Ako odpustiť matke

Reaguji na True: A dokázala by si odpustiť človeku čo ti doslova zničil celý život?

To si troufneš říct v 17ti letech? Myslím, že jí nemusíš hned odpouštět, ale uvědom si, že máma tady nebude navždycky a jsou věci který by sis potom opravdu mohla po celej zbytetk života vyčítat..

Reaguji na True:
Krásně napsáno

Reaguji na aksimitti7: 1. máš 17, ešte je skoro hovoriť o celom živote....
2. mama Ti ten život práve dala ...
3. zničila život? nie je to trochu tvrdé ? máš kde bývať, máš čo jesť, máš si čo obliecť?

4. 17 je ešte taký mladý vek....ja si pamätám, mala som vtedy búrlivé obdobie, a tiež sme sa s mamou neraz hádali, ja som to mala o to horšie, že mi zomrel otec, takže sme boli LEN M DVE ....nemala som za kým ísť po hádke, neraz som chcela utiecť z domu s plačom som volala priateľovi aby ma odtiaľ odviezol.....

a teraz? mám 22, s maminou sa hádam vždy, naposledy som asi pred týždnom po hádke odišla k priateľovi na 2 dni a jej som sa ani neozvala..,.. ALE vždy je to moja mama a ľúbim ju...holt je to jediný človek ktorý pri mne okrem priateľa bude stáť vždy

dokázala jsem odpustit otci, protože ta nenávist ubíjela jen mě a mě ničila život...

doporučuji si přečíst něco o metodě radikálního odpuštění.

U mě funguje

přesně tak...

jen teda dodám že to nutně nemusí být dlouhý proces, ale krátký. Vše záleží na tom, jak se rozhodnete a zda chcete

já takovému odpustila. Mému otci... "zničil" mi život tak, jak jen otec může dceři život zničit...
a přesto jsem mu odpustila. Abych žila šťastněji.

Reaguji na aksimitti7: Já bych to na tvém místě zkusila. Nejde odpustit naráz - jakože si řekneš, že od teď na vše zapomeneš - ale malý krůček může být cestou do budoucna. Třeba se váš vztah postupně zlepší. A pokud ne, budeš vědět, že jsi to zkusila a dala jí šanci. Hodně štěstí

a to právě lze - to je metoda radikálního odpuštění - proběhlo to v mém případě při sezení u kinezioložky

mluvíme o odpuštění, ne zapomnění.... zapomenout nelze, o tom to ani není.

Jak ti proboha zničila celý život? Je ti 17 a život máš před sebou, za to vděčíš jí. Porodila tě, vychovala a stále se stará. Nevím, co přesně ti udělala, ale to, co jsi popsala, by pro mě nebyl důvod ji úplně vyškrtnout ze života, spíš to na mě působí jako trochu komplikovanější vztah rodič-puberťák. Třeba se na to budeš za pár let taky dívat jinak

Je jí 17, to už má snad člověk vlastní rozum. Já jsem věděla asi od 10ti že otci nikdy neodpustím za to jak se ke svojí rodině chová. Celý život nám dával najevo jak nás nenávidí, ponižoval nás, párkrát zmlátil mámu, to by bylo na dlouho. Odpustila jsem mu ve 20ti když za mnou přilezl, potřeboval mě a nikdo jiný mu nezbyl. Vydržel na mě být hodný asi dva týdny. Tehdy mě to hodně zasáhlo, uvědomila jsem si že se nezměnil a nezmění. Teď je to dalších 10 let, zase je sám, píše mi jak mě má rád a kdy přijedu. Ale už to nejde, zklamala jsem se a je mi zle být s ním ve stejné místnosti. Prostě už to nedokážu, jenom z představy že se mě dotkne se mi zvedá kufr, takže budu sobec a budu myslet na sebe a ne na "chudáčka" co mi 30 let srážel seběvědomí na nulu.
Zakladatelce doporučuju zkusit to s ní, odpustit ale nedopustit aby tě znova zranila. Řídím se heslem každý si zaslouží druhou šanci - ale nikdo si nezaslouží třetí šanci.

Můj otec o mě neměl nikdy žádný zájem, k mým narozenám mi řekl, že půjdu do dětského domova. Prostě nesnášel moji mámu a stejně tak i mě. Až když byl na smrtelný posteli, byla mu dcera dobrá,postarala jsem se, já nejsem jako on, ale odpustila jsem mu až po jeho smrti.

Odpustit bys jí měla především kvůli sobě. Může ti pomoci třeba psycholog (využila jsem já, vím, o čem mluvíš, když píšeš "zkažený život", pochopitelně myslíš "zkažené dětství"), hodně mi pomohla kniha Moc podvědomí a článek na Rodině o tom, že děti by svým rodičům měly všechno odpouštět, protože se lidé nerodí jako dokonalí rodiče, ale dělají chyby, protože jsou jen lidé. Třeba to nemysleli zle, jen něco nezvládli, jak si představovali. Vžij se do její situace a přičti trochu sobectví - a usoudíš, že tobě by se to mohlo stát taky (až budeš mít vlastní).

Reaguji na ILChazz: Tak ako prepáč ale nazvať 17 ročného človeka puberťákom je trochu prehnané... s nikým iným problem nemám ani som nemala, dokonca si až pripadám trapne ked sa jej ,,vtieram,, a prídem za ňou a bud jej niečo pekné poviem alebo dokonca pohladkám aj ked to je tažké a ona ma odhodí ako kus handry... Inak dakujem pekne všetkým čo ste mi poradili, veľmi to pre mňa znamená a určite sa nad sebou viac zamyslím , ale názor na to nezmením ani s pribúdajúcim vekom... proste aby niekto zbil vlastné dieťa a este sa s tím chváli a uráža ,,vlastnú krv,, tak ako pre mňa to človek nie je a možem mať aj 20,30,40 rokov

Reaguji na Haniccino: práveže tích šancí tam bolo najmenej 50 , každý deň jej dávam novú a novú šancu

Za mě bych šanci nedávala. Jsem v podobné situaci a aby si na mě máma vzpomněla až ve chvíli, kdy cítí, že se o ní nebude mít na stará kolena kdo starat?! Ani náhodou!! Ona ti nedala hezké dětství, já bych jí nedala hezké stáří. Ať jde o dům dál....