Psychický blok - nedokážu být přes noc sama

No, já bych to začala řešit přes psychologa. Toho bloku se musíš zbavit, přece nechceš být pořád takhle závislá. Máš ještě dost času to vyřešit do porodu. Notabene po porodu budeš mít úplně jiné starosti, třeba se to taky vyřeší samo právě tím porodem. Ale spíš bych to začala řešit hned.

Tak osobní zkušenost nemám, takže nikdo nemůže znát tvoje pocity. Samozřejmě se mi to zdá úsměvné, ale opravdu nevím co prožíváš, takže soudit tě nikdo nebude. Jediná pomoc bude ten psycholog, nikdo jiný ti nepomůže. Nebo jedině jestli by ti stačil do postele třeba medvídek nebo nafukovací panák. Ale bude dobré to vyřešit jednou pro vždy. Manžel nemusí být vždycky na noc doma, takže mít tento blok celý život by byl asi dost vopruz.

To je asi velká škoda.

No, kdybych to měla jako ty, tak ano. Myslím, že většina porodnic už má nadstandartní pokoj, kde je možné být s partnerem. Známá měla taky manžela na pokoji přes noc, ale po porodu, nevím, jak to je potom, když jdeš na novorozenecký, tam asi těžko...

Neboj, až na "vyjímky" ten porod zas tak rychlej není, má to nějaký fáze, to nepropásneš Já jela 40 km a ještě jsem si tam poležela

Určitě bych s tímto problémem něco dělala, protože tě v životě může čekat tolik situací, kdy se tomuto prostě nevyhneš. Zkusila bych si to natrénovat už teď, holt s tím budeš muset něco dělat.
Užívej si těhotenství, stres ti nepomůže a u porodu obzvlášť ne

Tak zrovna tohle mi moc nepomůže Ale děkuju za názor. Asi jsem divná/jiná.

Jsem z východních Čech, do Pardubic nechci a v HK ani v Chrudimi to neumožňují. Možná jsem slyšela, že údajně v Litomyšli ano, ale zase nevím no. Zdá se mi to trochu zbytečné. Nevím, mám v sobě rozporuplné pocity, jednou si říkám, že to nějak překonám, že po porodu budu mít jiné starosti, ale na druhou stranu se znám, jsem taková už od malička, takže se obávám, že to tak lehce překonat nepůjde.

Reaguji na chladkovka:
neboj se, řekni si jen 4x nebo 5x se vyspím a pojedu domů
nechci to bagatelizovat, protože si vzpomínám, když jsem byla mladá a byla jsem v porodnici, tenkrát ještě nebyly ani povolené návštěvy a já tam ležela ještě asi 14 dní před porodem, strašně těžce jsem to odloučení nesla, byla to taky moje noční můra, která mě šíleně stresovala...je to nějaká úzkost a já jsem se s tím dokázala vyrovnat jen s pomocí antidepresiv, ale mám pokoj, teď už usínám sama v klidu a v pohodě...zajdi s tím k psychiatrovi, určitě ti nějak pomůže.....

mě by jen zajímalo co je ta hlavní myšlenka, která tě děsí při té představě, že nemáš partnera u sebe? jako tak šílený smutek, panika s kým je a co dělá, nebo strach že se ti něco stane a nikdo ti nepomůže (ikdyž to zase v nemocnici asi nehrozí...). asi bych se zamyslela nad tímhle, co je to co tě tak na té představě ničí.
Jinak...řešit. okamžitě...nečekala bych na nic.

Reaguji na Jackie64:
Děkuju za podporu, s tím psychiatrem či psychologem chci počkat. Pokud se to ani po mimču nespraví, pak už s tím začnu něco dělat. Teď v těhotenství se mi moc nechce ho navštěvovat.
A to jsi před porodem brala AD? 14 dní, to je věc, na kterou nechci ani pomyslet. Zatím nad tím přemýšlím tak, že to budou cca 3 dny, ale kdyby nastaly nějaké komplikace, že bych musela v nemocnici ležit déle jak týden, tak teda nevím. To teď řešit ale nehodlám, ještě bych to přivolala. Nemůžu.

Jako malá jsem měla přesně stejný problém, ale asi dost pomohlo, že jsem prostě šla do takových situací, kterým bych se vyhýbala jako čert kříži, kdybych šla cestou nejmenšího odporu. Třeba jsem jela někam dál od domova na pár dní, bylo mi zle, třepala jsem se, ale časem jsem si na to postupně zvykla. Je to pouze ve tvé hlavě. Jestli máš pocit, že to sama nezvládneš, tak navštiv psychiatra či psychologa nebo to zkoušej jako já. Jestli máte možnost, aby partner spal přes noc mimo domov, ale někde blízko, kdybys to sama nezvládla, abys mu mohla zavolat a on hned přijel. Trénuj nebo navštiv doktora. Držím palce.

To nevím, možná částečně, i když ale u rodičů to rozhodně nebylo kvůli tomu, kde jsou a co dělají.. spíš to vidím opravdu na ten smutek. Že jsem zůstala sama, bez toho nejbližšího. Nevím, jak jinak to popsat.

To asi měli..No se mi zdá, že jsi byla fixovaná na rodiče až příliš..
A teď je to samé s partnerem..Co na to partner?

Nic zvláštního. Částečně mě chápe, i když uznává, že už to normální není. Ale k doktorům mě nežene, s tím pobytem to prý nějak vyřešíme. Že je prý ještě čas. Je mi jasný, že nechce, abych se stresovala takhle dopředu.

No normální to není..U malého děcka na táboře ok, ale takto ne..Já bych teda zašla za psychologem..Můžu se zeptat kolik ti je?
Jak bys to řešila, pokud by musel odcestvat třeba na týden?

Já doporučuji řešit s psychologem. Dá se předpokládat, že to není naposledy, kdy budeš někde přespávat sama a měla bys na to být připravená. Může se jednat o nějaké skryté trauma z dětství, na které si nevzpomínáš a psycholog by ho mohl pomoct odbourat. Bohužel si myslím, že to sama nezvládneš, jedině zkusit překonat svůj strach, ale reakce se dá těžko předvídat. Hodně štěstí Jo a určitě nejsi divná!