Nejmilejší rituály našich milovaných dětí

To je kráááásný já chci taky malého čertíka nebo čertici miluji děti

To je holky přesně vono!Mě to velice dojímá!

Reaguji na Edge: Já moc cíťa nejsem, ale ta absolutní láska a bezelstnost mě pokaždé dostane.Není lepší pocit, než když např. vaříš nebo děláš cokoliv jiného a ten dvouletý prďola si jen tak odběhne od hraní pro pusinku a pomazlit se.Je fakt, že až coby máma jsem pochopila absolutní a ničím nepodmíněnou lásku (a samozřejmě i strach).

Nejdelší rituál měl náš syn mezi 4. a 7. rokem života,kdy spal s plyšovým králíkem,takže králík s námi jezdil na hory,létal k moři.Neexistovalo někam vyrazit s kufrem bez králíka v náručí.Musel ho mít sebou a před spaním uložit do postele.

Holkyjá když to tady čtu...tak si říkám že já jsem nikdy v životě neřekla našim (nevzpomínám si) že je mám ráda... a ani si nevzpomínám že oni by to řekli někdy mě... tak nevím zda si nevzpomínám nebo to u nás nebylo zavedený? vy si vzpomínáte?

Zdravím ... Chtěla jsem napsat, jelikož děti ještě nemám, ale úplně mě ty vaše příspěvky dojaly, tyto vzpomínky z pohledu "dítěte"... Milovala jsem, když si ke mě vždycky taťka večer lehl a zpíval mi naší ukolíbavku (ty moje sluníčko, ty moje kytičko...) I teď, když večer přijde (a to je mi 17 ), tak mi jí taky zpívá ... A s mamkou si zase od té doby, co existuje dvddčko, pouštíme v peřinách filmy, rozděláme čokoládu, přikryjeme se pod jednu peřinu, přitulíme a čučíme ... A každý večer si "dáváme dobrou noc" a řekneme mám tě rád/a...
Jednou si tyhle chvíle budou připomínat vaše děti, já na to vzpomínám nejradši

Reaguji na niicole: Moc hezké Niky, máš s rodiči krásné vztahy, doufám, že tak to budu mít s dcerami v budoucnu i já (myslím až puberta udeří..).

Reaguji na Janice28: U táty si moc nepamatuji nějaký záchvěv citů (ale on je trošku "studený čumák"-občas s tím taky bojuji), naopak maminku jsem milovala, ač to občas nebylo mezi námi úplně jednoduché.

Reaguji na Lauritta: Oh, děkuji ... Opravdu si nemůžu stěžovat, nikdo z mých kamarádek to takhle nemá a jsem za to ráda... Ale bojím se, že třeba moje děti takové nebudou, že je ať už v pubertě třeba neuhlídám, nebo že se za mě budou stydět (jako jéžiš, matka zase prudí )... Chtěla bych dítě, jako jsem já , nepiju, nekouřím, ani nikam pařit moc nechodím, snad se to přenese i na mé dítka

Myslím,že je velká šance.Láska plodí lásku.
Já jsem z generace,kdy se moc neříkalo dětem:mam tě rád.Nevzpomínám si.S mámou jsem se mazlila do 12,to bylo fajn,táta taky studený čumák,jak tu někdo psal.
Ale svým dětem chci všechno vynahradit.
Jsou to miláčci a ty krásné chvilky předčí ostatní jejich neplechy.

Tak to jsi mě uklidnila...také si myslím že to byla asi výchova te komunistické doby možná... hlavně nedávat najevo city! také bych si přála abych svým dětem uměla dát víc lásky najevo...

Moje mládě ještě nemluví ale když mi, zhruba v jednom roce, začala dávat najevo city, fakt mě to dojímalo, taková odměna za všechno to trápení a sebezapření. Nejkrásnější okamžik je, když jí na přebalováku postavím a oblíkám, mám ji v úrovni své výšky a ona mě obejme a dá mi pusinku (s pusou otevřenou dokořán ). Nebo když se ke mně se smíchem rozeběhne

To jsou prostě božský chvíle... když poprvé natáhne packu, abych ho za ni vzala, když jsem ho naučila dávat pusu, a on mi teď na vyžádání dá uslintanou mlaskavou pusu, která je pro mě ta nejsladší na světě.

A proč ho tedy máš?