Smrt pejska

zase si myslím, že je lepší, když odejde pejsek dřív než páníček...když jsem četla o tom, jak zemřel páníček a pejsek na něj pořád čekal a čekal a nevěděl, že už se nikdy nevrátí. To mi přijde skoro takový horší. Pejskům nikdo nevysvětlí, co se děje a chudáci se trápí a třeba odmítají jíst apod.

To mi připomnělo případ, kdy odvezli páníčka do nemocnice a on tam mezitím zemřel. A jeho pejsek běhal denně k nemocnici a čekal na něj. Byla o tom reportáž ve zprávách

Jedinej, kdo mi z hafíku zbyl, je muj jezevčík Brok a musím říct, že toho psa miluju nadevše kolikrát se přistihnu, jak mu do ucha šeptám miluji tě

To je mi líto Jsem se tady rozbulela, protože náš pejsek je jako moje další dítě a nedokážu si představit, že někdy odejde. Zrovna teď ho manža vzal k babičce jak my říkáme "do školky" a hned je tady nějak prázdno. Ale moji rodiče ho taky hrozně milují a protože vnuci jsou už velcí, je pro ně taková náhrada. To nikdo nepochopí, kdo psa neměl, že je to prostě člen rodiny a jeho ztráta je fakt hrozná. Vždyť kdo jiný Vás vždycky vítá, i když jste pryč jenom chvilku, komu se můžete se vším svěřit a on na Vás kouká, jakoby všemu rozuměl ...

supernova
je to všechno moc smutný
My tohle absolvovali před dvěma rokama s Nerou - ovčák, když jsme mu v 11 letech ovjevily pod jazykem úplně vzadu nádor jak blázen, nakonec to skončilo 22.3.2008 kdy mu z toho nádoru začala v pravidelných intervalech stříkat krev, tak jsme s mámou Neru naložily a odvezli ho k vetovi s naivní představu, že mu ten nádor odřízne, zašije a my si ho zase odvezem domů. Vet toto původně provedl a pak vylez a říká, máte 5 min na to, než se ten pes vzbudí z narkózy , ale já být vámi bych ho už nebudil - má tu rakovinu rozlezlou po celým těle, jeli jsme domů bez Neráška a rozhodnutáí to bylo strašné...byla jsem u něja až do konce

Tohle mě na některých lidech taky hodně mrzí, že to nechápou. A já zase nechápu takové, i když mají třeba doma taky nějakého zvířecího kamaráda, ale prostě nemají k sobě takový vztah...nechává je to naprosto chladné...
Hodně mě třeba mrzelo, když švagr vyprávěl o jedné své kamarádce, že její fenka je na tom hodně špatně a pak docela pohrdavě dodal: " Ta pak bude držet smutek celej tejden."

Silvie OK
Moc děkuju

nám už umřeli dva pejsci, jeden stářím, druhej vlastně taky+nemoc....nedávno museli naši utratit kocourka, taky už byl starej a navíc měl leukemii. Byl to už několikátej kocourek. Ale měli jsme ho nejdýl 13 let.Je to vždy smutný, člověk si popláče, ale pokud ej to možný vždy by si měl pořídit brzy nový zvířátko. Naši by by bez pejska a kočičáka být nemohli. Teď mají doma mlaďocha kocoura a i když jim dává zabrat..zlobí, skáče všude a otravuje i psa, tak jsou spokojeni všichni. I pejsek tehdy kocourka hledal, kde je. Zvířeti to člověk nevysvětlí. Bohužel je to tak, že zvířátka jsou tu s náma v přepočtu daleko míň a další pak pomalu nahradí ty předchozí....

já jsem si po smrti pejska řekla, že si už žádného nepořídím, že už to nechci znovu zažít, ale před měsícem jsem si přece jenom štěně pořídila, protože mi hrozně moc chybí spolešnost hafana...nikdo neumí tak krásně přivítat, nic nevyčítat a přijde mi že ani tak moc milovat...dělá mi hroznou radost..

