Nemám přátele

Já se omlouvám, ale asi vážně budu trošku natvrdlá-četl(a) jsi co jsem tu psala? Svěřovala jsem se s problémem, že si ve třídě s nikým nerozumím, všichni si mě dobíraj a mají ze mě jen dobrý den a já už nevím čím by to mohlo být....řekla jsem si tedy po tom co mi tu radilo a říkalo hodně lidí že to bude tím, že nemám zájmy byť ve stejném věku jako oni-nebaví mě každý pátek chodit do hospody, opíjet se, balit kluky-jsem spokojená s tím svým. Přítele mám už pět let, žijeme spolu, mám trochu jiné starosti-ve třídě řeší, že nemají peníze na cigára, já řeším, že nevím co udělám k obědu-možná v tom bude ten rozdíl a svým způsobem to chápu......někdy na základní škole by mi holka která nemluví o ničem jiném, než že doma upeče beránka a o tom že zpívá operu vůbec nepřišla zajímavá, byla by s ní nuda, ale to by přece nebyl důvod k tomu abych jí urážela, shazovala před ostatními, měla věčně jízlivé narážky, schovávala jí věci, svazovala boty k sobě....prostě jen uškodit aby byla sranda! Takže tím, že se mi v jednom kuse vysmívají kvůli hloupostem, kterých by si u někoho jiného ani nevšimli (třeba že mám zastrčené triko do kalhot), ničí mi věci, nebo (jako ve škole před tím) počkají si na mě u intru a zbijí mě-tím se snaží ze mě udělat lepšího člověka? Ten každodenní stres a zvracení po ránu strachy jak mi tam zase bude-má být pozitivní? Ne děkuji to radši teda budu celý život špatná!

pajula
Proto jsem tu rovnou psal, že to nejspíš bude k ničemu. Teď tomu nerozumíš, časem to možná poznáš, nebo také ne zase tolik na tom nezáleží.

PardGalen
Myslím to jen tím způsobem-že pokud je to myšleno hanlivě tak mě to trochu mrzí....protože už tak jsem dost vynervovaná ze všeho co se děje tam a nedokážu střízlivě přemýšlet nad ostatníma věcma, ze všeho jsem přecitlivělá a jsem protivná a podrážděná na lidi kterým na mě záleží. Ale pokud je to myšleno tak, že tím, že mě prostě nezařadí do kolektivu a nevezmou mě mezi sebe, že budu jiná než všichni dnešní puberťáci, nebudu brát drogy atd-tak na to řeknu jen jednu věc....za tohle jsem poděkovala už spoustukrát, ale né jim....mojí mamince, která mě tak vychovala. Nepotřebuju aby mě přijali mezi sebe-už jsem si zvykla, že nemám přátele i když to na mě občas padne a trošku závidím, ale ať si mě prosím nevšímaj, nechají mě být a já si spokojeně dodělám maturitu.

pajula
To já právě ono. Ostatní na tom také mají nemalý podíl, že jsi tam kde zrovna jsi. To co se ti děje, tě má něco naučit. Vždycky tomu tak je.

PardGalen
To je pravda-ale i když si řeknu, že všechno zlý je k něčemu dobrý, nějak mě to neuklidňuje

pajula
Trénuj a uvažuj o tom, třeba na to přijdeš a pak tě to uklidňovat bude.

pajula
Dostalo se Vám dle mého názoru spousty rad - to hlavní však je teď už jenom na Vás. Zdá se však, že tomu všemu moc nerozumíte, nebo se ne dobře orientujete. Ovšem pokud k sobě nebudete upřímná a náročná, na nic nepřijdete.
Chce to opravdové úsilí, výsledky se pak zcela jistě dostaví - budete ale must být trpělivá, půjde to možná pomalu, jako ostatně každá změna v myšlení, ale víc už Vám nikdo není schopen poradit, leda že byste se svěřila ještě do péče psychoterapeuta - i pak ovšem Vás čeká náročná práce na sobě samé.
Přeji Vám mnoho štěstí.

