Straním se lidí, dá se to změnit?

Já to mám dost podobně, jsem hodně introvertní, miluju být sama, naopak být delší dobu ve společnosti mě otravuje, FB nemám a nechci, aby mě pořád někdo neprudil apod. Nemám potřebu s nikým komunikovat (ale vzhledem ke své profesi samozřejmě musím, a dost). Nicméně já to považuju spíš za svoji přednost, mám ráda lidi, kteří si vystačí sami se sebou a nepotřebují se permanentně dopovat nějakou zábavou...lidé, kteří neustále vyhledávají společnost a mají problém být sami, mi připadají takoví neschopní
Takže já bych to neměnila.

U mě je to 100% stejné, ale i přítele snesu v omezené míře. Jsem hrozný samotář. Myslím, že je to dané, necítila bych se dobře, kdybych se musela měnit. A když jsem se snažila vyrážet mezi lidi, tak mne to akorát unavovalo. Nikterak mi to neškodí.

Mám to podobně. Ráda se sice chodím bavit, ale nedělá mi problém odejít v polovině největší zábavy, když se tam necítím dobře..poslední dobou mi vyhovuje být s přítelem sama, bez lidí, otravují mě, necítím se dobře ve velké partě, raději jdu domů a tam si dělám svoje..
možná už stárnu, nevím..
rozhodně bych se kvůli tomu neměnila. proč taky? uškodit ti to podle mého názoru nemůže

Tak já si myslím, že pokud z toho nejsi sama nějak špatná, ale naopak

proč to chceš řešit?
Někdo je společenský exrovert a také z toho nemá špatnou hlavu. Stejné je to se samotářským introvertem. Naštěstí jsme každý jiný a v tom je ten svět zábavný. Víš jaká by to byla hrůza, kdyby všichni byli extroverti??
Nebo je to přítel, kdo ti říká, aby jsi se sebou něco udělala v tomto směru?

Já mám v sobě takové dvě osobnosti. Jsem ráda sama, úplně přesně jak ty píšeš, ale když už mě někdo někam vytáhne stávám se královnou parketu. Trochu mě tyhle moje proměny děsí

Pokud to stejně jako Jully považuješ za svoji přednost, tak nevidím důvod, proč se měnit. Pokud ti to ale vadí, tak se na tom pracovat určitě dá. Můžeš se s kamarádkami domluvit na častějsích setkáních a "nacvičit" sociální interakci na nich, taky postupě zkoušet nevyhýbat se známým, ale prohodit s nimi pár frází... Sociální chování se podle mě dá do určité míry "nastavit" v hlavě... Otázou také je, proč jsi introvertní. Není to důsledek nějakých nepříjemných zkušeností z dětství a teenagerského věku? Pokud ano, tak bys tyto "problémy" asi měla řeši, z dlouhodobého pohledu, je to výhodnější. Pokud je to "jen" tvoje povaha a prostě jsi ráda sama, tak by asi bylo zbytečné se do něčeho nutit

Teda, to je jak kdybych to psala já.. A podobně mám pocit, jakoby u mě bylo něco špatně... A je hrozně fajn číst, že to máte stejně a nestydíte se za to.. Komunikace s lidmi mě také spíše unavuje než dobíjí energií... Ráda jsem s někým, s kým si fakt rozumíme a máme stejné názory a baví nás stejné věci... , s přítelem, jednou za čas na srazu s kamarády z vejšky, kamarádkou z gymplu...

Zvláštní je, že v práci mě to táhne spíš k nějaké komunikativní pozici - asi protože to rychleji utíká a rozhýbe mě to k té komunikativnosti (možná i protože si dokážu, že to zvládám )

Dnešní doba vyžaduje spíš extraverzi, čili si si pak někteří introverti připadají jak mimozemšt'ani Ty čekáš pár dobrých vztahů, extravert má spousty povrchnějších kontaktů a když se s ním nechceš moc vybavovat, chápe tě jako nafoukanou a nekomunikativní. Přesto on zůstává tím povrchnějším. Já chápu ten rozpor mezi tím, že tobě je tak dobře, ale okolí čeká něco jiného. Mám to stejně, fb pro jistotu ani nemám, unavuje mě udržovat hodně sociálních kontaktů, ale měnit se nehodlám

Mám to podobně, mezi více lidma se necitím moc dobře, ráda trávím čas sama, ale já se docela těžko seznamuju, což na tom má určitě taky podíl. Na jednu stranu mi to vyhovuje, no někdy si připadám zvláštně.

Jsem na tom podobně. Mám pár dobrých kamarádů, se kterýma si ráda povídám a jsem v jejich společnosti spokojená, ale najdou se chvíle, kdy ani na ně nemám chuť a co mě hodně otravuje, když to tak musím říct, je přebývání na koleji. Mám předcvičený rituál komunikace se ,,známými", za jehož hranice nejdu a cokoli navíc, když začnou plánovat nějaké akce nebo společné činnosti už mě znepokojuje. Nic proti nim nemám, ale alespoň jednou denně musím být sama a někdy si říkám, že musím mít na čele napsáno:,,kdy už ty lidi někam zmiznou", což mi je zpětně líto, protože si to nezaslouží. A přesně, taky to pak na mnoho lidí působí, že jsem nafoukaná a pitomá. Ale lepší už to nebude, nedovedu si udržovat velký okruh přátel a mám ráda svůj klid. Ti bližší už to pochopili a ti ostatní, těm to nebudu jednomu po druhým vysvětlovat. Naproti tomu, zas ale nemám problém si cokoli zařídit a vyříkat, pokud o něco jde.

Neměnila bych se, ale myslím si, že to jde, protože jsem dřív byla extrovert - tuna kamarádů, chatování pořád s někým, venku taky pořád s někým, celé víkendy s přátely.. Teď už si něco takovýho nedokážu představit a ani mi to nechybí
Stýkám se taky jen se spolužáky/rodinou, nijaké velké kamarády okolo nemám + přítele když mám.. Na fb jsem nejradši v chatu "nedostupná", hlavně o víkendu a mám i o víkendu nutkání si vypnout telefon, protože odpoočívam, válim se a celkem mě otravuje, když mě někdo ruší s věcma do školy a ještě je na mě nezdvořilej, takže bych se s tim nejradši nevypořádávala ..

Jsem na tom stejně a vůbec na tom nevidím nic špatného, mít svůj okruh přátel a ne tunu známých lidí. A vždycky když vidím někde někoho známého, např v MHD, musím se přemlouvat, abych ho došla pozdravit

Taky se přidávám k samotářům.

To mě často taky.Hlavně mi vadí,když se mě někdo na něco vyptává,nemám to ráda.
Čím méně o mě okolí ví,tím lépe.Soukromí se snažím si chránit.

Zkoušela jsem to,protože jsem si připadala už fakt nenormálně,ale nejde to.
Jsem prostě introvertní a tak to je.To jsem prostě já
A jsem ráda,že je nás víc.

tohle je mimořádně výstižné - nemůžu si pomoct, ale vysloveně extrovertní lidi jsem vždy vnímala jako povrchní (a tak trochu jednoduché)