ahoj holky. nemám si o tom s kým promluvit, tak to asi zkusím tady, popohnala mě jiná diskuze, kam jsem přispěla, a teď nad tím přemýšlím. omlouvám se, je to na dýl, kdyžtak to nečtěte 
je mi 25, a jsem naprosto vyhořelý člověk. i když se zuby nehty snažím s tím bojovat, a zejména před rodiči se hodně přemáhám, aby to na mě nebylo poznat. ne vždy se mi to daří, a bohužel naši to vnímají jako lenost, a jejich nadávání to ještě zhoršuje.
ještě nedávno jsem měla krásný život. přátele, krásné bydlení s kamarádkama. jezdili jsme na výlety, do hor, dělali blbiny, hráli hry. fakt skvělé období.
pak závažně onemocněli moji rodiče, jeden po druhém, začali jsme mít problémy ve firmě, bráchovi se hodně zhoršila jeho nemoc, a děda začal trpět senilitou, demencí a velmi nám ztrpčoval život. otrávili nám psa, a to hned dvakrát. docela mě to stresovalo, špatně jsem spala, začaly problémy ve škole a už se to celé vezlo.
neprodloužili nám nájem v bytě, bývalé spolubydlící si každá našla místo, ale beze mě. nastěhovala jsem se do bytu, kde jsem nikoho neznala. holky tam nebyly špatné, ale úplně jiné, a navíc se tam většinu času nevyskytovaly. zkoušela jsem zvát kamarády, ale nikdo nikdy neměl čas, a tak, abych nebyla sama, neb to nebylo v mé situaci k vydržení, jezdila jsem já za nimi. časem mi přišlo, že je obtěžuju, a přestala jsem. zapomněli na mě rychle, a dál pokračovali ve svém super životě. mezitím v rychlém sledu skoro umřel otec, který má silnou cukrovku a z neznámých důvodů mu začaly komplikace. v podstatě každý týden volám domů někomu záchranku. pak měla autonehodu máma, hend chvíli potom táta, a ten teda takovou, že úplně zničil nové auto. a tak dál podobně, nemá smysl to nějak víc rozebírat. potřebovala jsem o tom s někým mluvit, a nikoho to nezajímalo, když měla máma mrtvici, tak nejčastější reakce byla: hmm, to je smutné, drž se. a nic. žádné: nechceš někam jít nebo tak. mrzelo mě to, protože jsem pro své přátele rozdala duši. a oni mě prostě nechali v tom.
zkoušela jsem najít nové přátele, nesedět doma, že na někoho fajn narazím. chodila jsem do sboru, tedy do dvou, na irské tance, malovat, a na tábory jako vedoucí. lidi moc fajn, ale přátelství, skutečné, nebo nějaké hlubší, z toho vzešlo jen jedno - s o dvacet let straším týpkem z anglie který mě vlastně jediný drží nad vodou.
pak mi kamarádka, se kterou jsem bydlela, vyfoukla kluka, který se mi líbil, to už se mi stalo podruhé. nějak jsem toho měla dost, odstěhovala jsem se domů.
a teď jsem tu. pořád jsem strašně unavená, bolí mě každý pohyb, nemůžu spát, jím jen sladkosti, protože nic jiného mi nechutná. mám se učit na státnice a nejde to. nic mě nezajímá, protože jsem si jistá, že to stejně dopadne špatně jako všecko předtím. nikomu nevěřím. fakt nikomu. můj nejlepší přítel se do mě zamiloval, a když jsem mu řekla, že to nejde, začal mě nenávidět, asi aby ho to tak netížilo nebo nevím...
úplně jsem začala nenávidět věty typu jaké si to uděláš, takové to máš...protože někdy to prostě nejde. i když takový smolný život jako my doma má fakt asi málokdo.
kdo z vás to dočetl až sem...poraďte, co mám dělat...nebo neraďte, aspoň jsem to někomu řekla, to stačí....díky.
Poslat SZ
Galerie obrázků
ehm...děkuji.
už jsem úplně paranoidní.