to, co ti provedli s botama je další fáze šikany! Tohle nemůžeš tolerovat, protože to bude zhoršovat a následky (psychické i fyzické) budou stále větší. Budou dokola vymýšlet, co ti provést, abys konečně dostatečně zareagovala pro jejich pobavení. Ty to neřešíš, proto vůbec nemají strach, že by je čekal postih od vedení školy, necháváš si všechno líbit přesně tak, jak to potřebují. Je nejvyšší čas, abys s tím začala něco dělat. Pravděpodobně jsi se v průběhu života chovala v těchto věcech stále stejně a určitě mi dáš za pravdu, že to k ničemu nebylo, když se to opakuje. Proč jsi tak hodná? To se neumíš sakra zdravě naštvat?! Prostě jdi do té třídy, napiš na na tabulu vzkaz "fetišista, který si zkoušel mé boty a potom špatně navlékl tkaničky, nechť se na mě obrátí, naučím ho to. V každém případě mu doporučuji vyhledat pomoc psychologa. (podpis.)" - pak si sedni do lavice a čekej. Až si to přečte vyučující a zeptá se, hezky nahlas a stručně mu to vysvětli. Musíš se bránit, ale nefňukat. Jestli hned nezačneš, fakt to bude jen horší. Před 10ti lety si můj kamarád, to mu bylo 19 a zrovna složil úspěšně přijímací zkoušky na VŠ, kvůli šikaně (o které nikdo z jeho okolí ani rodiny nevěděl) strčil do pusy brokovnici a stiskl spoušť. Ty děláš to samé v malých dávkách, necháváš se psychicky ničit a ničit... odmalička... aniž by ses začala bránit.

RomanKaS
karelia
já se umím ozvat leda v případě, že jde proti mě jedna osoba-jakmile je jich víc přijdu si bezmocná a nějak mi strach nedovolí cokoli dělat. Už se bojím těch řečí, kdybych se ozvala-jaký nemám smysl pro humor a já nevím co......já vím je to jen mluvení do prázdna a tím, že to tady ze sebe všechno dostanu a budu fňukat nic nevyřeším. Pokouším se si věřit, ale prostě to nějak nejde-nejen, že jsem už tak paranoidní a nelíbím se sama sobě, pořád zkoumám co na mě jak je špatně-ale dokonce mi to ničí i to nejdůležitější co v životě mám a to je zpěv. Nedokážu vystupovat svazuje mě hrozná tréma, jakmile se blíží nějaký koncert, zvracím a nemůžu jíst. Když vidím ty pohledy které čekají nějaký výkon, celá se roztřesu a zpívám hrozně. Všechno bych přežila, ale tohle mě hrozně mrzí-chtěla jsem být nejlepší a zatím si trémou všechno kazím-dřív jsem nebyla takový trémista, ale teď, když vidím jak se na mě všichni dívají, začínám místo zpěvu řešit to jak mám stát-jak u toho zpěvu vypadám jestli nejsem směšná-čímž začnu zpívat dokonce i falešně a o to je to horší-začnu se potit a už se nesnažím to zlepšit jen to honem honem nějak oddrmolit abych už šla pryč......mám pocit, že se mi všechno pěkné vzdaluje, všechno v čem jsem kdy vynikala utíká někam pryč a já chci jinam kde se na mě nikdo nemůže dívat. Nejhorší je, že mám pocit, že to neni normální "deprese" jako jsem občas měla-ta kterou má občas každý. Už to trvá hrozně dlouho a já se pořád nemůžu donutit začít si trochu věřit a nad šechno se povznést...psychiatra jsem nechtěla-nemyslím si, že by to bylo něco co bych mohla řešit s psychiatrem-jsou lidi kteří mají mnohem větší problém a já tu šílím s něčím takovým. Už jsem dřív chodila k psychologovi, nikam to nevedlo nakonec jsem si nějak pomohla sama, nechci si zase připadat jako labilní.....nevím jak to popsat-tenkrát se toho stalo moc a já už nechci ve spojitosti s pychology nebo psychiatry zažít to samé.

Chápu, že jsi v bludném kruhu, ale asi sama vidíš, jaký dopad tohle všechno má na tvou psychiku. No a jak to hodláš řešit? Uvědom si, že nebudeš pořád maminčina holčička a tvůj přítel by si určitě zasloužil jednoho dne v tobě najít rovnocenného partnera. Co jednou tvoje děti? Budou v tobě mít vzor jako v nesebevědomé ženské a dopadnou potom stejně jako ty? Jak je budeš utěšovat? Teď to prosím neber tak, že bych tě chtěla urážet. Ale musíš s tím něco dělat. Myslím, že problém extrémně nízkého sebevědomí je zhruba stejný jako třeba anorexie. Obojí je záležitost psychiky, ale u aneroxie už se konečně přišlo na to, že je to psychická nemoc. Takže je dost dobře možné, že i kdybych ti poradila cokoliv, sama to prostě nezvládneš. Hledej a najdi si terapeuta. Fakt to udělej. Protože já si myslím, že zdravý základ sebevědomí u tebe bude, i když ho denně zkopáváš do kuličky, prostě v tobě je. "nejsem žádná šedá myška, co se neumí obléknout" - tvoje slova. Takhle vypadá sebevědomí. Postupně si začneš věřit i v tom nejtěžším - mezilidských vztazích. Labilní samozřejmě jsi, ale to je úplně každý (i dříve normální člověk), kdo momentálně čelí psychickému teroru. Je to přirozená záležitost. Až se z toho dostaneš, labilní nebudeš. Jdi do toho. Držím palce

Píšeš Pajuli o tom, že vše má nějaký význám, že ji životní situace něco naučí. Co si myslíš, že to naučilo toho kluka, o kterém píše RomanKaS? V jiných situacích bych s Tebou souhlasila, ale ve formě stupňující se šikany asi ne. Napiš více konkrétněni jak to myslíš?

