Ahoj holky, už nevím co dál...
Trvá to už roky... doteď si pamatuji jak jsem jako 6letá šla o půlnoci brečet tátovi do klína, že nechci zemřít... a čím jsem starší tím se to stupňuje.
Mám stavy kdy se mi z toho motá hlava, zvracím a dost mě to svazuje v normálním životě. Když jedu třeba MHD do školy a řidič jede trochu rychleji hned myslím na to nejhorší co by se mohlo stát.
Chtěla bych o prázkách jet na dovolenou třeba do Tuniska nebo podobně ale mám šílený strach sednout do letadla aby nespadlo a z autobusu mám snad ještě horší...
To jsou jen příklady, děsí mě ta představa, že ze sekundy na sekundu přestanu existovat, navždy
Vím, že mi řeknete, že to už mi bude jedno... ano to vím, ale teď mi to není jedno a dost nepříjemně se s tím žije...
Dokonce jsem začala věřit v Boha, to mi maličko pomohlo ale já jako silný realista ač se snažím věřit na něco "víc" po smrti si vždy představím jen tu dlouhatánskou tmu
Máte to nějaká podobně? Jak s tím žijete? Nebo jste vyhledali odbornou pomoc?
PS: samozřejmě, že mě vadí smrt i mého okolí a mých blízkých... ale tady jde o to, že mi představa mého konce přijde šílená... a život mi přijde pomíjivý a bezvýznamný...