Váš názor na antidepresiva

myslím si o nich to, že když je člověk ptořebuje, tak by je brát měl. je to ohromná změna, vidím to na své mamce. Je to lepší, než se zbytečně trápit......Jak už jsem psala, deprese je fyziologické onemocnění, prostě máš problém s chemií v mozkua léky to napravují. Terapie by rozhodně taky nebyla od věci ale braní AD neodsuzuju. Co odsuzuju je chování Tvého přítele - zkus mu dát něco přečíst nebo mu domluv konzultaci se svým doktorem, který by mu osvětlil, že to drogy nejsou. Možná se totiž chová tak jaks e chová jen z důvodu své neznalosti a z různých polopravd, co se dočte na netu a co se běžně mezi populací šíří......Rozhodně sama AD nevysazuj, to se musí postupně a pod doheldem, to, že jsi ho vysadila bylo asi to nejhorší, co jsi mohla udělat
BTW jaké AD bereš?

Ano, určitě je deprese nemoc a taky věřím, že kdo je opravdu takto nemocný tak to nemá jednoduché a neberu mu to ale zase na druhou stranu je pravda, že strašně moc lidí se chce cítit dobře a to pořád - mám kamarádku, je rozvedená, nemůže zhubnout (protože žere úplně blbě), nemá chlapa a strašně nějakého chce a když se cítí trošku mizerně tak si hned vezme Neurol - ten ji stále píše obvodní lékařka (když jí řeknu ať jde se mnou na Zumbu nebo ať se věnuje nějakému koníčku tak řekne, že se jí nechce a leží doma u tv u telenovel a stupidních seriálů) a nedávno potkala nějakou známou a ta jí doporučila ať si nechá napsat právě nějaké prášky na zvýšení serotoninu a že bude mít pořád dobrou náladu a bude jí všechno bavit - tohle vypovídá a myšlení lidí naší generace - chci se cítit dobře hned a bez námahy a nejlíp pořád.. Naše babičky věděly, že šťastný je člověk chvilku, pak přijde normální období a taky zažily hodně těžkých období a žádné AD nebyly a myslím, že ani tolik lidí na hlavu nebylo ale já mám pocit, že my chcemě být nonstop happy.

Odsuzovat antidepresiva je opravdu krátkozraké.
Je pravda, že stresové situace by měl člověk zvládat bez pomocných berliček (alespoň některé), ale na druhou stranu, když je někdo dlohoudobě vystaven stresu (myslím opakovaně léta), a ty jednotlivé stresové situace zvládá hrdinsky sám, může se dostat do těžkých depresí ani neví jak. Najednou stačí ta pomyslná poslední kapka a složí se pro úplnou blbost.

Pokud se mám vyjádřit ke vztahům, tak souhlasím s těmi, které by si s osobou na AD nic nezačali. Chci po fyzické stránce zdravého patrnera, psychicky odolného s pozitivním přístupem k životu. Patrner sebeobniňující, přehnaně reagující, s nechutí k životu - ne, děkuju, nejsem masochista. Pokud by partner splňoval první tři podmínky, věřím, že šance na deprese v pozdějším věku se minimalizuje. Na tento názor si vystačím se svými laickými vědomostmi.

