Smrt pejska

kamiko
díky moc, já vím, že jsi měla taky jezevčíka, jsou bezvadní...

to je smutný, já tady všechny vaše příspěvky taky obrečím, ale to neva, jsem moc ráda, že píšete. Náš taťka ty psy bere taky dost tragicky, máma ho zblbla do psů a volala jsem babi a říkala jsem babi, já myslela, že tu s námi ještě aspoň rokm bude a babička mi říkala, Marcelko, to už máš jedno za rok bys brečela úplně stejně a on měl krásnou smrt, umřel doma v náručí svojí paničky, která ho milovala...

Malacek

kdybych nebyla každý den mimo domov 11 a víc hodin, tak neváhám a štěně pořizuji hned. Takhle bych měla výčitky, že sice pes může být venku na zahradě, ale sám, nebo s kočkama teroristkama Tak možná až změním práci, nebo půjdu na mateřskou....

Leni86
to, jo 11 hodin je dlouho...jsem ráda, že přemýšlíš takto zodpovědně a nového pejska ti moc přeju

Malacek

díky, držím ti palečky, ať to nejhorší co nejdřív přejde. Pejskové ti určitě hodně pomůžou, oni jsou v tohle ohledu užasní empatici

To je mi vážně moc líto. My máme teprve prvního pejska, 4-letého jorkšírka, a neumím si představit, že tu s náma jednou nebude. Brečím už je když tohle čtu...
Přeju hodně sil, čas ten smutek snad trochu otupí. Prožil u vás určitě krásný a spokojený psí život, co víc si přát. Ale ono se tohle lehko řekne, já vím...

Malacek

To je mi líto. Já nad tím často přemýšlím. Mám 10letého pudlíka a hrozně se bojím, až nám jednou odejde. Myslím, že nejlepší je si říct, že jsme tomu psovi dali ten nejlepší život a že jsme ho měli moc rádi. Znám lidi, co si hned po smrti pejska koupí nové štěňátko, ale já bych to asi nedokázala. Tak držím palce, ať to zvládnete.

Je mi to moc moc líto, při čtení příspěvků se mi derou slzy do očí Mě to samé potkalo před 6 lety, kdy mi umřel pejsek, který se mnou vyrůstal a kterého jsem si sama vybrala, když jsem chodila do školky. Poslední rok víceméně trpěl, měl nádor, ale bojoval a nechtěl to vzdát. Byly to hrozné pocity, když jsem se ráno vzbudila a babička mi se slzami v očích říkala, že pejsek umřel. Za 3 měsíce jsme jeli do útulku a dovezli si pejska 7 měsíců starého, který se shodou okolností jmenoval jako pejsek předchozí - Míša. Je to naše zlatíčko, je hodný, oddaný a oplácí nám naši lásku. Děda, když byl ještě na světě, říkával, že takového pejska jsme nikdy neměli. Udělala bych pro něj cokoliv, ale zároveň se do budoucna děsím toho až nastane čas a on bude muset odejít.....

já si smrt svého pejska asi nikdy neodpustím...umřel před rokem, bylo mu patnáct a umřel sám vedle svého pelíšku...já jsem spala a vůbec jsem neslyšela jak pláče (to mi pak řekla mamka)...měsíc před smrtí přestal vidět, už skoro neměl zájem chodit ven, všude a pořád se počůrával...pořád jsem hledala odvahu ho zanést k veterináři na uspání, ale pokaždé když jsem přišla domů, on mě přivítal, lehl si mě do náruče a já viděla jak je rád že tam může být a já si nedokázala představit, že bych ho už neměla...ted hrozně lituji, že jsem ho tam nezavedla, že mohl v klidu usnout u mě v náruči..místo toho umřel sám..brečím ještě teď když si na to vzpomenu..

vercatko

když ten tvůj příspěvěk čtu, chce se mi brečet, jak s tebou soucítím. Je to hrozně těžký rozhodnutí nechat pejska uspat. Nevyčítala bych si to, nikdo nemůže vědět, jak by se ve stejné situaci zachoval. Já bych taky nebyla dost silná na to odnést ho k veterináři...

ale právě že se můžem rozhodnou jestli psa mít nebo ne a pokud ano, asi bychom se pomalu měli smiřovat s tím, že ten jeho život pravděpodobně skončí dřív než ten náš...ale je to šílený...

tím se pořád uklidňuju, byl zahrnovaný láskou a starali jsme se o něj nejlíp jak jsme mohli...kiiwiik
vercatko
holky mrzí mne vaše příběhy, omlouvám se vlastně i všem ostatním za založení tohodle tématu, trošku se kvůli mě hrabete ve starých ranách...
já vím, rodičům umírají děti a stávají se horší věci na světě, ale já ty psy prostě nedovedu nebrat jako něco extra, jsem as nimi už od narození....

