Ženění aneb když muži chtějí svatbu a manželství

lucinkaf
Už se trochu odkláníme od tématu. Neukousni mě za to

Eviška
heleď radu ti nedám, jen tě chci uklidnit, že v tom nejsi sama, my jsme spolu 3 roky, bydlíme spolu 2,5 a předevčírem když jsem opatrně najela na téma svatba - my řekl ( a že já najela fakt hodně opatrně): ježíši, ty si se snad zbláznila, manželství - to nikdy !! no, takže tak a já nechci děti dokud se nevdám, takže možná budu bezdětná nadosmrti

Celé to moc nechápu...chceš, aby udělal to GESTO, aby ho to napadlo SAMOTNÉHO, aby si z tebe sedl na zadek...a co pak? Udělá ti radost, že se mu to teda konečně povedlo a tečka, nebo se také třeba těšíš na to manželství? Protože mě to teda moc nepřijde a nevím, o co přesně ti jde. Navíc jak už tady někdo psal, tak svatba a manželství nejsou zárukou toho, že to nezklouzne ke stereotypu a nudě, ani toho, že když bude ženatý, tak neuteče za mladší, krásnější. Když bude chtít, tak to prostě udělá. Myslím, že žádat tady nějaké rady je úplný nesmysl a je mi celkem líto tvého přítele Co takhle tomu nechat volný průběh, hmm? Jen aby se váš vztah nestal každodenním čekáním na žádost o ruku (teda z tvé strany).

Koukám, že téma by se mělo přejmenovat na "jak z přítele vytřískat co nejvíc peněz" nebo "jak ho donutit, aby podepsal předmanželskou smlouvu"

Hele, tak si říkám, že ten tvůj netrpí na nedostatek romantiky, ale na dostatek rozumu

Zcela chápu pocity těch, která by se chtěly vdávat, která chtějí být požádány o ruku, čekají na zásnubní prstýnek. ....taky na to čekám.
Názor - nechat tomu volný průběh se mi nezdá nejlepší řešení. Možná po určitou dobu třeba rok ale v mém případě kdy jsem tomu nechala volný průběh přes 3 roky mi to úž jako nejlepší řešení nepřipadá. S přítelem se známe přes 12let, jemu je 34, mě 31, jsme spolu 11 a půl roku, bydlíme spolu přes 7 let, koupili jsme společně byt, společně ho splácíme.
O svatbě a dětech jsme mluvili už před několika lety. Nechtěla jsem na něho naléhat a ptát se ho, nechala jsem tomu volný průběh a za ty tři roky se stejně nic nezměnilo. Už cítím, že je na čase, aby se vztah někam posunul, ráda bych směrem ke svatbě a dětem. Ale jak se zdá, přítel si zvykl na psí knížku, má doma uklizeno, uvaříno, vypráno a tudíž nemá potřebu na tom něco měnit a svatbu se zdá že nepotřebuje.
Taky bych chtěla poradit nějaký fígl jak na to, aby mě sám požádal o ruku.

Už se mi nechce čekat dalších několik let než k tomu dospěje sám. Vidím to tak, že asi vzdám čekání na zásnubní prstýnek (asi nebudu jediná, která zásnubní prstýnek nebude mít) a zeptám se ho sama "kdy se vezmeme"?

Myslím, že dokud na to máme čas, je lepší dělat mrtvého brouka stylem "uvidíme... máme čas..." občas chlapa tohle může lákat. Můj ex si mě taky chtěl vzít, ač já se do svatby nehrnula. Ale jak věk pokročí, a pokud jste s přítelem fakt dlouho, tak bych prostě narovinu začala na téma svatba a děti. Řekla bych mu fakta a svoje pocity. Pokud jste spolu už několik let, není na co čekat. A když opravdu nechce, a vy chcete, je na zvážení, jestli to přijmete takhle po jeho nebo jestli najít někoho, kdo vás chtít bude.

Eviška, tak u nás to bylo spíš naopak. Manžel mi řekl dost záhy, že si mě chce rozhodně brzy vzít, že chce, abych měla jeho jméno - a já moc nechtěla. Připadalo mi to zbytečné. Ale jak o tom pak nenápadně mluvil, tak jsem obrátila a na svatbu jsem mu kývla. A nakonec jsem šíleně prožívala i ty svatební přípravy.

