Nepříjemný pocit až strach v kostele

Jestli to má nebo nemá cenu, zjistíš jenom ty sama! Je od tebe hezké, že bys přítele ráda doprovázela, byť jsou tvoje obavy v kostele tak veliké. Myslím si že zbytečně, v kostele jsou i nádherné svatby, ale tvou "fóbii" ti asi já, jakožto neznámý člověk pro tebe, nevyvrátím.

Pakliže to v kostele nepůjde, ani příteli by vadit nemělo, že s ním chodit nebudeš. Je to jeho víra, ne tvoje.

Stává se mi něco podobného. Jakožto nevěřící (v Boha, mám svoje "něco nad námi") se cítím v kostele špatně, když do něj vstupuji cítím tíhu hříchů, vím, že tam nepatřím, ta atmosféra mě strašně pohltí. Připadám si tam prostě nepatřičně. Letos jsem byla na dvou svatbách a překousnout se to dalo, ale třeba na bohoslužbu bych nešla (ani nemám potřebu)! Napadá mě začít tam chodit na pár minutek v týdnu, kdy nejsou v kostele žádné "akce", lidé, srovnat se s tím místem jako takovým.

Mám podobný pocit jako ty, jako dítě mě babička s dědou tahali do kostela a učili modlitby, a já to už i jako malé cca 5leté dítě odmítala, odpor už odmala. Když mě naši ze studijních důvodů (nejsou věřící) chtěli přihlásit v první třídě do náboženství, bránila jsem se zuby nehty
Do kostelů chodím na "prohlídky" fascinuje mě to a taky tak trochu děsí, říkám to furt, že jsem satanovo dítě asi na mši bych jít nesnesla, ale jen tak se podívat, pro tu architekturu, atmosféru, to já ráda. A jsem ráda, že nejsem jediná, koho tak trochu děsí kostely, krucifixy a tak

Jinak pokud jsi nevěřící, nech přítele, ať tam chodí sám, neřešila bych to....Podle mě do kostela mají chodit hlavně věřící, kterým to něco dá a to já jako nevěřící respektuji, ale chodit tam kvůli příteli a ne z přesvědčení, to mě přijde jako blbost...

Reaguji na Dasule:
Reaguji na Ivčáááá:
Máme to dost podobně, ale přítel by právě rád abych s ním zašla třeba na nějakou mši nebo opravdu v neděli na bohoslužbu. Na pár minut bych tam i vydržela, ale odejít uprostřed nějakého kázání asi není nejlepší nápad achjo vůbec nevím co s tím kostel mám prostě spojený se smrtí svých blízkých i když pro některé je to místo kde se opravdu cítí bezpečně. Ještě mě napadlo tam prostě chodit a ,přetrpět' všechny ty pocity dokuď prostě nezmizí, ale příjde mi to takové divné

taky jsem nevěřící a v kostele se cítím špatně, má to i má sestra . . . přispívá k tomu i to, jak jsou kostely stavěny. člověk si v nich má připadat malý a zbytečný - to způsobují ty vysoké stropy a klenby, všechno nutí koukat se nahoru a cítit se jak mravenec a ta klidná atmosféra . . . no děs, jak z hororu

Ano, kombinace tehdejší architektury a promyšleného zastrašování prostého lidu z minulých století spolehlivě fungují dodnes

A třeba domluvit se, že by jsi šla až za pár týdnů? Až se aklimatizuješ? I když nevím, měl by pochopit, že jako nevěřící si to tam odsedíš, nic ti to nedá. A pokud se tam vážně necítíš dobře, tak na tvém místě bych to prostě příteli řekla, navrhla že třeba zajdeš na půlnoční na Vánoce (u nás je kostel otevřen, venku hraje orchestr koledy, lidé si přejí hezké svátky, pijí grog, všude jsou vánoční stromky, betlém, to si myslím že se ti bude líbit). Na sílu bych to neřešila, akorát chytneš ještě větší paniku

Proč by tě tam ale měl jako nevěřící tahat? Máš o to zájem? Nebo bys tam šla jen kvůli němu? Mě přijde nějak se překonávat kvůli tomuto jako totální nesmysl, prostě bych mu to na rovinu vysvětlila....

Právě vše nám s přítelem funguje a připadám si proto dost hloupě, že se nedokážu překonat abych šla s ním někam kde je to pro něj důležité. Jinak ten nápad s těmi vánoci nezní tak děsivě jako klasická návštěva takže nad tím ještě určitě pouvažuji jinak sem moc ráda za vaše přísvěvky myslela jsem že jsem asi blázen když se bojím kostelů (nebo lépe řečeno mám nepříjemný pocit) , ale vidím že více lidí to tak má

Reaguji na Dasule:
Jinak přítel mně nikam netahá jen mi navrhl, že by bylo fajn kdybych chodila s ním, ale to je ten kámen úrazu

mě je kostel sympatický pouze v tom, že je tam v létě ve vedrech luxusní kosavěřící nejsem, tedy pokud bych se tam jako Ty necítila dobře, bude prostě přítel chodit sám

Mě kostely fascinují architekturou. Věřící nejsem, ale když vstoupím do kostela, dýchne na mě jakási tajemná atmosféra, kostely ve mně budí respekt.. Ale taky tam dlouho nevydržím, mám z toho zvláštní pocit, připadám si divně, až hříšně a říkám si, že pokud Bůh existuje, tak nade mnou kroutí hlavou Být tebou, tak se do ničeho nenutím, přítel by to měl pochopit a akceptovat, on tam kvůli tobě taky nepřestane chodit ( na druhou stranu, pokud je tvůj přítel věřící, tak předpokládám, že bude chtít jednou svatbu v kostele před Bohem, tudíž jestli byste se měli časem třeba vzít, tak bys měla postupně trénovat )

já jsem neveřící v boha, ale v sílu vesmíru a něčeho mezi nebem a zemí věřím.
V kostelech se mi hrozně líbí, mám husí kůži, nejsem schopna ani promluvit, a je tam KLID. Opravdový klid duše, myšlenek.
Sice do kostela nechodím, ale když mi bylo hodně úzko, šla jsem kolem kostela a musela jsem vejít
( kdo zná kostel Svatého Ignáce v Praze na Karláku, ví, o jak nádherný kostel jde )

s tím bych se taky mohla ztotožnit

Mě osobně to spíš přijde, že se jedná o nenásilný způsob, jak tě chce přítel "obrátit" na víru. Není mi jasné, proč jinak by chtěl, aby jsi s ním šla na mši, když k tomu nemáš vztah.
I když na druhou stranu mi není taky jasné, proč cítíš v kostele strach. Vždyť se stačí podívat do historie, co je církev zač, káže vodu, pije víno, nehledě na to, že já křesťanství považuji pouze na nástroj na ovládání mas. Nicméně kostely stavěla církev pěkné, to je jim musí nechat Pro mě je kostel prostě jen krásná stavba, kdy člověk žasne, co dokázali tenkrát bez naší dnešní techniky postavit. Zkus se na to podívat z tohohle úhlu pohledu. Nicméně myslím, že kvůli nikomu by jsi se neměla nutit do něčeho, co je ti nepříjemné, ani kvůli příteli a on by to měl respektovat.