Jsem nemožná a mám strach z budoucnosti

takže hlavu hore holka! držím palce

Reaguji na Nicadezuria:
A kde by ses tak nejlíp viděla? Každý má přece nějakej svůj sen, nebo představu...co by tě bavilo? Jestli nevíš, máš dost času se rozmýšlet, hledej na netu, inspiruj se....

Vůbec si z toho hlavně nic nedělej, je ti 19 - mě je sice jen 24, ale i za těch blbých pět let jsem se hodně posunula, i když jsem si tak dříve nepřipadla, tak v 19 jsem byla opravdu jedno velký tele.
Takový pocity má občas asi každý, navíc teď po pěti letech na škole a s ingem za dveřma mám pocit, že jsem si měla vlastně udělat úplně jinou školu, že jsem si měla splnit svůj sen z dětství, ale jako dalších 5 let na škole, to asi nee

Já myslím, že na soukromou to stoprocentně bez problémů stihneš (a těch je většina, státních jen pár v republice a i na těch se platí školné), ale to už si musíš projet jejich stránky sama V 19ti to už zvládneš, pak dej vědět, co jsi vypátrala

aha, to je parádně z ruky.
Jo, také obdivuju čičinu.

ano!

označíš část textu a klikneš nahoře nad příspěvkem na Reagovat.

Pro neschopnost pomáhá léčba šokem...je to docela morbidní, ale mě to pomohlo neskutečně.Co kdyby jsi třeba odcestovala na rok do ciziny jako au-pair? Věř, že když tě vysadí v cizině na nádraží...nevíš, kde si, kam máš jít a co máš dělat, že tě to donutí honem rychle se zorientovat. A každej v sobě tu praktičnost najde, když musí! Jen když za tebou pořád stáli rodiče, tak ti možnost nedali. Takhle by ses postavila na vlastní nohy a osamostatnila se. A zvládla bys to, o tom jsem přesvědčená. On člověk zvládne vše, když musí. To by ses divila, co bys najednou dokázala.

já jsem úplně to stejný, jako bych to četla po sobě..úplně tě chápu, taky mám strach z budoucnosti a z toho co se mnou bude, příští rok budu dělat výučák vůbec to neumím a kdybych to nějakým zázrakem udělala tak půjdu někam do práce, vůbec nevim kam, co tam budu dělat, co tam bude za lidi, jestli to budu zvládat nebo jestli nebudu nic chápat jako vždycky a všude, jsem z toho ve stresu, kolikrát si říkám že kdybych se nenarodila bylo by to lepší, každej mi akorát říká jak sem neschopná (rodiče, babička) jako bych to já sama nevěděla tak mi to ještě musí furt předhazovat, na druhou stranu jsem zase ráda že na tom nejsem sama. Z řečí rodičů mám dojem že všichni lidi jsou dokonalí, bezchybní, z ničeho se nestresují, všechno si zařídí, prostě jsou samostatní, jen já jsem ta nemožná chudinka, takže sebevědomí mám nekde hluboko pod bodem mrazu a pak se mi ještě diví že nikam (na diskotéky, ven, na koupaliště,...) nechci jít když mi furt podkopávaj sebevědomí a já nemám odvahu jít mezi lidi protože mám strach že i ostatní zjistí jak sem nemožná a tak jsem radši celý dny doma. Přeju hodně štěstí at všechno zvládneš a najdeš si práci která tě bude bavit

Reaguji na Nickyx:
No vidíš, já mam doma to samý. Dneska sem si vyslechla jak sem sobecká apod. Ale jinak to mam stejně, samej stres co bude a jestli to zvládnu...

Pod to se podepisuju, taky vlastní zkušenost

holky, já bych vám taky doporučila zahraničí. Člověk je tam sám za sebe a fungovat prostě nějak musí. Mraky zkušeností a procvičení jazyka... odstřihnutí na chvíli (nebo delší chvíli ) od rodiny a ujasnění si co člověk od života opravdu chce. On sám.

Nejsi v tom sama, já jsem absolventka ale maturovala jsem minuly rok. S vyznamenáním. Ale bydlím v té horší části ČR kde prostě práce není at si říká, kdo chce, co chce. Hledám si práci hned od matury, ze začatku plná optimismu a prostě to opadávalo. Když jsem šla na pohovor do pojištovny tak vše jen na živnosták a z toho já mám strach (mám spoustu známých, co to prostě finančně nezvládlo). Měla jsem deprese, jedla, spala a prostě jsem neměla ani sílu si něco hledat. Přišla jsem si zbytečná, sama a dokonce jsem přemyšlela nad sebevraždou. Ale s rokem 2011 jako by se vše obrátilo. Našla jsem si přítele, který bydlí 300 km od mého bydliště ale mám změnu, plánuju si stěhování a začíná se to vracet do normálu. Ono to musí byt horší aby se to zlepšilo. Doufám, že už konečně zavadím o práci a budu moct žít jak chci já. Takže vím, co si zažíváš ale já naštěstí mám podporu jednoho z rodičů. Snad ti to dopadne dobře a najdeš si svou cestu.