Jestliže jsme černými ovcemi rodiny či společnosti, jak žít plnohodnotný život?

Souhlasím s už uvedenými radami...dobrý psycholog, najít si hobby a třeba i kamarádky/kamarády. Co se týká toho vystupování, vím, že se dá zapsat do kurzů, kde ti řeknou, jak se máš chovat, abys vystupovala sebejistě a tak, často jsou to i herecké kurzy (nemusí být přímo specializované jen na hraní v tom divadelním slova smyslu). Naučí tě jak mluvit, jak stát atd...osobní zkušenost nemám. Ale nejsem si jistá, jak jsi na tom psychicky, aby tam toho třeba nebylo na tebe moc.

Ahoj,
moc mě mrzí, jak to v životě máš. Z mého pohledu potřebuješ projít korektivní zkušeností, že tovjo ppravdové JÁ je v pořádku. Z toho by se mělo potom odvinout i to, v jaké pozici se vnímáš (jak holky psaly, např. obět, ale i cokoliv jiného - zkresleného)Pokud to bude základem tvé osobnosti, dokážeš na tom stavět a třeba se naučit i efektivní komunikaci a prezentaci pro případy jako jsou pohovor atp.
Tu korektivní zkušenost, by ti mohl pomoci zprostředkovat nějaký opravdu dobrý psychoterapeut. Pokud by ses pro psychoterapii rozhodla, musíš uvážit několik základních věcí . skupinová vs. individuální, jak zaměřená - hlubinná, humanistická, kognitivně behaviorální.........., aby sis našla opravdu psychoterapii ušitou na míru (víc bych ti případně mohla napsat do SZ).
Pokud se nerozhodneš pro psychoterapii, můžeš zkusit nějaké kontakty - kamarády hledat po internetu, internet má v tomto ohledu mnoho pozitiv (negativ také, ale to až v případě, že by ses s dotyčnýmúdotyčnou chtěla osobně setkat).
Další možností je cílený nácvik, který na ten pohovot potřebuješ - např. požádat sestru, aby ti dělala personalistu, přehrávat pohovor stále dokola a tím posilovat vhodné reakce.
Jako další mě napadá zapátrat v nějaké odborné psychologické litaratuře, kde jsou popisovány možnosti psychologické adaptace na nejrůznější podmínky. Jako nejvíce vhodná by se mi z tvého pohledu jevila nějaká knížka kognitivně . behaviorální terapie, kde by mělo být popsáno, jak pracovat např. se sebedevalvujícími myšlenkami. Doufám, že jsem se vyjádřila v rámci možností srozumitelně .

Doporučuji si také přečíst knihy: Miluj svůj život - L. Hay; O svém životě si rozhodujeme sami - Holoubková, Tajemství a Moc - Byrne, Čtyři dohody, Moc přítomného okamžiku,

Ahoj, mrzí mě, že máš z dětství negativní zkušenosti a takový náhled na sebe a na svět, ale věř mi, dá se s tím hodně dělat, jen musíš chtít a hlavně konat! Jako dítě jsi neměla možnost volby, to špatné se ti prostě dělo, ale čas pokročil a už nejsi ta malá bezbranná holka, to negativní, cos prožila nezměníš, jen není potřeba, abys tím žila i teď. Jako hlavní problém u sebe vidíš malé sebevědomí a v tomto případě bych se též přikláněla k návštěvě psychologa, protože psychiatr léčí tvou depresi - to je v pořádku, ale ty, myslím, potřebuješ také vyslechnout a poradit, jak se máš chovat, na to by byl psycholog podle mě vhodnější a za pokus nic nedáš. A co se týká toho "můstku"- berličky, jak jsi to pojmenovala výše a myslíš, že by ti to mohlo pomoci, tak protože to neumím shrnout, líp to chápu než popisuju, doporučila bych ti přečíst si knihu od M. Hermanna - Nejděte si svého marťana - psychologie od dítěte po dospělost, je to psané čtivou a docela vtipnou formou, pod to co je v této knize psané bych se mohla podepsat a tobě by to třeba mohlo ledacos osvětlit... Hlavu vzhůru, zvládneš to a držím ti palce!

Reaguji na Lucinečka25:
Nevím proč, ale tak nějak ti nevěřím. Nejvíc tomu, že tě prakticky šikanovala celá škola...
Asi musíš být hodně zvláštní člověk, tak se nedivím, že tě nikdo nechce ani zaměstnat.
Myslím si, že jsi se do role chudáka stylizovala už v dětství. Na mne to působí tak, že trpíš nějakou duševní nemocí - nejspíš paranoiou.

...

Reaguji na Lucinečka25:
Zvláštní, že tě nevzali ani na prodavačku, protože na to nemáš sebevědomí. Divný důvod. Když umíš jazyky proč si nevyděláváš třeba překlady, učením? Žádný psycholog za 18 let ti nepomohl a psychiatr ti řekne jen to, že lidi jako ty končí z léčebnách...zvláštní. Dále mi teda nesedí, že škola čekala na tvůj souhlas, aby tví rodiče šli k soudu. To se mi zdá jako hloupost. Učitel vedl celou třídu a školu k tomy aby tě šikanovali...opravdu zvláštní příběh.

