Strach z mateřství

Reaguji na dolcezzalavanda: buď v klidu, já jsem to měla podobně a můj chlap je k tomu ještě taková jakoby pomalá povaha. První dítě jsem měla ve 32, nespavec přes den, v noci kojení každé 2 hodiny, kruté večerní koliky,...hrůza. Ten první rok byl fakt náročný, člověk je sám překvapen co vydrží. Na to se nedá nijak připravit, zvládneš to tak nějak samospádem, ale moc dlouho to neodkládej, čím budeš starší tím to bude horší

Tak to já jsem taky strašně líná... A přesně jsem si říkala, že teď už si nebudu moct dělat,co chci...No,ale uvidíme ))

Ahojky, moc děkuju za gratulaci, už jsme v 5. měsíci.. Holky, pokud jste líné a dokážete to uznat, tak ještě asi nepřišel ten pravý čas.. Určitě se tím netrapte, skvěle si užívejte své doposud fajn životy a zkrátka počkejte, až touha po miminku přijde. Nemyslím si, že by to bylo sobecké, prostě ještě nenastala ta správná doba.

Reaguji na Juu: Také gratuluji! Myslím, že ty strachy a obavy jsou přirozené. Já se teda na miminko moc těším a už bych ho měla nejradši v náručí, pořád mám ale strach, počínaje tím, abych ho vůbec v pořádku donosila a bylo zdravé, až po to, jak budeme všechno zvládat. Už teď ho ale tak moc miluju, že vím, že udělám absolutní maximum..

Je mi taky už třicet, ale vůbec si nepřipadám na ten věk a už vůbec ne, že bych měla mít takovou zodpovědnost za dalšího človíčka, když mám kolikrát co děla jenom sama s sebou (viz. mnou založené téma Anxiozní porucha osobnosti). Ale poslední dobou to na mě strašně doléhá, ptž přesně jak píšete výše, všechny moje vrstevnice se rozrozdily a pokud už dítě nemají, tak jsou právě v radostném očekávání. Připadám si jako úplnej životní looser. Vím, že mít děti je smyslem života a i jsem si to vždycky tak představovala, že "jednou" budu mít rodinu, ale najednou "ten čas" je tady a já jsem z toho psychicky na dně, že to bych nezvládla. Vůbec nechápu, jak to ty holky všechno zvládaj. Myslím, že na to nikdy nebudu "mít", abych měla rodinu, ať už psychicky, tak i tím, že mi chybí sociální dovednosti a vůbec jakákoliv zručnost ...

Reaguji na Buchtík: Ahoj Buchtíku, ohledně miminka jsem se cítila dost podobně jako Ty ještě ve 32 letech, takže to že je Ti 30, je pořád ještě v pohodě.. Určitě si ale nejdřív pořeš své zdravotní problémy a uvidíš, že až budeš v pořádku a zatoužíš po miminku, velká část strachů a obav tak nějak sama odezní..

Reaguji na Buchtík: Taky si myslím aby jsi si vyřešila zdravotní problémy a tohle zatím neřešila. Jinak nejdůležitější je si přiznat jestli vůbec děti chceš. Já opravdu nechápu co je na tom když se ženská rozhodne že děti zkrátka nechce. Pokud je nechceš tak se nenech vtlačit do toho že si je tedy pořídíš protože se to očekává a aby nemělo okolí blbý keci. A jestli je chceš a pouze se bojíš jestli to zvládneš, tak pokud nejsi nějaký šílený extrém, tak by jsi se divila co ženská zvládne když musí. Jestli máš někoho blízkého, maminku, sestru, zkus si s nimi o tom promluvit.

Reaguji na zuzsar: Ahoj. Tvoja založená téma...pripadá mi, že čítaš v mojej duši. Za 2 mesiace budem mať 28, beriem antikoncepciu a neviem si predstaviť, že by som ju vysadila a priateľ by si nedával pozor. Priateľa milujem, máme kde bývať (splácame hypotéku) a ja mám v sebe nejaký blok a ani poriadne neviem, čoho sa bojím. Asi tej zmeny, ktorá s príchodom prcka nastane, porodu... A blahoželám k miminku

Reaguji na Katarínka85: Ahoj Katarínko, moc děkuji. Úplně Ti rozumím, je to fakt docela těžké. Pokud jsi ale vždycky tak nějak počítala s tím, že děti samozřejmě jednou mít budeš, přijde to samo, uvidíš.. Bude Ti 28? V tomhle věku to bylo pro mě osobně ještě docela vzdálené, ikdyž kolem mě přibývaly těhotné kamarádky. Těžko se popisuje, co se stane, že člověk najednou tu touhu pocítí. U mě to byla postupně se zvětšující potřeba s něčím se jakoby mazlit, něco mačkat.. Tehdy jsem si myslela, že chci pejska. Postupně mi ale začlo docházet, že asi nepůjde o pejska.. Definitivní "teď" jsem si ale řekla i díky mým životním okolnostem - zajištěná práce jen do listopadu a dost velkou roli asi zahrál i věk..