Holky, jak já Vám rozumím.

Malacek
vercatko

Je mi upřímně líto toho, co Tě potkalo..Naprosto s Tebou soucítím.. Před třemi lety mi zemřel můj milovaný voříšek Punťa( 16 roků) a 5 měs na to vlčák Christ (13 roků), dodnes jsem to nerozdýchala i teď mám plné oči slz, když si na ně vzpomenu..Puntičkovy selhaly ledviny, moc zkusil, snažily jsme se mu se sestrou pomoci, jak se dalo, ale bylo to marné..Mrzí mě, že musel takhle trpět... Také jsem ho mohla nechat uspat dříve a ne ho léčit.. Když nám volal veterinář a sdělil nám,že už nemá šanci, tak jsme strašně se ségrou plakaly, asi jsme ho tím ještě uvedly do většího stresu, moc mě to mrzí, kdybych to tak mohla udělat jinak...U Christa jsme už věděli, že máme být v klidu... Ten se s námi mazlil, když umíral... Oba jsem je hladila, když odcházeli, doufám, že tam někde nahoře nezapomněli, jak moc jsem je milovala..Na bolest po ztrátě psa si myslím, že pomůže zase jen štěňátko, je to něco jiného než starý pejsek.To nám nahradil pejsek Reček a fenka Larinka, které už vychovává jen moje sestra, ale na své předchozí pejsky nikdy nezapomeneme..

Malacek
byl to fešák ale teď už je v psím nebíčku a nic ho nebolí.

Sama jsem svého pejska musela nachat v 15ti letech utratit. Byl to pro mě jeden z nejhorších dnů v mém životě, když jsem svého největšího kamaráda vezla na injekci. Bohužel už naříkal bolestma (měl nádor) a nechtěla jsem, aby umíral v bolestech a trpěl. Ale i tak jsem se musela hodně přemáhat, abych ho odvezla. Řvala jsem jak želva, ani jsem neviděla na cestu. Zároveň jsem se chtěla ovládat, aby nic nepoznal. Ale věděl, že se něco děje... a ty jeho oči

Pak mu ale dali injekci, tak jsem ho celou dobu hladila, byla u něj a pak krásně v klidu usnul. Byl to alespoň důstojný odchod do psího nebíčka a žádné bolesti. Pak jsem byla zpětně ráda, že jsem ho odvezla, i když to bylo příšerné rozhodnutí

Pak jsem přijela domů, viděla obojek, jeho pelíše, mističku a brečela a brečela. Týden jsem byla mimo, bylo doma hrozné prázdno, chyběly mi tlapky, které ťapkaly po podlaze, chlemtání vody (vždycky pil vodu tak srandovně), jeho pohled a tulení. Byl to člen rodiny, můj nelepší kamarád a hodně dlouho to bolelo.

Čas rány trochu zahojil a už na něj vzpomínám s úsměvem, dívám se na videa a fotky a ráda vzpomínám.

Nového pejska jsem si už nepořídila. Kvůli práci, při kterého bych ho asi nezvládala. Místo toho chodím venčit pejsky do útulku.

PS.: Tohle téma je vážně smutné, zase se mi derou slzy do očí. Jsem na tohle velká citlivka

ahojky, pročítám si tu vaše příspěvky a taky se nemohu udržet a nebrečet. Mám pejska 11 let, teď měl dva velké nádory v tlamě, místní veterinář nám řekl, že bohužel tohle odoperovat nezvládne a ať zkusíme někoho jiného, kdo má lepší vybavení atd., ale naznačil, že mu asi stejně není pomoci. Pro nás hrozná rána...jen tak se smířit s tím, že náš chlapeček by měl odejít, sice je mu 11 let, ale je v super kondici. Asi jsme si ho připustili až moc k tělu, ale myslím, že většina z vás tady to chápe. Je to nejlepší kamarád, prostě věrná duše, mazel,....
Nakonec nám pejska odoperovala jedna moc šikovná a milá paní doktorka v Jihlavě, které jsme moc vděční. Teď je to 14 dní od operace, zdá se to dobré a snad to bude aspoň ještě nějakou dobu v pořádku. Ale všichni víme, že ta chvíle rozloučení se blíží, ale nedokážem si představit, jak to zvládnem...

Já myslím, že to ani jinak nejde... Jsou to členové rodiny, přátelé.

Držím pěsti...