Potom mám ještě par myšlenek, které mohou být lehko napadnutelné, protože na deprese nejsem odborník, nejsem psychistr ani lékař. Vychází tedy pouze z pozorování okolí a pročtení této diskuze mě v nich pouze utvrdilo. Co je příčinou onemocnění zvaného deprese? Chemické látky v mozku. Ale proč se to stane, není to přece nehoda jako zlomená ruka, ale podle mě to souvisí s povahou člověka. Určití jedinci k tomu prostě mají sklon - svým životním přístupem, způsobem myšlení, sklonem k přehnaným reakcím, neschopností žít v dnešní době, negativitou... Mozek přece pracuju neustále, analyzuje, řídí chod těla, uvolňování chemikálií, takže jaké látky se asi uvolňují do těla člověku, který půl dne zírá do zrcadla a říká si, jak je hnusný, tlustý a celkově odporný a jaké by se mu uvolňovaly, kdyby šel na procházku, cvičit, pouštěl si hudbu, hrál si s dětmi,... (banální příklad, něco obdobného se dá ale aplikovat na všechny problémy) AD nezavrhuji, myslím, že spoustě lidem pomohly, třeba jim i zachránily život a oni měli čas se naučit myslet a žít jinak, aby jejich mozek fungoval "pozitivnějí" i bez léků, ale jako patrnera bych je chtěla leda, až by dokázali celou tu nemoc překonat a myslím, že to zdaleka ne kažný dokáže. A museli by někde získat ten životní elán, který po partnerovi vyžaduji. Částečně s despektem přistupuju i k psychologům a psychiatrům, jak psala bakalářka o případu své maminky, já znám případ, kdy slečna po návštěvě psychologa, kam ji přívedla šikama ze strany učitelky, strávila absolutně vyhořelá tři dny v posteli, protože jí "odobornice" začla ke všem jejím prolémům, rýt i do rodinných vztahů.

Dítě potřebuje rodiče, který mu je oporou, je to starost na 24 hodin denně po dobu několika (dost) let. Pokud někdo doopravdy potřebuje léky, aby vstal z postele a normálně fungoval, neměl by být sobec a neměl by o dítěti vůbec přemýšlet. Doopravdy bych nechtěla být dítě takového člověka.

zároveň dlaší důvod, proč takového nechci jako partnera

Přesně, znám případ, kdy žena byla na AD na neschopence a její muž, aby utáhli hypotéku, si musel najít druhé zaměstnání. Každý den dělat 12 hodin, o víkendech pracoval taky. Prostě jen pracoval nebo spal. A představte si, že pro ní neměl pochopení, jak to má těžké, když jen doma leží v posteli. No, taky bych ho neměla.

koukám, že diskuze se tady rozhořela.

Souhlasím s názorem, že kdo nezažil, nepochopí. Sytý hladovému nevěří.

V době, kdy jsem dostala od psychiatričky AD, jsem byla na dně. Rodiče mě vyhozavali z domu, nemohla jsem najít pár let práci a tudíž ani odejít. Neměla jsem nikoho blízkého, opustil mě kluk, kamarádi byli na baterky a smutná a ubrečená jsem se jim nehodila do party. Bylo to ho mnohem více, ale to tu psát nehodlám.
Začala jsem žít dny tak, že jsem spala do oběda a už po probuzení jsem chtěla jít znovu spát. Nechtěla jsem nikoho vidět, pořád jsem jen brečela, nejedla, jen ležela. Dva týdny jsem prožila v pyžamu, a celou tu dobu přemýšlela o tom, že to zkončím a opustím tento svět. Koupila jsem si láhev alkoholu, vypila, napustila si horkou vanu... málem se v ní utopila. Tehdy mi došlo, že potřebuju pomoc. Začala jsem chodit na terapie k psycholožce a po pár týdnech jsem měla i svou psychiatričku která mi napsala AD a díky nim jsem měla pocit, že život za to stojí. Nevím kde bych bez AD byla.. jestli bych byla

odsoudit někoho na AD? mrknutím oka? proč?

Reaguji na bedrunela: Četla jsem různé tvoje příspěvky v diskuzích o pozitivním myšlení a podobně a podle mě by si z tebe ostatní s depresí měli vzít příklad. Pokud AD někdo bere, aby měl čas na sobě pracovat, tak je to v nejlepším pořádku.

Reaguji na mle:
děkuji

AD jsem brala cca před 10 lety, tenkrát jsem se pozitivním myšlením vůbec nezaobírala.
Dnes je to jiné, AD bych nechtěla znovu brát, protože jsem pár věcí pochopila. Hlavně a především to, že mám vše ve svých rukách.

Taky ale rozumím tomu, že někdo prostě jiné východisko než AD nevidí, a nevím proč bych v něm měla vidět simulanta, nebo negativního člověka. Trochu pochopení pro bolesti duše člověka, do kterého nevidíme.

