Jak se má člověk vyrovnat s tím, že v životě nic nedokázal?

Ahoj emoke.s!
Aby ses cítila sebevědomější: http://karolinaloskotova.blog.cz/rubrika/kurz-sebe lasky-serial .
Abys našla práci: http://portal.mpsv.cz/ nebo http://www.prace.cz/ nebo http://www.jobs.cz/ .
Abys našla partnera nebo přátele: http://www.seznamka.cz/ .
Aby sis našla VŠ, která by tě bavila: http://www.vysokeskoly.com/ .
Kdyby ti bylo smutno: https://www.omlazeni.cz/ .
Na co čekáš? Sleduješ svůj život a pořád marně doufáš, že se něco změní? Nikdo to neudělá za tebe, ani tvůj život... musíš chtít sama.

Reaguji na T3r3zka: Ty jo, dobrý

Podle mne lidé, kteří tvrdí, že nejsou hezcí, se nemají rádi a u toho bych začala. Měj se ráda a uvidíš jaké změny se budou dít. Nečekej, až se ti něco povede, měj se ráda hned teď.
Z toho jak o sobě píšeš a smýšlíš, mám pocit, že tě vychovali nespokojení rodiče (takoví ti věčně na všechno nadávající), kteří málo chválili a měli tě rádi podmíněně. Co?
Tím vůbec nechci říci, že za to, jaký máš život (spíše za to jak ho vnímáš) může někdo jiný (svést to např. na rodiče, spolužáky je moc snadné). Jaký se to uděláš, takový to máš!

Reaguji na Lilliana: Nebo na ni mohli mít velký vliv spolužáci, třeba na základní, tam bývaj ty děcka krutý kvůli každé kravině.. znáš to..

Pokud je to opravdu tak, a nedokážeš s tím něco dělat pouze z vlastní vůle, doporučuji najít odborníka - psychologa, který ti pomůže začít "žít".
Protože pokud si s tím do teď nebyla schopná sama nic udělat, obávám se, že to jen tak díky omlazení a podpoře holek nepůjde Určitě nad touto možností přemýšlej Možná se ti pak uleví ani nevíš jak

Reaguji na emoke.s: Tak když tě to trošku potěší mám to podobně jako ty. Je mi 30, jsem "pouze středoškolačka", chlapa nemám, dítě nemám, práce mi dává po psychické stránce taky pořádně zabrat, kamarádky jsou vdané mají mimča a už si s nima nerozumím tak jako dřív(debatovat který dudlík je lepší mně fakt nebaví), krásou taky zrovna neoplývám ale přesto nezoufám, protože moc dobře vím, že i ostatní mají své problémy a mnohdy mnohem horší než mám já jen je dovedou dobře maskovat. A nemám pocit, že jsem nic nedokázala protože opak je pravdou. Zvládla jsem už překonat hodně vážných problémů a ještě pořád jsem při smyslech a bez antidepresiv a to je podle mně v dnešní době, kdy lidi běží za psychologem s kdejakou maličkostí docela velký úspěch. Takže snaž se na tom negativním co máš v životě najít aspoň nějaké pozitiva a zjistíš, že rozhodně nejsi žádná nula.

Potřebuješ k životu vysokou nebo jí chceš jen proto, že jí mají ti kolem? Bez vysoké žije celé řada lidí a nechybí jim. Nemá smysl zase od ní čekat zázraky. Ale i tak jsi pořád ve věku, kdy se na ní můžeš přihlásit.

Nemáš chlapa. No ono je to bez nich občas lepší Ale občas se láska zjeví v momentě, kdy to absolutně nečekáš. Jen nesmíš být tolik uzavřená a podceňovat se. A jít jí trochu naproti. Chodit mezi lidi...

Práce, která by tě bavila... no upřímně neznám nikoho, kdo by s nadšením ráno vyskakoval z postele a pelášil do práce. Práce byla vždycky povinnost a způsob, jak vydělat peníze, takže i tak trochu opruz, byť člověk dělá to, k čemu má blízko.

Ale máš víkendy, tak o těch si dělej radost - jdi na procházku, do kina, čti si, něco vyráběj, tancuj, kresli...cokoliv, co tě baví a odreaguje tě.

A co myslíš tím, že ses nedokázala osamostatnit? To znamená, že bys chtěla, ale nejde ti to? Myslíš tím samostatné bydlení? Bojíš se? Měla bys pocit viny - třeba, že jsi opustila rodiče? Myslíš si, že bys to neutáhla finančně?...
Jinak to, že člověk případně bydlí u rodičů, neznamená neschopnost.

Reaguji na PíBí: bydlím už právě jen s mamkou a ano, měla bych pocit viny, že ji nechávám samotnou, finančně bych bydlení sama taky neutáhla a hlavně se bojím, takže jsi vše vystihla..

Reaguji na Christal: to jsem taky trochu měla - jsem docela málomluvná, nervózní, pořád ve stresu, že řeknu něco špatně nebo se ztrapním a ostatní se mi budou smát.. jo, trošku šikana, vždycky jsem se bála jít do školy...a jak už jsem psala je mi už 35, nevím, jestli se s tím dá ještě něco dělat... přijde mi, že je už na vše pozdě. Ve škole se mi hodně posmívali kvůli mé váze, červenání se, přeřeknutí se... když jsem mezi lidmi, vždy nechám mluvit jen je a v podstatě jen přikyvuji a pak mi třeba při odchodu ,,kamarádka" oznámí jak si skvěle se mnou popovídala..

Reaguji na T3r3zka: moc děkuji za Tvou vyčerpávající odpověď, stránky Alue http://karolinaloskotova.blog.cz/rubrika/kurz-sebe lasky-serial . znám moc dobře, ráda si na nich čtu, ale vůbec mi to nepomáhá..

Reaguji na Lilliana: nechválili mě vůbec ani nikdy neobjali, i když vím, že mě oba měli vpodstatě rádi... o spolužácích jsem už psala.. nechci to na nikoho svádět, že jsem taková jaká jsem.. je to jen moje vina

Reaguji na Cindova: děkuji za odpověď vám všem, holky, u psychologa jsem už byla před 2 lety, ale nedokázala jsem se svěřit úplně cizímu člověku a trošku jsem u ní své pocity zesměšňovala a zlehčovala... je to těžké, když se nedokážu svěřit ani mamče nebo blízkému člověku... po 3 návštěvách jsem to vzdala..

Milá zlatá, něco dělat se dá vždycky.
Jinak to, že člověk v tomhle věku tak nějak víc rekapituluje a podobně..., je podle vývojové psychologie úplně normální. Ale také je to dobrá doba na změnu.
Nevím, v jaké situaci s maminkou jste, ani jaký spolu máte vztah. Chápu, že někdy se to vyvine tak, že odstěhování by přineslo víc negativ než pozitiv. Někdy je ale trochu problém psychická závislost - jak mamky na tobě, tak tvoje na ní. V tomhle smyslu je alespoň určité osamostatnění se přínosné (pro obě strany). Jak už psaly holky předtím - najít si kousek času jen pro sebe, alespoň občas dělat něco, co člověka baví, umět se na něco těšit...
Někdo výše zmiňoval pomoc psychologa. Já osobně v tom, že si člověk řekne někomu o pomoc, nevidím žádnou slabost, ale naopak sílu, že překoná třeba svůj ostych, pocit ostudy apod. A psycholog jen pomáhá, ta hlavní "práce" zůstane na člověku a pak z toho všeho může mít moc dobrý pocit.

A proč ne?