Lilliana
Nezvládl to, i takové věci se dějí. Nevěděl co dělat, co si z toho vzít a co ne, tak to vyřešil takhle. Možná to bylo pro něj vysvobozením, možná ho to uvrhlo ještě do horšího pekla. Já jsem s ním nemluvil, tak nevím jak dopadl.

No, tak strčil si do pusy brokovnici, stiskl spoušť. Neviděla jsem ho, na pohřbu otevřenou rakev opravdu neměl. Takže takhle dopadl. Nechal za sebou dopis na rozloučenou a rodinu, která se z toho pochopitelně nikdy nevzpamatuje. Vzít si "něco" z toho, že jsem obětí psychického nátlaku, je dobrá rada, ale to může fungovat leda v době, kdy už jsem v pohodě (ukončila jsm školu) a dokážu se na to dívat s odstupem. Děkovat svým tyranům, které uvidím zítra a pozítří a stylizovat se tak do role mučedníka, to je snad ještě patologičtější. Začnu týrat i samu sebe? Jako že "dělají to pro mé dobro, zasloužím si to, jsem ubohá...?"
Chodit po světě s přesvědčením, že nebudu dělat absolutně nic, protože všechno má nějaký vyšší smysl a je to osud, který mě má naučit být lepším? No, dobrý! Tohle přesně plácal bezdomovec na nádraží, hned po tom, co se mě zeptal, jestli bych mu nedala toho vajgla, co se chystám vyhodit.

RomanKaS
Nejde o to stylizovat se do role mučedníka, to je právě špatně. Já jsem svým tyranům na škole děkoval. Smál jsem se když mi ubližovali, vždy jsem s napětím očekával s čím znovu přijdou a testoval se tak co vydržím. Pak jsem byl také stejnou měrou nenáviděn jako obdivován. Jo to bývaly časy.
Podobně nelze chodit po světě a jenom pasivně přijímat nějaký osud. nic nedělat není řešení, protože pak to skončí tou brokovnicí v puse. A bezdomovec nejsem.

Možná vám to bude připadat trochu směšné, ale dnes mám ze sebe trochu lepší pocit-dokázala jsem na svou obranu odvětit několika lidem-sice jsem se pak ještě minutu klepala, ale tak-jednou jsem to řekla a měla jsem pocit, že je to docela překvapilo-po zbytek dne mi ta dotyčná už nic neřekla. Celou tu dobu co tam jsem se tvářím, že je mi to všechno úplně jedno a taky tímhle stylem jsem odpověděla-jako že už je to unavující a ať si svoje pohmožděné ego jde pro změnu zvyšovat na někom jiném, že mě její hloupost párkrát pobavila ale teď už unavuje.....vím že je to hodně "namyšlené" ale tak jsem to chtěla. Ke konci dne-si začali dělat srandu z holky která se mnou sedí, přidala se k tomu ještě jedna tak jsem jí s úsměvem na tváři řekla "no jo ty se taky připojíš vždycky jen když někoho zesměšňujou, na to jediné ti vystačí IQ" -zmlkli-buď to to zabralo a nebo zítra přijdou s něčím ještě horším. Každopádně z toho mám dobrý pocit-je mi fajn, cítím se o kousek výš-jsem sice jako na houpačce, jednou líp po druhé hůř, ale zkouším to.....tak snad-ale hodně jste mi pomohli vy-neříkám, že je to všechno a mám zlé za sebou, ale myslím, že vím jak začít, uvidím jak to půjde dál, asi to potrvá dlouho, ale nějak už to zvládnu. Když se to ve mě nebude zlepšovat a do měsíce mi nebude líp-zajdu k psychologovi, už jsem o tom rozhodnutá-už kvůli tomu, že se mnou doma neni k vydržení-zrovna včera jsem začala histericky brečet protože se mi srazila bábovka, přítel už neměl nervy na to mě pořád utěšovat, tak obrátil oči v sloup a pronesl "to už budeš brečet i kvůli takový kravině?" no a dokážete si představit co se ve mě začalo dít-jak mě nesnáší už i on, jak jsem nesnesitelná, ubohá, že se ani nedivím, že se se mnou nikdo nebaví atd....ale tak-doufám, že jsem teď vykročila správným směrem