. Teď už je to v pohodě a nepřemýšlím nad tím skoro vůbec. Ale usínám raději u puštěné televize, abych zase nezačala přemýšlet nad "blbostmi"

Jojo zvláště když rodičům to příjde směšný, že s tím stejně nikdo nic neudělá protože stejně jednou umřu... kamarádka na mě koukala jak na blázna, že mám raději myslet na to jak si život co nejvíce užít aby mi bylo jedno, že umřu protože jsem měla pěkný život...

Hlavně teda nad tim intenzivně začnu přemýšlet, když někdo v mém okolí zemře, a hlavně pokud je to mladý člověk, u těch vyloženě starších lidí to nějak chápu, ale u mladých mi to dělá velký problém se s tim vnitřně srovnat a pak začnu přemýšlet o sobě...začnu pochybovat o životě, jestli to má cenu se za něčim honit, jako je kariéra, hypotéka na dům, když stejně umřu...tma, na moje místo přijde někdo jiný...některý myšlenky jsou fakt šíílenýý

Nad smrtí vůbec nepřemýšlím, nebojím se ji, až bude ten správná čas tak přijde. Co z toho života teď máš? Za chvíli tě to pohltí úplně. Sama si nejspíše pomoct nedokážeš, okamžitě vyhledej odbornou pomoc, nebo tě to pohltí úplně a nebudeš z toho strachu vycházet ani ven.
Za nic se nestyď, pořád lepší, aby se ti rodiče ,,vysmáli'', než abys ty měla z takové vážné věci do konce života útrum.

Proto si lidi vymysleli Boha (věřící dále nečtěte- ten pocit, že smrtí jejich existence v nějaké formě pokračuje, je pro ně nadějí, proto se dokáží s ranami osudu vyrovnávat snadněji než my, ateisti. Já tedy ne že bych pořád přemýšlela o smrti, ale samozřejmě jsou chvíle, kdy to každého napadne- třeba ponocujete, sedíte, koukáte kolem sebe v pokoji a najednou vás napadne, jednou tu nebudu, nebude nic, budou tu v domě bydlet jiní lidé- ale to asi čas od času napadne každého. Lepší je na to nemyslet, nenavozovat si takové situace, kdy o tomhle přemýšlíte- pomáhá nebýt sám, být v nějaké společnosti, mít kolem sebe rodinu, kamarády, děti atd. - já pokud mám dost práce a pořád jsem v nějakém koloběhu, tak na takovéhle věci nemyslím, ale jakmile mám víc času jenom pro sebe, tak začnu moc "řešit" a to je špatně.

Reaguji na Karin:

Pěkně jsi to vystihla, mám to úplně stejně A naučila jsem se na to nemyslet.