Strach z mateřství

Děkuji za reakci a povzbuzení A objevily se u Tebe ty mateřské sklony? Zlomilo se to, že Tě děti nikdy moc nebraly s příchodem dítěte?

Mě asi nejvíce děsí to, že to rozhodnutí nejde vzít zpět a je na celý život. Když má člověk blbou práci, tak jí změní. Když si nerozumí s manželem, tak se rozvede... Co když si ale pořídí dítě a zjistí, že na to prostě nemá? Nebo opačně, co když se rozhodne děti nemít a pak toho bude litovat? No mám v tom vážně maglajz a asi žádna rada není

Jo, kdyby si člověk uměl tu budoucnost představit

Reaguji na Patty: To je téma přesně pro mě! Moje situace je taková, že čekám dítě (podotýkám, že po 2 letech velkého trápení, takže dítě je doslova vymodlené) a čím víc se blíží termín porodu, tím větší mám strach.
Za prvé - samotný porod (ale řikám, že ho prostě nějak musím přežít) a za druhé (a to mě děsí víc ) co pak s tim miminem budu dělat? Snažím se moc nečíst časopisy a knížky, protože mě to vždycky vydeptá a teď mám pocit, že to prostě nemůžu zvládnout (kojení, noční vstávání, že dítě bude brečet a já nebudu vědět, co s nim). Mám perfektního manžela i mamku, vím, že mi pomůžou, ale prostě se děsím té zodpovědnosti a toho, že ten prcek bude na mě spoléhat a já vůbec nebudu vědět, co s ním mám dělat.
Teď v neděli jsem koukla do kalendáře a došlo mi, že zbývá jen pár víkendů, které budeme moct s manželem prolenošit a dělat si, co budeme chtít...
Na druhou stranu si každý den představuju, jak asi bude prcek vypadat a jsem šťastná, když kope....no prostě je to jak na kolotoči.

Za sebe si myslím, že člověk spíš lituje věcí, které neudělal, než udělal. A o dětech to platí dvojnásob. Pokud nejsi 100% přesvědčená, že děti nechceš, tak podle mě budeš dříve či později litovat, pokud je mít nebudeš...naopak to až tak neplatí (samozřejmě jsou výjimky, např. moje nevlastní sestra, která měla dítě v 18 letech bez jakéhokoliv zázemí).
A to, že ti děti nic neříkají, podle mě není důležité. Mně třeba cizí děti vyloženě štvou, fakt neslintám do kočárků atp...a moje mamka to má naprosto stejně a pro svoje děti by se rozdala..
Omlouvám se za sloh, ale prostě si myslím, že ten strach z mateřství (nebo spíš doufám ) je vlastně přirozený, a že tě zaskočí vždycky (i když budeš mít pocit, že teď už jsi na to připravená).

Téma je staré, ale nejlepší je do toho skočit, než se pořád bát. To, jestli je smyslem dítě mít či nemít zjistí stejně jen člověk, který to dítě má a představa, že je mi třeba 50 a nemám dítě děsí pro změnu mě.

Reaguji na Patty: Fakt se toho neboj. Já jsem teda po zjištění, že jsem v tom, docela plašila, a to mi bylo 32. Pak jsem to nechala být, řekla jsem si, že to tak prostě má být a nějak to dopadne. Žádné informace jsem si nehledala, chvilku jsem chodila na těhotenské cvičení (akorát totiž končilo), byla na jedné přednášce o kojení, která mi připadla trapná v tom, že to bylo asi na 3 hodiny a řešily se tam blbosti, ne jen to kojení, a já prostě nesnáším jen tak někde sedět a ztrácet čas. Takže nějaké scházení se budoucích maminek šlo taky mimo mě (ale já normálně nezapadám). Termín jsem měla na konci září, výbavu jsem dostala v létě po dětech mého bráchy, takže jsem to přebírala a chystala někdy na konci srpna. K miminku v břichu jsme mluvili, řekla jsem mu svoje pocity. Taky jsme miminku říkali, že je zdravé, rozumné, klidné, chytré a veselé - no a dcerka je taková . Z porodu jsem strach trochu měla, ne že ne, ale bylo mi jasný, že to prostě nějak zvládnout musím. Jako procházka růžovou zahradou to nebyla, ale zas tak hrozné to taky nebylo. Cizí děti nemusím stále, jediné, co se změnilo je to, že už se nebojím vzít jiné miminko do náruče. Jako bezdětná teta jsem ani svoje neteře nechtěla chovat, protože jsem se bála, teď mám půlročního synovce a vezmu si ho ráda i si s ním ráda pohraju. To je jediný rozdíl.

Reaguji na nikkyta: Nepřivolávej si tady ty strachy. Vizualizuj si, jak máš úžasné dětátko, že je zdravé, hezky spinká. Já to dělala, viz předchozí příspěvek a dcerka byla a je pohodové dítě. Taky jsem nevěděla, co s miminem dělat, ale to se srovná, ty hormony to zařídí a mateřský pud nastoupí v plné síle. Nic mateřského nečti (já přečetla jen jednu knížku půjčenou od švagrové, od české zdravotní sestry myslím, takže to bylo pojaté stručně a normálně). Já teda před porodem četla hodně beletrie, protože jsem si říkala, že to je moje poslední šance
Opravdu buď v klidu, všechno přijde, jak má. Klidná a spokojená matka = klidné a spokojené dítě

Strach ničemu neprospěje.