Jak se zbavit nutkání řezat se do zápěstí a rukou?

Mám stejný názor - to je na psichiatra...

Přesně, jak píše avanta tohle je na psychiatra a klidně se může dostat až do léčebny. S takovou divčinou jsem se tam setkala. Pokaždé, co měla pocit, že nějak selhala, že se na ní někdo zlobí, tak se trestala řezáním do rukou. Někdo, když má stres, špatný pocit, tak si třeba vezme čokoládu a někdo to zase řeší tímto.
Sama s tím nic neuděláš, jedině odborná pomoc ji může pomoci,ale musí chtít sama!

Šup s ní na terapii. Tohle je nebezpečné a hlavně se sama chuděrka musí hodně trápit. Musí prožívat muka a tím, že cítí vlastní bolest, potlačuje tu bolest duševní. Je to silnější podnět. Četla jsem o tom knihu a mám kamaráda, který má uplně zjizvené ruce. Když byl malý umřela mu maminka a on to bral od te doby jako svoji chybu. Citil se strašně vinný za všechno. Naštěstí chodí už k psychologovi. Jestli máte dobrý vztah zkus si s ní o tom promluvit a jít tam třeba i s ní. Hodně lidí se za to stydí, ale chodit k psychologovi není v dnešní době žádné tabu. Promluv si s ní o tom..

Je to tak,potřebuje odbornou pomoc a ty jí teď nesmíš opustit,pokud jseš její kamárdka,nenechávej jí samotnou,musíš jí být oporou v momentálním stavu a pokud není plnoletá,tak opravdu informuj její rodiče.

Od 14ti do 18ti jsem se řezala a ubližovala si všelijak - předávkování, pálení rukou, alkohol, hladovění..atd. Kdyby to tehdy řekl mým rodičům, asi bych ho začala nenávidět, i když by to myslel dobře. Ujal se mě tehdy kamarád. Povídal si se mnou, a pak se mnou zašel na psychosomatickou ambulanci. Dostala jsem nějaký antidepresiva a chodila tam pravidelně. To ale nestačilo, tak jsem ještě chodila na terapie. Řeknu vám, že psychiatr ani psycholog mi nikdy nepomohli. Byli to zejména přátelé a čas. Díky Bohu jsem z toho venku... je mi 20 a naposled jsem si ublížila před rokem. Beru to jako úspěch, protože už nemám vůbec potřebu si ubližovat. Tohle je běh na dlouhou trať.. ale Tvá kamarádka to určitě zvládne. Mně tehdy pomohlo, že mi byl někdo nablízku.. že jsem to měla s kým probrat a neustále mi někdo neříkal : "To nedělej, to ti ubližuje." Kamarád je o dost starší. Dodnes mi nahrazuje tátu. Byl tehdy hodně přísnej, ale vyplatilo se to. I když mi prášky, terapie ani jakékoli sezení s doktorem nepomohlo, určitě bych to tvé kamarádce doporučila. Já se aspoň vypovídala. U mě to byla nemoc. Ubližovala jsem si prostě jen tak.. nejdřív to mělo důvod, pak už ne.. dokud má kamarádka důvod, dá se to změnit. S nemocí už je to těžší.. Ale taky se to dá viz já. Přeju hodně síly kamarádce i Tobě! **

taky jsem si tím prošla, procházím... není to vůbec jednoduché. Ono sebepoškozování samo o sobě problémem není (většinou), člověk se při tom jen tak nezabije (účinnost téhle praktiky při sebevraždě je minimální...) a záleží, jak to vnímá on... pro mě tohle nikdy nebylo problémem, pro mě to bylo MENŠÍ ZLO než důvod, kvůli kterému jsem se k něčemu takovému uchýlila... Hlavní problém je, že jak s tím člověk začne, nemůže přestat - někomu pak stačí skutečně málo (někdo se na něj blbě podívá...) a už je mu mizerně a má potřebu se říznout, čímž se tyhle pocity většinou odplaví a je líp... bohužel, ale je to tak. Je prokázáno, že se tím vyplavují endorfiny... a když jsi fakt na dně, když bys nejradši skočila z okna, je tohle ještě ta lepší varianta.