To není až tak pravda. Neříkám, že se takoví nenajdou ale statistiky mluví jinak.

Reaguji na True:
A právě kvuli lidem povrchním, jako jsi ty a Elienka, kterí mi neverí, ackoliv já ani nevyžaduji po nikom, aby mi veril, píšu zde, pochopitelně pravdu. Není duvod lhát. Ano, muj učitel, jak jsem se nyní dozvedela, trpel dusevní poruchou a sexuálně neobtezoval jen me, ale taky mladsi ucitelky na skole. Pa porucha je v tom, ze ho vzrusuje ponizovat zeny na verejnosti a samozrejme pubertáci se jeho oplzlostí chytli a aby byla "sranda" šikanovali me taky. Vy dve si nikdy nedokážete uvedomit, jaké to je. Je to v poradku. Budte za to rády, vy jste to nikdy nepoznaly a proto si myslite, ze si vymyslim. Ta vec s tim, ze by rodice sli k soudu... ano, stacila jediná moje dalsi stiznost a sli by. Samozrejme, ze se vermomoci nechtel reditel do toho michat, kdybych potom u soudu zatloukala... kdyz jsem to reditelovi o svych problémech rekla (nemohla jsem chodit do skoly, ve skole jsem nemohla chodit plavat - byla jsem samá modrina a tak jsem se stydela) omlouval mi tim zameskane hodiny ve skole (mohal jsem mu zavolat, ze me rodice zmlátili a nejsem schopna vyjit z doma, nebot porad brecim a jsem na dne atp.)
Pro Elienka: Ano, umim jazyky, ale nemám certifikáty, které chteji vsude a aby jsi mohla prekládat, nestačí umet jazyk z VŠ a života v cizině. To je dnes opravdu velmi málo. Delat prodavacku vyzaduje komunikavat se zákazníky. To jsem nemohla, trepaly se mi ruce, spatne se mi dýchalo a nemohla jsem mluvit.
Vite, to nejsou psychické poruchy, to je jen vysledek výchovy, kterou temer nikdo nepozná a nikdo o ni nemluvi, nebot takovým detem není pomoci. Jedine je vzit do detského domova, ale to by tam tech detí bylo nejspíš nad možný rozpočet. Nebudte naivní, že tohle se nedeje denně stovkám jiných detí. Ony o tom ale nikdy mluvit nebudou a budou si dál žít jejich životy. Treba to na nich ani nepoznáte a nikdy by vás nenapadlo, že musí chodit k psychiatrovi, který je jako jediný pochopí a nepovídá jim povrchne, ze si to vymysli. On vi, že ne, že tohle je bohužel každodenní realita a svet nekterých z nás.

Reaguji na Queen Ophelia: Vidím, že mě chápeš. Ono prostě nejde o to říci druhému tak si najdi kamarády, ale ten člověk musí se naučit vubec s lidmi mluvit a vycházet s nimi. Já rodice nevidela 4 roky a pořád čekám, že mě lidé zmlátí a poníží me a tím, jak to už čekám, tak jsem i v očích tech lidí zranitelná a oni si na me dovolují více, než kdybych byla v pořádku. Pořád jen čekám, až mě nekdo poníží a nebude se mnou chtít (jasne, mít vztah s mužem je sakra komplikované, taky proto jsem normální vztah nikdy nemela)
Taky mě napadá dulezitá vec: mezi kamarády se vzdy resi temata, která prozíváte a jestliže nejste povrchni a neresite celou dobu jen penize, oblečení a další v podstate neosobní veci, tak budete resit své pocity, názory, strachy radosti a plány. A kdo pochopí tohle u mne? kdo pochopí moje prožtky? nikdo, jen ten, kdo si to prozil kdysi aspon z nejaké časti sám. To vysvetluje, že každý si přitahuje stejné. Ono je to potom s tou vetou TAK SI NAJDI KAMOSKU už o dost obtížnější.
Jen mi proboha nepište, že jsem obet, to nejsem a už jsem to tu psala nekolikrát, me zajíma, jak podobnou situaci prekonaly jiné osoby, které neco takového zazily. Ano, psychologové mi nepomohli, byli uplne na ***. Jeden si vzdy telefonoval hodinu se svou dcerou a nakonec mi rekl, ze mám prijít za mesic. A tak to slo od jednoho k druhému. Psychology si nedogmatizujte. Muj psychiatr, jak sjem psala je lepsi i v roli psychologa, nez psycholog, jenž mám sveho psychiatra z ruky a dostanu se za nim tak za 2 mesíce, proto jsem potrebovala si to utříbit skrze vase názory.

Reaguji na True:
trpíš nějakou duševní nemocí - nejspíš paranoiou.

Takže nyní, když někdo mluví pravdu o svých prožitcích ze svého dětství sdílených i se svou sestrou, tak trpí paranoiou?chjo, jen doufám, že takové spolupracovníky mi osud nenachystá, až takovou povrchnost bych těžko zvládala. Toho se bojím nejvíce. Bojím se kolektivu v práci, který mě bude napadat, nebo šefa, který mě bude něčím tyranizovat. Jo, a nebo kolegyně, nejaké slepice, co si na mě ještě polepší kariéru a mě oddělá :-!