Keby som chcela mať len jedného prcka, kľudne by som čakala aj do 33 alebo 34 rokov, ale chceme mať 2 deti a nechcem ich mať rok po roku, rada by som mala aspoň 3-4 ročný rozdiel medzi nimi.

Ahoj holky, nechci zakládat nové téma, tak snad se podaří navázat na toto... Téma mi mluví z duše...před týdnem jsem zjistila, že jsem těhotná a od té doby jsem úplně hotová. V dubnu mi bude 34, jsem skoro rok a půl vdaná, mám úžasného partnera. Antikoncepci jsem vysadila před rokem, neměla bych to asi psát, ale manžel moc chtěl dítě, tak jsem vysadila prášky spíš kvůli němu. Navíc mediální a společenská masáž ohledně mateřství je dost silná a když nad tím člověk přemýšlí racionálně, říkala jsem si, že už mám prostě věk na to mít dítě... Nikdy jsem neměla mateřské pudy a děti mě moc nebraly, i když vlastní dítě jsem někdy chtěla - ale znáte to - někdy v budoucnu, ale ne teď... Teď jsem těhotná a místo, abych se radovala, jsem otrávená. Bolí mě prsa, občas mám žaludek na vodě, ale nic vážného, bývám víc unavená, ale pořád myslím na to, že můj život už nikdy nebude takový, jaký býval. Už nikdy nebudu mít svůj klid, představuju si, že za rok touhle dobou budu mít doma řvoucí dítě...místo mé současné pohody, kdy mám většinu týdne home office a v klidu si pracuju doma jenom s mýma milovanýma kočkama.

Moc by mi pomohlo, kdyby někdo z vás napsal, že to měl třeba podobně, přijdu si jak asociál - v současném kultu těhotenství a mateřství to, jak se cítím, ani nemůžu nikomu říct, protože by mě nikdo nepochopil...

Reaguji na Marge1980: Třeba Tě trochu uklidním, byla jsem taky takový "případ". Jsem o rok mladší než Ty a loni touhle dobou jsem byla ve druhém měsíci. Taky jsem z toho "hotová", přemýšlela, co a jak bude, že už nic nebude jako dřív. Děti mě nikdy nebraly, ani jako malá jsem si nehrála s panenkama-miminkama a v kočárku jsem vozila plyšovýho medvěda. Těhotenství u mě probíhalo v pořádku, jen ze začátku jsem byla unavená, ale to taky mohlo být způsobeno tou dlouhou zimou a že nesvítilo sluníčko. Ještě v létě jsem nervovala, že nebudu schopná se o mimino postarat. A teď? Všechno je úplně jinak. Máme moc hodné miminko, starám se o něj úplně v pohodě a je to moje sluníčko. Takže buď v klidu, taky to zvládneš. Jak mi říkaly ostatní, že ty mateřské instinkty přijdou po porodu a já tomu nevěřila, tak je to pravda. Buď v klidu, taky to zvládneš

Děkuju za uklidnění, pevně doufám, že to budu mít podobně jako Ty... Je to divné, že? Na člověka se ze všech stran valí spokojené vysmáté těhotné nebo čerstvé matky, až má člověk pocity viny, že se necítí taky jako shiny happy people... Přitom si troufám říct, že podobné pocity má asi hodně žen, jenom si myslím, že by bylo společenské tabu to říct nahlas. No snad bude vše OK a já se z toho nesesypu, i když nejsem ten typ

Nech tomu volný průběh. Mě je 36, jsem v 7 měsíci a na začátku těhotenství jsem na tom byla jako ty, pocity, že přijdu o svůj život, že už nebude nic jak doposud ... Teď se už na malou těším.

Ahoj holky, obnovuji toto téma, docela by mě zajímalo, jestli sem ještě uživatelky chodí a jak vše s odstupem času zvládly a jak to hodnotí zpětně.

Pokud prosím některá z vás tohle čte, tak napište Jsem teď v podobné situaci, tak bych uvítala nějaké pozitivní myšlenky

Reaguji na Patty: To zvládneš, uvidíš Mojí malé už jsou tři roky, no uteklo to rychle, jak ráda bych byla, kdyby ještě byla miminko a teď už je to "velká holka", která má svoje názory
Co se týče péče, tak jsem to zvládla a zvládám. Loňský rok byl náročný, odchod od manžela, nástup do zaměstnání, jesle. Měla jsem z toho strach a v pohodě. Je to taky tím, že malá je opravdu zlaté dítě. Jsem moc ráda, že ji mám.
Popravdě nevím, jestli bych chtěla druhé dítě, v tom jsem se vrátila tam, kde jsem byla před malou - jestli mít děti vůbec chci a jestli bych dvě zvládla.