Až extrémní strach ze smrti

Také se bojím smrti, své i svých blízkých, ale asi ne tak moc jako ty. Osobně si myslím, že to není normální a pokud ti to vyvolává tyto stavy a omezuje tě to i v normálním životě, vyhledala bych pomoc. A taky si myslím, že až budeme starší a budeme mít více životních zkušeností a zážitků (pokud se toho dožijeme ), tak už se tolik smrti bát nebudeme. Je to strach z toho, že nestihneme prožít to, co bysme chtěli. To mě děsí nejvíc.

Holky, s tímhle se každý musí vyrovnat sám, ale pokud je to (jak píše lakoonka) extrémní strach ze smrti, kdy na to prostě myslí pořád nebo většinu dne, tak na to běžné výše zmíněné postupy nepomůžou- čili jsem pro odborníka. Ono totiž pokud takovéhle myšlenky má starý osamělý člověk, tak to je vcelku pochopitelné, ale když jimi "trpí" třeba holčina kolem 20, tak to prostě chce obornou pomoc- jinak se bude utápět v těhle stavech a jaksi "zaopomene" žít- pak se za pár let ohlédne, aby se zděsila, co se s těmi roky stalo

Určitě každý má strach ze smrti, ale ty jsi podle mě ´extrém´ a máš psychický problém, který bude chtít určitě odbornou pomoc. Hele musíš si říct, že každý člověk ještě než se narodí, tak má prostě svůj ´osud´ vepsaný a když máš zemřít, tak prostě zemřeš s tím už nikdo nic bohužel neudělá.. Zbytečně se stresuješ! život už je tak hektický, tak proč přemýšlet nad nečím co stejně nevyřešíš. Podle mě si máš život užít a ne se užírat co bude až tu nebudem!!

Než ses narodila, tak jsi taky neexistovala.

Já strach ze smrti nemám, ale děsí mě stáří..že budu vrásčitá, prošedivělá, nemohoucí..to je pro mě fakt děsná představa...byla bych radši, kdyby se u mě proces stárnutí zastavil teďka a dál nepokračoval

Reaguji na Eleanoraka:
no bezva... to mě děsí...
že po smrti bude to co před narozením... velké, nekonečné černo... NIC
Copak Tebe neděsilo, že jednou naposledy obejmeš někoho koho máš ráda, nadechneš se nebo uděláš jakoukoliv jinou věc?

Reaguji na Karin:
pěkně jsi to napsala, máš pravdu od prvního slova do posledního...
Jenže jak se psalo nahoře, mám pocit že s tím nedokážu za nikým jít, protože když se k tomu odhodlám sama si "nakecám" že o nic nejde... v podstatě je to jen rozmar... lidé mají mnohem horší problémy a poprali se s tím taky sami...

Reaguji na lakoonka:
tak jestli s tím nic neuděláš, tak promarníš čas co ti byl dán..Já se ženu co můžu, abych čas co mám, využila nejlépe a stejnak si říkám, že s tím časem mrhám. tady to s tebou nevyřešíme, protože jde o úhel pohledu na věc a ten prostě jen tak nezměníš...okamžitě k někomu zajdi a přestań to řešit tady, když nám stejnak všechno budeš vyvracet

Jak psaly holky, u tebe už jde o nějakou poruchu, kterou je třeba řešit pohovorem s lékařem nebo možná i uklidňujícíma práškama proti úzkosti. Já spíš než strach z toho, že by po smrti nic nebylo, mám ten, že by naopak něco bylo Přijde mi jako lepší varianta umřít a nevědět, než že by měli pravdu křesťané a jiná další náboženství, a já se měla dostat do pekla a věčně trpět (ne že bych někoho zabila, ale kdo určí, jak moc velké provinění stačí na věčné utrpení třeba tam patří i lhaní a nevíra) nebo naopak se znovu narodit jako zvíře nebo někdo v Bangladéši atd. Stejně tak kdyby existovali duchové, tak radši bych taky "neexistovala" jak píšeš, než se tisíce let motat někde v prostoru, bez konce. Ale úplně nejvíc se jako ateista bojím, že umřu, zjistím, že posmrtný život existuje, že existuje i Bůh a ten mě zavrhne a potrestá za to, že jsem v něj nevěřila a do konce věků budu fyzicky trpět bez možnosti nějakého konce - něco jako nonstop mučení, kdy všechno cítíš jako fyzický člověk, i kdyby z tebe zbyla třeba jen duše...to je podle mě horší varianta než černočerná tma a žádné vědomí a ono "nic" po smrti, kterého se bojíš ty...

