Rozdělování věcí (například potravin) ve společné domácnosti na moje a tvoje

já vařím moc ráda, stejně tak peču..opravu strašně me potěší, když příeli chutná a pochválí mě, když se na moje jídlo těší. ale rozhodně se nechci posunout na level kdy se budu "stresovat" rychlym popracovnim nakupem aby byl doma pekac francouzkych brambor, ktery bude jist dva dny...naštěstí tohle můj přítel ani nevyžaduje. když se mi nic nechce tak řekne, ať nevařím, že "dneska vaří on" a jdeme si někde sednout. večeře jsou u nás jak kdy. někdy si vezme sám něco z lednice, někdy mu máznu pečivo, udělám vajíčka..prostě ne, nebudu se po práci a tréninku nutit do toho vařit a ani si nemylsím, že by tohle nějak spělo ke kdo ví čemu. přítel se těší, že nám o víkendu uvařím, já taky a nechci si z toho dělat povinnost..až bude dítě, bude to asi jiné, nevím a ani na to nechci zatím mylset ale praktikovat teplé večeře každý den asi nebudu. moje maminka se o nás všechny stara(la) přepychově a na naše pondělní chlebíky s rybičkvou pomazánkou a cerným cajem s bráškou jen tak nezapomenem (v dobrem) a to nebyla zrovna "vypečená gastronomie"
ne, prostě a jednoduše - nehodlám být otrokem sporáku ani metly, i přesto (anebo práve proto), že ráda vařím a mám ráda pořádek

Já když na to tak koukám,tak tady nejde ani tak o to jídlo jako spíš o samotný princip.Přítelíček bude pěknej sobec,kterej myslí jen na sebe.Ten by ti nedokázal v nouzi pomoct,nebo tak něco.Takovému je srdečně jedno,že např. ty máš hlad,ale hlavně,že ON je nažranej.Vždycky by byl na prvním místě on,pak dlouho nic a zase jen on.Takovej člověk se už nezmění a bude se to spíš zhoršovat.Jednou mu stejně sama zbalíš kufry.

Ty jsem taky milovala! Měli jsme je někdy i ve školce, a já jsem si vžycky přidávala

Reaguji na male-jelito:
Přečetla jsem poctivě celou diskuzi a tak jsem se do toho vžila, že jsem si takhle po ránu zvedla tepovku
Takový chlap, kterého tu popisuješ by mě pěkně zvedal mandle a nechtěla bych s ním bydlet ani náhodou. Ono stravovací návyky o člověku hodně napoví. Měla jsem přítele, který byl něco podobného a ke konci jsem už k němu fakt cítila odpor...naštěstí jsme spolu nebydleli, ale on byl takový extrém žravosti na sladký, že jsem třeba jeden víkend koupila kilo cukru, abych si mohla osladit čaj a za týden už tam nebyl, protože ho vyžral jen tak lžičkou! Med a Granko nebo Nutela, to by bylo sci-fi, kdyby to vydrželo do druhého dne. Fakt nechutný! A je to určitě nějaká psychická porucha, tím jsem si jistá.
Já si většinou na jídlo taky dost potrpím- jednak proto, že hodně sportuju a jednak to trochu jde z dětství, kdy jsme doma měli stabilně máslo, chleba a hořčici a když jsme byli nakoupit, tak po přinesení nákupu domů jsme se hromadně vrhli na tašku a všechno sladké a ihned použitelné jsme vyžrali.. dost nevhodný postup a možná mi něco z toho zůstalo až do teď, ale dokážu to už ovládnout.
Musí být hrozně těžký s někým takovým žít a pokud se tvůj přítel nebude alespoň snažit tohle chování změnit, tak si docela dokážu představit kvůli tomu ukončit vztah.

naprostý souhlas s celým příspěvkem, úplně chápu, že se ti bývalý přítel hnusil... :///

mám stejný názor

My na moje a tvoje nerozdělujeme snad nic a ani mě doposud nenapadlo, že by to tak někde mohlo být. Model moje a tvoje a rozdělené přihrádky v ledničce, to je spíš pak spolubydlení, než společná domácnost.

Reaguji na male-jelito:
A co třeba zkusit model, že ty bys platila nájem a partner zase všechno jídlo. Anebo zavést pravidlo, že ten, kdo něco dojí, tak to automaticky hned znovu dokoupí, aby to doma bylo.

Tak bych mu řekla něco v tom smyslu, jé došly nám zrovna jogurty, skočil bys je prosím dokoupit? Ať Ti prostě přinese další.

A co mu celkově svěřit nakupování? Pokud jí a mlsá výrazně víc než ty, tak je to pro mě logičtější, než to, že budu doma udržovat prázdnou lednici a do obchodu chodit před každým vařením. Já bych se nesnažila ani dospělému člověku nějak měnit stravovací návyky - k tomu si musí dospět sám. Spíš bych se snažila, aby mě to nezatěžovalo (=každodenní tahání nákupů) a neomezovalo (=nemůžu mít doma ani sušenky pro návštěvy).

to teda.
U nás je to docela rozdělené díky odlišným chutím. A pokud něco chutná oběma, přítel rozhodně nesní poslední kousek. Spíš se stále stará, jestli mám všeho dostatek.

Já bych být zakladatelkou nepoukazovala na přibrání přítele, ale spíš bych začala básnit o kolegovi z práce (nejlépe atleticky stavěném), trávila bych víc času venku s kamarádkami a nechala přítele o sobě trochu popřemýšlet. Kvantum jídla bych z obchodu netahala. Jestli víc jí on, tak musí víc tahat a platit on. A extra oblíbené dobrůtky nebo věci pro návštěvy bych asi vážně zamkla. Sežraný poslední oblíbený jogurt by musel jít nahradit i o půlnoci - a to by ho naučilo.

Tak z tohohle mi přijde, jestli nemá přítel spíš silnou závislost na sladkém. Nebo je schopný takhle vyluxovat i bílé jogurty, nebo tu zmíněnou zeleninu?

Já bych si zas naopak nedovolila někomu doporučovat rozchod, a to snad ani nejlepší kamarádce, pouze tedy v nějakém extrémním případě jako třeba domácí násilí.

tohle mi říkal brácha, když jsme byli malý...
jinak je pěkný sobec... jednou dvakrát se to stát může, ale pak už by měl vědět, že si to schováváš na později a když na to má fakt chuť, tak se má zeptat...

třeba je to výchovou - jako kluk doma sežral cokoli a nikdo mu nevynadal, jen se dokoupilo...
Kdoví zda by dobrůtky sežral i potenciálním vlastním dětem...

Reaguji na male-jelito:

Tak jak to pokračuje?

super, súhlas !

Po půl roce musím říci, že se partner o hodně zlepšil Sice to byl boj ale společnými silami jsme to zvládli Moc děkuji všem za vaše rady