Mně vůbec nepřipadá hloupé o svatbě před partnerem mluvit. Pokud se k ničemu nemá, tak jak jinak ho na tu myšlenku přivést? Začít ten rozhovor stylem "jé tady mají pěkné svatební šaty" mi přijde pitomé (znám jen pár mužů, které opravdu strašně bavily svatební přípravy a jak začneš o šatech, spíš se šprajcne), začít ten rozhovor stylem "A vezmeme se někdy?" mi přijde hloupé (právě proto že na takovou obecnou, nicneříkající otázku ti řekne obecnou, nicneříkající odpověď "To víš že jo").

Spíše bych s ním zavedla naprosto vážný rozhovor - jak je spokojený ve vztahu, jak jsi spokojená ty, že je ti s ním dobře, a narovinu bych se ho zeptala, jak si to představuje do budoucna. Normálně bych mu uprostřed - ne na začátku - hovoru řekla, jak je pro tebe svatba důležitá, že to není jen paprí, že je to pro tebe přirozený vývoj vztahu. Že ti na svatbě záleží, že mu chceš tak nějak "sounlážete" a aby on "sounáležil" tobě (hrozné slovo ) Jestli to podpoříš nějakou romantickou atmosférou (večeře s vínem a hezkým oblečením) je na tobě, hlavní je rozhovor v klidu a narovinu. Muži obecně nemají rádi manévrování kamkoliv a drobné skryté narážky buď nepochopí anebo zapůsobí zcela opačně.

Jen by sis měla v hlavě srovnat, co je a co není obětování, co chceš a co nechceš pro partnera dělat. Já přiznávám, že mě domácí práce příšerně otravují, ale jako oběť je neberu. Nebaví mě vařit, nebaví mě žehlit, nebaví mě prát a věšet prádlo. Baví mě jen starat se o zahradu. Ale někdo to udělat musí, tak to prostě udělám já nebo partner a nepřemýšlíme nad tím v tom smyslu, že je to od nás oběť. Jasně, někdo se tzv. obětuje a jde tu horu prádla,co je už týden v prádelním koši, poskládat a uklidit do skříní ale je to prostě součást života.

Eviška
Buď sama sebou hlavně jinak budeš nespokojená a dělej vše od začátku vztahu tak ajk to budeš chtít dělat celou dobu (pozdě si potom stěžovat nebo očekávat že se chlap, který nikdy doma nepomáhal nebo se víc věnoval svým koníčkům změní a ocení že jsi ho takto nechala chovat se celou dobu) + buď je to typ na ženění/je tak zamilovaný že se chce ženit/ dozrál k tomu že se chce ženit/ ... nebo prostě ne. Můj přítel půl roku nenápadně mluvil o svatbě, půl roku tak mluvil i před přáteli, pak mě po roce přípravy ( ) požádal o ruku a v červenci (po roce od zasnoubení a po 6ti letech vztahu) se budem brát.
Ještě mě napadlo, jestli tu "vdavekchtivost" z tebe necítí a nemyslí si, že tě má moc jistou...

Ahoj, mám také dotaz, ale trochu z jiného soudku. Doufám, že mi někdo poradí.

S přítelem jsme se zasnoubili ale teď řešíme takový malý problém, a to JAK TO OZNÁMIT RODIČŮM?

Mí rodiče jsou totiž rozvedení a nesnesou se - VŮBEC!
Takže zásnubní oslava, nebo něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Rodiče už mají nové partnery, takže jak to udělat? Matce donést kytici a otci nějakou lahvinku, to je mi jasné, ale co s partnery obou rodičů??

Děkuji za Vaše rady!

U mě to bylo tak, že mi přítel řekl, že se těší, až si mě vezme. Já ze sebe jenom dostala, jóóó? A on, že by nezůstával s někým, koho by si nechtěl vzít. A má pravdu. Proč být s člověkem, který by se mnou nepočítal v budoucnu? Takový vztah by pro mě neměl smysl.

