Před druhými o sobě nemluvím

Já to mám taky tak. O sobě nic neříkám. Mám to tak už od mala a bohužel jsem si v sobě vypěstovala takový ostych o sobě něco říct, nějaký svoje pocity, až jsem z toho ve společnosti nervozní a i se už bojím, že se mě někdo na něco zeptá.....

Měla jsem takového kolegu. Moc milý kluk v našem věku, ale s kolegama jsme z něho šíleli, neboť jsme si docela brzo uvědomili, že on o nás všech ví snad všechno a my o něm v podstatě nic... Vždy se zeptal třeba "Jaký jste měli víkend?" Všichni jsme řekli, co kdo dělal a když došlo na něj, tak jen odvětil: "To je jedno:" Nebo "Jakou plánujete dovču?" On opět jen odvětil, že je to jedno. Nevěděli jsme, zda má partnerku(partnera), jaké má vlastně koničky, plány, nic. Musím říct, že ve mě to časem vytvořilo blok, nebo spíš jakýsi odpor mu cokoliv sdělovat. Byl to milý, hodný kluk, ale jinak bylo těžké ho odhadnout. Přišlo mi, že zjišťuje všechno o nás všech, ale sám nám prostě nic neřekne. A to jsme byli, myslím, celkem dobrá parta, co jsme se tak sešli v jedné kanceláři (vždyť jsme spolu trávili cca 3 roky - to už se kolegové docela znají a dá s eříct, že jsou v určité rovině spíš kamarádi).

Mám něco podobnýho, teda spíš pokud se mě vyloženě někdo nevyptává, tak sama nežvaním o svejch příhodách. A to z důvodu že mam dojem jakoby to nikoho nezajímalo a mam strach že budu něco říkat a dotyčnej na to pak ani nic neřekne, nebude reagovat. A kolikrát když mi někdo řekne "tak mi vyprávěj nějaký svoje historky" tak mě zrovna nic nenapadne, prostě fakt nevim jaký historky vyprávět, ikdyž já zrovna sem takovej typ že se mi furt něco děje-

Já to mám naopak, jak se jednou nadechnu, tak se nezastavím, melu i o věcech, které ty druhé lidi snad ani nemůžou vůbec zajímat...

mno, já jsem příšernej extrovert, takže na sebe prásknu všechno - bohužel...

Mě je milejší někdo jako ty, kdo nemluví furt o sobě ale přitom nemá problém odpovědět na osobní otázku, než holky co mi po 5ti minutách od seznámení vyžvaní i to jakej je ten jejich v posteli (jo, zažila jsem).
Nedělala bych si s tím starosti, když máš co říct k tématu z vlastní zkušenosti či zážitku tak to řekni, ale jinak bych to nelámala přes koleno.

Mám to také tak. Bojím se, že toho druhého nebudou zajímat moje problémy. Většinou jsem to já, kdo se ptá "Jak je?" a "Co je novýho?". To holky pak začnou vyprávět o jejich nových objevech a o zážitcích s klukama a já jen poslouchám, občas se jim snažím něco poradit. Ale mě se většinou nikdo nezeptá, co je nového u mě. A když už se mi zeptá, tak to stejně zkrátím na minimum, nebo řeknu, že je vše při starém.

Když mě to prostě mrzí, když někdo jen tak mluví a nemusí přemýšlet o čem a já když potkám někoho známého tak ustavičně přemýšlím co vůbec říct a pak se stejně jenom na něco zeptám a nechám ho vyprávět, protože mě nenapadá co říct..

Tak to já zas všechno hned řeknu, a taky se zajímám o ostatní ... ale bohužel se setkávám i s tímto:

Někdy bych prostě počkala až se někdo zeptá, ale třebas když se kámošky zeptám co dělala o víkendu tak mi odpoví a mě se nezeptá. Ale tak to je spíš taková její povaha, že ona vlastně taky hned nezačne něco vykládat

Taky o sobě nic neříkám-mám totiž pocit,že to ty druhé nezajímá...ale když už se někdo začne vyptávat,tak mám tendenci na sebe prásknout všechno

Reaguji na michelle bastet: Přesně, jako by jsi vystihla mě Jen mě to poslední dobou dost štve..

Já to mám jako člověk taky tak nějak zažité už odmalička, nevím proč, a je to samozřejmě škoda. Co můžu poradit, tak ze své zkušenosti to mám tak, že když FAKT chci, tak se prostě přemůžu a řeknu nějaký zážitek, který mě napadne. Asi je to o tom se přemoct a za nějaký čas to přijde samo...