Nikdo mi neporadí, všichni ale kritizují

Lidi umějí jenom kritizovat ... na to jsem si zvykla

Každý je nejlepším rádcem, ale osobně by neuděla nikdo nic Jak se říká, po boji je každý král

mmm, asi se obklopuju normálními lidmi, kteří jsou připraveni mně vždy vyslechnout a poradit mi. Kdyby mi někdo říkal to co tobě, nedejbože opakovaně, přerušila bych s ním kontakt anebo se minimálně nesvěřovala.

Nemám zrovna moc přátel, řekla bych, že nepočítaje rodinu, tak jsou tu asi 3 lidi, jejichž názor má pro mně nějakou hodnotu a kteří by mi i přes neposlechnutí tototo názoru nikdy neřekli, že jsem hloupá apod.

Bohužel ne každý má to štěstí.... ono se to pak ostatním říká, že...
Jestli můžu poradit, prosej tyto lidi a nech si blízko u sebe jen ty, kteří za to a při tobě stojí

To máš štěstí.

To jde těžko, protože obvykle to říká třeba nejbližší rodina - mamka, táta, tetičky... Já to taky znám...

Nejvíc mě štve brácha. Po škole jsme se docela kamarádili, hodně mi pomáhal, podporoval, sháněl pro mě určité věci. Ale teď mu snad hráblo či co a kdykoli se do něčeho pustím, tak mi nadává jak jsem naivní, kdykoli si něco koupím, tak řekne, že jsem udělala špatně. Pak mě společně s rodiči zdrbne, něco si překroutí, mamka si něco domyslí a mamka mi pak volá a vyčítá mi i to co se nestalo. To je jako když si uděláte řidičák a někdo do vás začne hustit, že se za chvíli stejně vybouráte.
Jediný přítel při mě stojí, toho ale nebaví ty mé věčné dotazy, a spoustě věcí opravdu nerozumí.
Asi se budu muset uzavřít víc do sebe a spoléhat se jen sama na sebe. Občas to odnesu škrábancem, občas přijdu o nějaké peníze nebo možnost, ale to je holt boj. A nikomu nebudu ty škrábance ukazovat, ani mluvit o svých neúspěších.

Reaguji na lemurka: Pokouším se z toho pochopit něco hmatatelného, konkrétního. Ale je to velmi obecné, a jediné, co jsem pochopila, je jakási nespokojenost s tím, jak se druzí ke mně chovají.
Jde jen o rodinné příslušníky?
A ten brácha-kolik mu je, třeba je to jen vývojové období...
Obecně co můžeš udělat, je jen posílit sebe. Své sbevědomí. Věřit svému rozhodnutí a v případě nutnosti ho být připravena obhájit. Tedy pracovat na své osobnosti, když druhé nezměníš.
Ale podle mě by bylo ideální nemít potřebu se obhajovat vůbec. Až ti do všeho nebude mluvit rodina (nebudeš s nimi bydlet), zas to bude jiné.

Já nevím, jestli jsem taky teď nějak víc přecitlivělá,asi jo, mám dost práce a starostí,ale mám pocit, že mi teď taky každý "radí". Třeba brácha přišel ke mě domu a že tam mám nepořádek, neumytý okna apod. Mám a co jako.Momentílně nemám čas to uklidit a i kdybych měla, tak mě to tak netrápí. Asi bych si měla přečíst nějaké knížky na zvýšení sebevědomí apod. a udělat něco se sebou,aby mi tyhle kydy nevadili...

Ano, to bude ono. Před rokem jsme se pustila do podnikání. Brácha, který mě k tomu už dávno nabádal, pak měl ale skeptické řeči a furt se ujišťoval, že mi kšefty nejdou. Po třech měsících se to začalo obracet k lepšímu, dneska už si na nedostatek práce nemohu stěžovat, i když bývají takové výkyvy.
Jinak nejde jen o rodinu. I ve škole když jsem potřebovala půjčit nějakou knížku, tak všichni celý semestr tvrdili, že ji nemají, ale po zkoušce ji měl nakonec každý. Opravdových přátel, kteří by byli poblíž, moc nemám. S přítelem se vídáme jen o víkendech. Taky mi říká, ať si víc věřím a na bráchu a podobné se vykašlu. teď pracuji na tom, jak skloubit svou práci se vším ostatním. Prostě nějak se musím rozhodnout, něco risknout a pak se nad ty všechny ostatní povznést a říct jim, že jim je po tom kulové.

Reaguji na lemurka:
Tak mi to nedá, abych vysekla poklonu, že ses dala do podnikání a daří se. To mi přijde úžasné. Tohle bych já nikdy nedokázala. Musí být v tobě dost energie na realizaci takových cílů. Jistě zvládneš i to , jak s tebou nakládají ostatní.
Mmch., není náhoda, když se jich sejde víc, že máš potřebu v nich nevědomě provokovat potřebu Tě snižovat.
Ty víš, že seš dobrá, jinak bys ničeho nedosáhla. Držím pěsti!

S těmi knihami ve škole...znám tu situaci, v obměně.
Jsem ale v osobním životě introvert. Nikdo se moc do koalice se mnou nežene, páč mě nezná. Co si neseženu sama, nemám.

Je to těžký, mě to také vždy mrzí, když mi někdo řekne, že tohle není úplně ono, vlastně to člověk pozná, i když říkají, že je to OK. Já se ale od začátku rozhoduji sama, maximálně nadhodím nějaké téma, neříkám, že jsem to já, nebo jen, že o tom uvažuji a pak se rozhoduji sama a hoooooooodně dlouho vše tajím, než jdu s pravdou ven A pěkně pomaloučku polehoučku si připravuji půdu. Prostě nechci se za své rozhodnutí omlouvat, vysvětlovat to, obhajovat se. To v žádném případě, ale chce to taktiku a diplomacii a je klid. Tohle je Versailles

Tak jsi si odpověděla sama ani člověk,který tě miluje na tebe nemá vždy nervy a tvé dotazy ho nebaví.Jak to pak má bavit široké okolí?

Asi ano neb problém zřejmě nebude ve tvém okolí.

ono kdybych kolem sebe měla přátele, na které se můžu obrátit, neřešila bych všechno s ním.
a poslední měsíce fakt jsem docela přecitlivělá, ale to bude i tím, že je toho na mne moc a nestíhám a do toho se ještě vždycky něco po...
nemám koho se zeptat, tak se holt ptám jeho nebo mu o tom aspoň řeknu. navíc se nevídáme denně, takže to na něj chrlím o víkendu.

Přátele nemáš právě z toho důvodu,že je asi zahcuješ vlastními problémy a on má každý svých starostí dost,tím pádem to nikoho dlouhodobě bavit nebude.
Nic proti tobě,ale lidé co neustále ve společnosti hovoří jen o sobě a "nutí" okolí poslouchat a rozebírat jejich starosti nejsou moc oblíbení.

ty mě prostě nechápeš. Já nepíšu že nemám žádné přátele. Já píšu, že přátelé mi neradí. A nepřijde mi, že bych někoho, krom přítele, bohužel, zahlcovala problémy. Většinou si povídáme o tom, kde jsme byli, veselé zážitky, atd. Chodíme spolu cvičit, venčit psy, jezdíme na kolách, zajdem do hospody. Když mám blbou náladu, tak s nikým raději nekomunikuju. A když ode mě potřebují odbornou pomoc, ještě se nestalo, že bych je odmítla.