Jak se citově "nepoutat" na člověka

Mám to samé.. vždycky se mi někdo začal líbit a po chvíli sem se na něj moc upoutala a pak byla vždy jen zklamaná... ale doteď nevím co s tím...

Taky jsem taková. Zrovna teď něco takovýho prožívám se svým šéfem. Hrozně si ho idealizuju, líbí se mi a když se na mě hezky usměje nebo mi polichotí, jsem z toho úplně hotová a už si v duchu představuju, co by z toho asi tak mohlo být.Snažim se se tomu bránit, protože jsem zadaná, ale moc to nejde. Snad mě to brzo přejde, protože muj šéf se takhle hezky chová ke každé ženě. Ale je to hrozný, byla jsem taková vždycky a pak nakonec akorát hrozně zklamaná.

Zdá se mi, že člověk se takhle snadno k druhým poutá do té doby, dokud se jednou pořádně nespálí. Příště už si dá opravdu velký pozor, aby někomu zase nenaletěl. Takže to asi přijde se zkušenostmi..

Já už se spálila mockrát. Ale pokaždý si říkám, teď to bude jiný... On je jiný. Asi jsem naivní, i když poslední případ byl, že ten kluk je vážně jiný. Ale ne tak, jak bych chtěla...

Právě.. říkala sem si příště už stejnou chybu neudělam.. ale stejně

Já se ohledně tohoto teda asi ponaučit neumím ...poutám se vždy a už tolikrát jsem byla zklamaná...Teď posledně se ale opravdu snažím, abych to už nedělala...bojuju s tím, přemlouvám se. Snažim se sama sobě něco "nakecat", abych si hned nepředstavovala jen to krásný, abych mu hned nepsala sms, nezvedala telefony pokaždé a podobně. Prostě se snažím oblbnout mysl, říkám si, že teď na něj prostě myslet NESMÍM, teď musím jít např. vařit..když dovařím, musím zase něco dělat, abych měla čím přemlouvat tu mysl...nevím, jestli mě dobře chápete, těžko se to vysvětluje )

mám to samé a jsem v tom neponaučitelná... přijde vlna nadšení a pak velká facka zklamání...

Reaguji na Misuleee:

Já tě chápu... právě tohle

je přesný i pro mě

Holky já jsem taky taková. Jakmile je na mně někdo jen trošku hodný, tak si říkám, že je strašně fajn a už v něm vidím pana božského. Až pak časem zjistím, že jsem se hodně mýlila. A bojovat proti tomu asi nejde. Tedy aspoň já nevím jak.

Mám to stějně taky jsem se mockrát spálila, dotyčného jsem si zidealizovala a dál si ho idealizovala i ve vztahu, až když se vše nakupilo, tak to prasklo a rozešla jsem se s ním myslím, že to má hodně žen, to je prostě naše naivita

Já to tedy tak nemám jak píšete, jsem totiž docela hodně citově uzavřená. Tak si myslím že to mam velmi tím ovlivněné

Můj názor je takový, že vinou může být nízké sebevědomí. Některé ženy pak vidí i v minimální pozornosti hned zájem, vyžívají se v tom pocitu, nakonec zjistí, že tomu člověku jsou lhostejné.
Je třeba se opravdu zaměstnat něčím, buďto prací nebo koníčkem, hlavně si zvednout sebevědomí... Kamarádku psychiatr nahnat udělat si vlasy, nehty, chodit na cvičení, držet dietu .... a hned bylo po většině jejích trápení Zní to sice jednoduše, ale po několika měsících se začala mít ráda, přestala se tak fixovat na ostatní, měla i víc nápadníků, začala si vybírat mezi nimi a dívat se na to vše s nadhledem.
Mizerné sebevědomí nadělá hodně paseky v psychice.

Reaguji na sonique:

Ano, asi máš pravdu. Mám hodně nízké sebevědomí