Jak se netrápit věcmi z minulosti, které už prostě nejdou vrátit zpátky?

nepodařilo...resp. rozhodně ne úplně....asi to bude individuální - někdo otupí, někdo zapomene, jiný se smíří, další si zvykne...

největší úspěch je, když se člověku podaří s tím smířit, vezme to prostě tak, že každý dospívá, mění se mu názory, a ono chybné rozhodnutí bylo rozhodnutím "tehdejšího" já - vzít to jako součást života, poučení, a snažit se podobnému vyvarovat do budoucna..

pokud se jedná o tak závažné věci jako konflikty v rodině, tak se prostě pokusit je napravit, urovnat spory..každý někdy upadne do splínu, kdy si vyčítá leccos z minulosti a přijde mu, že propásl jedinečné životní šance a není cesty zpět...

Taky se mi to občas stává. Lze si asi jenom uvědomit, že minulost už změnit nelze a tak jí brát jako danou věc a naopak se jí zbytečně netrápit, ale dívat se do budoucnosti a pouze se poučit a chyby neopakovat. Napravit, co napravit lze a zbytek nechat být.

Dříve jsem se tím hodně trápila, ale poslední dobou se snažím řídit heslem: ,,Neohlížej se na minulost, žij v přítomnosti a nemysli na budoucnost." Někdy je vážně lepší, sice je to těžké, ale jde všechno, za minulostí udělat opravdu tlustou čáru.

Také se tímhle strašně zaobírám a trápím se. Obzvlášť teď. Ukončila jsem vztah s partnerem a pořád mám nějaké výčitky. Říkám si, že to s ním nebylo zas tak špatné a bylo mi s ním dokonce i dobře a to co jsem udšlala bylo zkratovité jednání. A to je u mě kámen úrazu. Nikdo z nás není dokonalý a každý dělá chyby, ale někdy jsou zbytečné, jen kvuli naší nerozvážnosti. Zprvu si ani neuvědomuju co tím způsobím. Vždycky až po tom, co je vše nenávratně pryč.

Nenapsala bych to lépe

Souhlasím. Ze špatných zkušeností vytěžit alespoň něco v podobě zkušeností a poučení.

Souhlasím se vším. Jěště bych dodala, že čas všechny rány zahojí. Příjde zase něco jinýho, lepšího...takovej je život, všechno se v něm střídá
A ještě můžem doufat, že to tak prostě mělo být (ať už jde o výběr školy, vtahy..)

A teď už bys to neudělala?

Totiž já jsem dost nerozhodný člověk a kolikrát, když se zpětně ohlížím ani nevím, jak bych se v některých situacích měla vlastně zachovat. Co by bylo správně nebo lepší. Podle mě to ani vždycky nemůžu vědět, protože nevím, co to moje rozhodnutí způsobí v budoucnosti a jak se všechno bude vyvíjet. Je to takové "co by, kdyby".
Třeba díky tomu, že jsi se s ním rozešla najdeš lepšího přítele, kterého bys jinak nikdy nepotkala nebo by tě nenapadlo s ním začít chodit.

Reaguji na zelenasmoulinka: No jako ono je to takové sporné. Mě s ním bylo sice dobře, ale tak celkově to nebyl chlap do života. Prostě něco mě hnalo k tomu, abych to ukončila. Samozřejmě mě to mrzí, zažila jsem s ním toho strašně moc ale nebudu s někým, když vím, že to nemá budoucnost. Asi se budu rači trápit a doufat v lepší zítřky než být v bludném kruhu...

Reaguji na Týn.ka: Týnko, nebyl to ten egoista? Pokud ano, nemá cenu se nad tím rozchodem trápit

mám to stejně, ale pochybuju, že na tohle existuje nějaká rada. Asi jsem moc cíťa a prožívám věci a situace víc než ostatní, ale ráda bych to změnila. Nejvíce se mi to projevuje právě v tomto období.... Neodmaturovala jsem a i když si pořád říkám, že se nic neděje, kolik takových je, tak to prostě nefunguje...už je to víc jak měsíc a já na to stále myslím, ráno se budím s tím, že si pořád opakuji tu situaci, kdy jsem si vythlu tu hroznou otázku a učitelé mě k tomu potopili...potřebuju se od toho prostě odprostit a nedokážu to. Každý mi říkal, že kdyby se to stalo, tak si pár dnů možná pobrečím a za týden o tom nevím, ale realita je jiná. Pořád si v noci kladu otázky jako: značí tohle o tom, že jsem hloupá? Měla bych jít vůbec na vysokou? Proč mám takovou smůlu? Teď si o mně ostatní myslí, že jsem nicka a blbka.....takže jen čekám, až tohle peklo zkončí....doufám, že až v září udělám opravky, vážně začnu žít....protože po protrpených 4 letech na střední jsem jako vysvobození viděla jen tu maturitu, která nakonec dopadla tak, jak dopadla a to vytoužené volno a "nový život" nějak nepřišli...snad se tomu budu za pár let smát a říkat si, že mě to vlastně posilnilo, ale teď se cítím opravdu hrozně, nevím kdy už konečně příjde to další "vysvobození".....omlouvám se za sloh )

Budeš. Já jsem teda maturovala před x lety a odmaturovala, leč s ne moc dobrým skóre. Tenkrát jsem si taky připadala jako totální nicka a blbka, mamka na mě řvala, jak jsem neschopná a ať se na tu VŠ radši ani nehlásím, že tam s tím maturitním vysvědčením budu akorát pro ostudu... dokonce mě vyazila na pár dní z domu. A hle - VŠ je úspěšně za mnou Já si vždyky říkám, že co mě nezabije, to mě posílí. A je to fakt

Reaguji na Lady Flame: Jojo je to bohužel on. Já vím, ale ono to není tak jednuduchý no. Je to o zvyku hlavně

Reaguji na Lady Flame: tak to doufám, že máš pravdu Já jsem strašně ráda, že v této situaci se také projevili i rodiče. Mamka je naprosto zlatá a pořád je při mě, jako první věc co udělala když jsem přijela domů ze zkoušky a brečela jsem bylo to, že mě objala a řekla, jak mě ráda i když jsem nějaku blbou maturitu nezvládla. To taťka nic moc neříkal a později se začal projevovat dost negativně, když do mě pořád rýpal a měl narážky, strašně mě to mrzelo a to mu fakt nezapomenu. Děkuji Ti za podporu...