Eviška
Musíš ho trošku vyprovokovat v tom smyslu, že tě nemá jistou, že tě vlastně může mít ještě kdokoliv, kdykoliv..
Zkus více chodit ven s kamarádkou, partou atd..Aby se s tebou viděl méně častěji.
Více ho ignoruj, nedělej hned všechno co ti řekne, nebo chce..
Udělej si nový sestřih, vyměň šatník, kup sexy prádélko, udělej mu striptýz, provokuj a pak ho odmítej(né doslova odmítni, ale odejdi, víš, tak aby toužil)
Hraj si, buď také i úplně obyčejná, rozverná, nenamalovaná, žádný přepych
- prostě od každého něco

Je těžko radit. Ty ho nejlépe znáš a víš co se mu líbí, nebo na jaké holky rád kouká..nebo jeho kamarádi (třeba by na tebe pak žárlil a bál se o tebe)

O svatbě bych s ním mluvila otevřeně. Třeba o čem sníš, jaké barvy bys chtěla, když koukáte třeba na nějákou svatbu ve filmu, tak prohodit co bys chtěla ty, jak by sis to představovala.. ale jen prohodit, aby to už nevypadalo jako plánování....Třeba říct, jéé až se budu s ! někým ! (nebo) ! jednou! vdávat , tak bych chtěla.....

Jinak můj přítel by se semnou nejraději oženil hned...pořád mi povídá o tom jak se chystá mě požádat.
Já cítím, že je to ten pravý, miluji jeho rodinu až moc dobře jsem k nim zapadla.
Bydlíme spolu už 2 roky(2 roky mu peru, žehlím, vařím, starám se o dům) - je fakt, že mi občas pomůže, pověsí prádlo, sesbírá, nádobí umyje, utře, brambory oškrabe, vysaje, postará s eo kočku...
Ale jsem to já která couvá a nechce se vdávát. Možná mám strach z té ztracené svobody, dobrodružství a pak hlavně z toho stereotypu v manželství...

Malacku, jsem ráda, že v tom nejsem sama. Prostě jsem si řekla "chtěla bych, aby mě požádal o ruku". Možná tohle napadne víc holek/žen, které žijí s můžem a zdá se jim, že manželství je až to poslední, co on má ve svém životě v plánu. (A jestli vůbec).
Je to neuvěřitelně frustrující být s mužem, kterého zbožnuješ a kterému být jen přítelkyně/ přítel bude vyhovovat asi až do důchodu.
Cítím se zmatená a trochu odmítnutá.

Svatba není záruka lásky do smrti, ale je to závazek, slib před lidmi a hlavně slib sobě navzájem, že už nikoho jiného nehledá a není se mnou jen proto, že zrovna není lepší po ruce. Že nečeká na jinou/lepší zatímco já mu peru ponožky a trávím s ním večery v nejlepších letech svého mladého života.
Když si říkám, chtěla bych, aby mě požádal o ruku, a zabývám se tím, tak je to asi příliš. Prostě by to mělo být tak, že když jsme ve vztahu spolu, a já cítím, že by mohl nastat další posun, měl by to cítit také. Když na to myslím ale jen já, tak je to asi problém.

Úplně ti rozumím. Také se nechci ponižovat tím, že mu budu myšlenku svatby a posunu ve vztahu podsouvat. To co opravdu nechci, je tlačit přítele do toho, aby se stal mým manželem!
Navíc si už myslím, že slova v téhle situaci nepomohou..Mohla bych do skonání světa navrhovat a mluvit o svatbě (a přitom sama sebe tak ponižovat!) a pokud chtít nebude, nic se nezmění.
Právě teď, v jeho hlavě se mu všechno zdá téměř perfektní. Miluje mě a ví, že já miluju jeho. Jsme spolu, má všechno, co chce a nepotřebuje nějakou další úroven vztahu, nevidí důvod cokoliv měnit.

Vím, že bych si ho chtěla vzít. Je to jiné, když mě lidem představuje jako svou přítelkyni nebo jako manželku. Ale zároven požaduji aby to bylo naprosto upřímně oboustranné. (jak malá holčička).
Racionálně, je to jen kus papíru, legální kontrakt. Ale emocionálně, to, je to slib lásky, respektu, vidím, to jako něco krásného, o co přicházím. A fakt, že mně ještě nepožádal, ten fakt snižuje trošinku moji sebeúctu. Nestojím mu za to? Myslí si, že mně ještě nezná tak, aby udělal takový závazek? Nebo "mě prostě zas tak moc nežere", jak si myslím? Nemá mě dost rád, aby si mě vzal? Jsem dost dobrá na to být přítelkyně, ale už ne být jeho žena?