Malacek
To je právě to, čeho jsem se celou dobu strašně bála, že doktor zavolá, že je to špatný a že už ho nechá spát... Jako bavili jsme se o tom celá rodina, věděli jsme, že i taková situace může nastat, ale prostě s tím se člověk jen tak nesmíří, a když ríká: Ano, musí to tak být...

tak v tomhle s tebou souhlasím i když s tím, že psi umírají dřív se asi nikdy nesmířím...ale más recht, pamatuju si , když mi bylo 5 dávali v televizi takovej ruskej seriál myslím, že se to jmenovalo bílý Bim, černé ucho a tak to končilo tak, že páníčka odváželi do nemocnice a ten pejsem čekal na kolejích a koukal ... jakoby za tím páníkem, řvala jsem jak tur, máma mě nejdřív utišovala, že je to jen film a když jsem nepřestala řvát ani po 3 hodinách, tak už ze mě byla tak na nervy, že mi vynadala, že tak vyvádím....
já to s těma zvířatama nikdy nedokážu bez emocí... a s klidem, ale to je vlastně dobře,,,

jednou tady někde v diskusi o psech jedna holčina napsala, že pokud se tvrdí, že se štěstí nedá koupit, tak to není pravda, pes je tím štěstím v našem životě... (samozřejmě mluvím o vztahu zvířata, člověk, důležitost našich dětí, rodiných příslušníku apod. nepodceňuji, ale o nich jsem tuto diskusi nezaložila)

Smrt pejska mě taky nedávno potkala a musím říct, že není den, abych si na něj nevzpomněla. Člověk si za těch 13 let zvykl na jeho přítomnost a ještě pěkně dlouho po tom dělá některé věci automaticky. Třeba když mi při vaření něco spadlo něco na zem, tak jsem byla zvyklá, že si to ten náš rošťák hned přivlastnil... teď to tam zůstane ležet a já se strašně divím, až dýl mi dojde, že vlastně už není kdo by to sebral. Chce to pouze čas, takže se drž...

LaraMila
jo, tak to já na našeho Ryna občas taky křiknu/oslovím ho Nero nebo jsem šla párkrát venku a přišlo mi, že jsem Neráška zahlídla a Ryn se jmenuje Ryn proto, že když voláte RY-NE, RY-NE, RY-NE, v podstatě voláte NE-RY, NERY, NERY - tak aby Nero veděl, že při každém oslovení Ryna voláme i na něho a zdravíme ho...

Malacek
My pejska nemáme, ale když jsem ještě bydlela s našima, tak sousedi měli jezevčíka Šotka. Byl úžasnej. Hrozně se mi líbil jeho "smysl" pro humor. Chodívala jsem se opalovat za barák. Jednou takhle ležím a užívám si sluneční paprsky a najednou slyším zrychlený dech. Koukám - vedle mě leží Šotek na zádech - prostě mě napodoboval.
Nebo:
Dívám se z okna a vidím, že milý Šotek jde s páníčkem na procházku, ale nějak se mu nechce. Pán jde pomalu a stále se po něm ohlíží a volá ho, ale Šotek se ani nepohne. Teprve až pán zajde za roh baráku, dá se pejsek do pohybu tou svojí typickou houpavou chůzí a z očí mu kouká ta jeho rozkošná potměšilost.
A ještě jedna příhoda:
Šotek je venku (někdy chodil sám a pán se na něj díval z okna a na zavolání zase přiběhl domů) a z vedlejšího vchodu vyběhne maltézáček a snaží se Šotka obskočit a ten kupodivu drží. Z okna nade mnou se ozývá:"Šotku, ty truhlíku, copak jsi zapomněl, že jsi pes?!"
No, nasmáli jsme se s ním. Byl úžasnej. Za nějaký čas umřel a jeho pán odešel do půl roku za ním. Oba měli nemocné srdíčko.
Vzpomínám něj moc ráda.

Malacek
Bílý Bim - černé ucho jsem viděla jen jednou a celý den jsem pak probrečela. Už nikdy jsem neměla odvahu se na něj znova podívat. Manžel má i knížku, ale ani na ní se necítím.