Mě to neděsí, abych pravdu řekla, tak smrt neřeším. Nikdy nevíš, zda a kdy to bude naposledy a až budeš mrtvá, tak nebude nic, co by mohlo vnímat a postrádat třeba ta objetí......Osobně si myslím, že smrt je těžší spíše por pozůstalé, kterým najednou někdo v životě chybí.....

Jinak dle mého jsi případ pro psychologa, protože tohle Ti musí nesmírně ovlivňovat život......Já prostě na smrt nemyslím, žiju teď a tady Jasně, že mě někdy napadne, jaké toa si bude, ale prostě to neřeším, stejně s tím nic nenadělám

Já si vždycky vzpomenu na lidi, co tu byli a už tu nejsou. Co v životě dokázali. Kolik lidí na světě si muselo protrpět život a smrt jim nakonec byla vysvobozenim. Kdyby nad tím přemýšlel takhle každý a myslel si, že je jedinečný, protože on tu bude napořád tak to není. Všichni jsme na jedný lodi a je jedno kým jsi. Když jsme tu ještě nebyli tak se tím taky nikdo netrápil. A hlavně nikdy se nedozvíš, kde je pravda, pohádky o tom že hodní přijdou do nebe jsou sice hezký ale ničím podložený a hlavně kde by byla ta pomyslná hranice mezi nebem a peklem. Občas jsem se zabývala záhadama, protože moje babička toho hodně přečetla. Vždycky jsem to brala s rezervou, ale ano na něco věřím. Připadá mi však nereálné aby existovali duchové, posmrtný život, převtělování, astrální cestování najednou. Možná to jen nejsme schopni pochopit. Bohužel čím jsem starší tím víc si myslím, že nic po smrti není. Jak se toho zbavit nevím. Brát to jak to je a říct si vždycky se může něco stát a tím, že budu doma si nepomohu, neboť i tam může člověk dostat infarkt a mrtvici, stejně tak jako venku může být účastníkem dopravní nehody nebo čehokoli dalšího. A jestli se má něco stát tak se to stane.

nedívej se na televizní zprávy ani moc nevyhledávej pořady týkající se nějaké kriminality
hodně se dívej na příjemné filmy, pouštěj si příjemné písničky a občas si i lehce zamedituj třeba jen ležením a dýcháním, zajdi si na procházku...je to stresová záležitost, kterou musíš odbourat kup si klidně i nějaké knížky o smyslu života, esoterice, meditaci, zajdi si na jogu..a zaplň si program ať moc nepřemýšlíš nad věcma

nemusí to být jen psychické.
Můžeš mít třeba i zablokovanou páteř, nedostatek minerálů......

Mám to přesně naopak, na smrt se těším a často o ní přemýšlím. Nemyslím sebevraždu Mám celkem spokojený život, ale myslím, že je to jen taková zkouška a mnozí ho hodně hrotí Nikdy by mne nenapadlo plánovat budoucnost, k nikomu a k ničemu se moc neupínám a zkrátka jen tak proplouvám, ale přesto cítím, že jedno poslání tu mám. Myslím, že smrt je krásná. Vždy, když usínám, tak si říkám, jak je to příjemné a jaké by bylo se už neprobudit, představuju si ten absolutní klid. Navíc mi před lety zemřel milovaný člověk a věřím, že ho potom zase potkám.

jak to myslíš? Ono to nějako souvisí?

Zajímavé téma. Strach ze smrti mám, asi jako každý, nejvíc se bojím že umřu nějak násilně a bude to dlouho trvat a tak. Víc se ale bojím toho, že tady nechám všechny svoje přátele, rodinu, ty lidi, které miluju, a půjdu někam, kde to vůbec neznám a nikdo mi o tom nemůže nic říct. A pak se třeba asi znova narodím a začnu znova, úplně znova, a to co jsem měla v tomto životě přijde vniveč... Víceméně jsem to vždy brala tak, že každý život je posunem od minulého života, člověk dostane něco do vínku, něco nedostane, protože něco provedl minule, a je na něm jak s tím naloží a podle toho se rozhodne čím bude v životě dalším... Smrt podle mě není nic definitivního, "jen" přijdu o ty lidi, co znám, to, na co jsem zvyklá a vůbec na styl života a zemi do které jsem se narodila. Ale na to své "jen" je člověk zvyklý tak, že to opouštět prostě nechce.

Ale zatím jsem naživu a žiju fajn život, to je důležitější než trápit se tím, že nás to jednou všechny čeká. Zkuste si, holky, říct - zatím jsem tady, budu si užívat každý den naplno, budu se snažit nikomu neubližovat a tu smrt zatím nebudu řešit, když ani nevím kdy přijde. Něco si prostě vsugerovávat, myšlenku, která vám pomůže...