Lucinečka:
Přesně, jak to píšeš. Kdo to nezažil, nepochopí. Nemá cenu přesvědčovat lidi, kteří ti nevěří.
Pár slov k té šikaně. Stát se obětí šikany je děsivě snadné. Stačí, když se o vás ví, že za vámi nikdo nestojí a že jste z nějakého důvodu bojácní. Pak se obvykle najde nějaký spratek, který se vám začne posmívat, nadávat. Když uvidí, že mu to prochází, přidá se ztrácení věcí a podobné jevy. Strhnout k tomu i spoustu dětí, které by to samy nikdy neudělaly, není těžké. V mém případě lítaly i kameny...samozřejmě to nikdo neřešil. Učitelé raději dělali, že to nevidí...fakt ti ty zkušenosti věřím.
K tomu povídání si s kamarádkama. No, tak prostě stačí říct, že se o nějakém tématu nechceš bavit. Ty přece nemáš povinnost všechno každému vyklopit. A nemysli si, my s kámoškama většinou opravdu meleme jenom o těch povrchních věcech. Případně když řeší třeba chlapy, tak je prostě jen poslouchám a nic k tomu neříkám. Ví, že nikoho momentálně nemám a to stačí. Takové osobní věci nikdo z nás neřeší jen tak se známýma. To až spíš s dlouholetou kamarádkou a takové zas můžeš říct cokoliv. Lepší je minulost nerozmazávat, to je opravdu schopný pochopit málokdo. Když už se mě na to někdo ptá, tak odpovím, že se prostě s rodinou moc nestýkám a že to je dlouhá historie. Hotovo.
Jak to bylo doopravdy, ví z mého okolí asi tak tři lidi. Zbytek zná pouze tu verzi pro cizí.

Nikde jsem nenapsala, že nevěřím nebo že lžeš. Tak si nech ty slova o povrchnosti.

Jak víš, že jsme to nepoznaly hm? Nejsi jediná.

Psala jsi o šikaně a o tom, že tě šikanovala celá škola a né že tě sex. obtěžoval učitel.

Proč by to mělo být málo? Já taky překládala. Co tím myslíš?

Já myslela, že myslíš práci prodavačky jakože někde v supermarketu, kde třeba do styku se zákazníky ani nepřijdeš.

Víš, zaměř se na sebe a né na to, jestli to někdo pochopí. Mnoho lidí tohle nepochopí ale to neznamená, že jsou všichni proti tobě. Řeš si sama sebe a na ostatni se vyprdni. Choď na pořádnou terapii, pracuj sama na sobě. Nikdo to za tebe neudělá. Jiná rada asi není. A taky to chce moře času. Prostě nikdo nemávné kouzelným proutkem a všechny problémy zmizí. Nezmizí ale dají se zpracovat.

Ještě mi řekni, jak to bylo s těmi ostatními psychology? U kolika jsi byla a jak to tam probíhalo? U tak zraněných lidí, jako jsi ty se stává, že jsou nesdílní a nechtějí slyšet, co jim psycholog říká nebo radí. Viní jen ty, kteří jim ublížili a až po čase se třeba vrátí, někdy vůbec.

Reaguji na Queen Ophelia:
Máš naprostou pravdu, až na to, že já jsem obrovský extrovert a potřebuji si promluvit treba o tom, ze porád nemám práci, protože jsem u pohovoru málem hruzou omdlela. Když si přečteš příspěvky těch dvou slečen, je zde pekne videt, kdo to prozil a kdo odvozuje z logiky a rozebírá a slovíčkaří, což je uplně mimo mísu. Tak poznámka o te schyzofrenii me zarazila i rozesmála najednou...chjo.
Jasne, učitel me sexuálně ponižoval a šikanoval a navádel proti me vsechny ostatní spoluzáky a podporoval je v tom. Vymýšlel mi podradne prezdivky a temi prezdivkami na me s vysmechem kricely spolužáaci a nekolik dalsich ucitelu... V prvním rocniku jsem mu neodpovídala, nebot jsem nemohla uverit, ze se mi to deje, ve 4 rocniku jsem kopala a kricela jako na porážce a nevedela jsem, jestli je horsi být doma, nebo ve skole.

Reaguji na Elienka:
Jeden porad telefonoval, dalsi rekla, ze muj problem je, ze jsem moc inteligentní a uvedumuji si, ze se mi to deje, dalsi mi porad rikali, ze treba, kdyz me budou rodice mlátit a vydírat, že mám otevrit okno a kricet vem, aby to slyšeli sousedi a rodice tim umlčím (no, stalo se to, ze rodice taky kriceli z okna a potom na me posilali policii, zeprý jim nicime majetek a bijeme je), policie taky rekla, ze se máme co nejdrive odstehovat a tak to bylo porad dokola. Co mi rekli dalsi psychologové pred 10 lety si fakt nepamatuji. Ver mi, ze já mela co delat, abych vubec mohla existovat.