Určitě bych jí neříkala, ať to nedělá, že si tím jen ubližuje (jako by právě o to nešlo), že to nikam nevede... na to si musí příjít sama. AD taky nikam nevedou, to člověka té potřeby prostě nezbaví, spíš naopak - cítí se neklidný atd. Bude to znít jako fráze, ale ona potřebuje vědět, že někoho má, že se může někomu svěřit a že ji ten člověk za tohle nebude odsuzovat. Hlavně nedoporučuju chtít po ní nějaké vysvětlení, kam to vede, co si myslí, že tím získá atd. ... jednoduše jen ukázat podporu a snažit se odvést její myšlenky na něco jiného, nebo na druhou stranu její problémy rozebírat a snažit se je tak řešit - podle situace.

Měj se fajn...

Johči
Setkala jsem se s tím na táboře, kde jsem dělal vedoucí. Dvě 14tileté holky se taky řezaly, ale spíš jim šlo o to, být zajímavé.
V případě Tvé kamarákdy bych ji neváhala poslat k psychologovi ne-li rovnou k psychiatrovi. Mám obavu, že sama na to nestačíš...

Ahojky. to co je tu řečený je pravda. Taky s tím mám problémy. a v prosinci jdu k psychiatrovi. Ale nejvíc mi pomohlo, že jsem poznala jednoho kamaráda, který mi hrozně pomohl. povídal si se mnou a zajímal se o to, co při tom cítím, když se říznu a proč to vůbec dělám. A úplně mě dostal tím, když přinesl z koupelny žiletku a chtěl se říznout..... Prý abych viděla, jak se cítí, když vidí mě, že mám pořezanou ruku, a řekl mi, že jestli to ještě jednou udělám, tak už ho nikdy neuvidím. trošku to bylo drastické, ale pro mě je přednější kamarád než řezání. zkus jí dát najevo, že jsi tu pro ní. když bude mít zase chuť to udělat, že ti může zavolat a vezmi jí třeba na procházku, aby se odreagovala. a chtěj po ní, aby ti říkala, jak se právě cítí.... to mi pomohlo od toho kamaráda. mohla jsem mu přesně říct, co cítím. držím palečky

ta holka je uplne na dne a neví, jak to má řešit, jde videt ze je na tom psychicky strašně-taky jsem byla ale né kvůli klukovi a taky sem šáhla bohužel po žiletce a uklidnilo me to...nejlepší by bylo zajít k psychologovi

určitě najít dobrého psychiatra co k tomu ty lidi vede ví čert, každopádně jsem kdysi chodila s klukem který se takhle řezal taky...kvuli vojně kdysi, pak kvuli holce, posléze kvuli manželce, snažili jsme se ho všichni přátelé držet, když mu žena utekla i s dětma k jinému, ale nestačilo mu to....vrazil si do srdce nůž. Je to už moc let, ale pořád mi nahání slzy to že nezavolal, nikomu neřekl, drželi bychom ho za ruku dál....on potřeboval vědět, že není sám a asi chvíli sám zůstal ...Řeš to s rodičema s kýmkoli, jestli jí nepomůžete jednoho dne se řízne víc.

Řezání je jen projev. Skutečný problém je jinde.
Doporučila bych obojí. Jak psychiatra, tak terapii.
Ale to nikdo za ni nevyřešíme, ta holka musí chtít sama...

taky jsem měla kamarádku která se kvůli klukovi jednou řezala....ale co vím tak jen jednou. ale u ní je to spíš o tom že asi na sebe chtěla spíš upozornit nebo nevím jak to říct, ona je taková zvláštní. ale každopádně být na jejím místě, šla bych určitě k odborníkovi. to není sranda.

známá má stejný problém. Trpí depresemi, bere antidepresiva, ale za poslední tři roky jí stejně psychiatr nedokázal pomoci. Je to smutné, asi to chce ještě více času než najdou vhodnější prášky.
Já se zkusila pořezat jednou ani nevím proč. Byla jsem asi v nějaké té krátkodobé depce. Připadala jsem si nechutná, ale ulevilo se.
Tím nechci nikoho omlouvat, vícekrát bych to už neudělala.

Tímhle jsem si taky prošla.Ne kvůli klukovi ale mám to také za sebou.Kamarádka hlavně musí chtít sama s tím přestat.Když nebude chtít ona nikdo jí z toho nevytáhne.Asi to bude znít jako klišé ale měla by si zajít k lékařovi.Ten jí s tím pomůže.Když říkáš že se řeže do zápěstí tak tam je to nejnebezpečnější mohla by se říznout špatně a mohla by umřít.