Je vidět, že o tom opravdu sama nic nevíš (jak píšeš). Já mám dvě kolegyně, které si tím prošly (jedna stále prochází). Obě dvě jsou shodou okolností úspěšný ženský, jak v práci, tak v osobním životě. Obě dvě neuvěřitelně vtipný a zábavný, milý. Obě žijou aktivním životem, žádný polehávání u televize a civění do zrcadla. Podle tvé teorie by tedy neměly mít se serotoninem žádné problémy. Jakto tedy, že mají (měly)?

Já na jednu stranu chápu odsuzovače, protože dnes je "každý na AD" (co na tom, že ve většině případů to nejsou AD ale uklidňovadla - veřejnost to nerozeznává) a vypadá to, že AD se berou na úplně všechno. Pravdou ale je, že chemické změny v mozku (takového rozsahu) můžou být napraveny zase pouze chemií, ne jídlem, sýry a sluníčkem. Kdybych neměla tyhle dvě kolegyně, dost možná bych si taky myslela, že se to dá řešit jinak, ale díky nim vím, že to opravdu jinak nejde.

Reaguji na Sára2: Jenže tohle je o správné diagnostice a zodpovědnosti lékaře. O tom, že jsou lidé, kteří si berou léky víceméně zbytečně se vůbec nepřu. Jen je prostě rozdíl mezi člověkem který se jen chce cítit dobře a tím, který je nemocný.
Je to stejné jako v mnoha jiných nemocech, pokud je nemoc špatně diagnostikována, tak prostě léky na ní nepomáhají.

Sama za sebe mám ve svém okolí klasický případ zneužívání lékaře...dotyčná prožila špatnou událost a je extrémně cholerická - lékař se příliš nenamáhal se zjišťováním jejího skutečného stavu a prostě konstatoval, že má deprese. Ona sama prostě bere léky, sama se sebou nepracuje, nesnaží se.

Ovšem deprese jsou poněkud jiná kategorie, protože to není ani tak o tom cítit se dobře, ale moci vůbec jako člověk nějak fungovat. Jak tu bylo psáno o serotoninu. Ten je častou příčinou, ale nejde jen o to, že je ho třeba málo..někdy to strava ovlivní dostatečně, jindy ne, ale také o tom, že ne vždy se právě onen serotonin dostane do té části mozku kam má. To je totiž častější problém, ne samotný fakt, že by ho tělo mělo málo, ale nedostane se tam kam má a správný lék ho dokáže dodat do místa kde má být.

Jenže deprese jsou mnohem obsáhlejší téma a co pomáhá jednomu nemusí pomoci druhému. V každém případě platí, že kdo to nezažil...prostě nepochopí.

Ještě se mi děvčata "líbí" jak hravě odsuzujete lidé s depresemi... nechtěla bych ho za partnera, nemůže vlastně fungovat, neměl by mít děti, řídit atd.

Poměrně dobré je srovnání s cukrovkou...takové člověka byste také nechtěli za partnera?
Pokud si cukrovkář závislý na inzulinu "nedá svoji dávku", tak je v tu chvíli nepoužitelný. U lidí léčících se s klinickou depresí je to v mnoha ohledech totéž.
Po té co je správně diagnostikována a upraveny léky, takový člověk může velice dobře fungovat, byť někteří s určitými omezeními. Dále takový člověk dochází na kontroly k lékaři a na základě konkrétních změn se upravují léky. To je pro obě nemoci společné.
Je cukrovkář také člověk méněcenný?

Hele a kdyby ta žena měla rakovinu, tak by bylo najednou všechno jiné, že? Nebo roztroušenou sklerózu, těžkou nemoc srdce aj.........A přitom nemoci psychiky jsou stejné neli horší než jiné nemoci těla.....
Každý může někdy onemocnět tak dámy pozor, aby vás pak vaše drahá polovička nehodila přes palubu.......

proto jsem pak psala o metabolismu serotoninu.....