Cítí se taky někdo tak sám?

taky přispěju, i když úplně sama nejsem, mám jednu kámošku už od základky a pak hromadu známých, ovšem se známýma se moc toho podnikat nedá, pořád nějaký výmluvy proč nemohou, takže mě přestalo bavit jim psát a oni mne napíšou jen když něco potřebují především kolem školy. Ale aby se zeptali "jak se mám" to je ani nenapadne. Jsem ráda za tu jednu upřimnou kámošku.
Na škole jsem se dost bavila se 3 holkama, ale nyní se vůbec nevídáme, největší paradox je, že jedna byla 100 km vzdálená a s tou po ukončení školy jsem si nejvíce psala, další je z blízkého okolí a s tou jsem byla docela dlouho po škole taky v kontaktu a občas si písneme jak se nám daří. No a nakonec 3 je přímo z města kde bydlím, autem to k sobě máme 15 minut ale od konce školy neměla čas se vidět, i když jsem ji navrhovala vkuse půl roku setkání, pak mě to už omrzelo a ona sama od té doby setkání nenavrhla, dnes to budou už 2 roky. Zkoušela jsem si hledat i další kámošky přes inzerát na internetu ale žádná se mi ani neozvala.

To přítel je pravý opak má spousty kámošů i známých a pořád něco s nimi podniká, mají stejné zájmy, takže spolu ani moc času netrávíme ale stejnak pořád se mnou je, někdy mě napadá proč vlastně......

Někdo tu navrhoval i chození do "kroužků", kde už budete mít stejné zájmy, je to super způsob seznámení to ano, ale taky docela finančně náročný a někdy může být i časově náročný.

tak se taky přidávám.... dost často se cítím sama. kamarádky mým životem různě procházely od základky přes střední a teď po VŠ... měla jsem jednu, které jsem 100% věřila, znaly jsme se od školky a byla tu, i když jsem zůstala jinak úplně sama, bohužel ale po dvaceti letech jsem přišla na to, že je falešná, hraje hry, jeden velkej fake. navíc mi tak vrtala do začinajícího vztahu, až se i díky ni rozpad. takže jsem udělala tlustou čáru (ne poprvé) a vyřadila lidi, kteří více brali, než dávali. různé "kamarádky" apod. upíři. na jednu stranu očisťující, na druhou stranu jsem si uvědomila, že člověk je na světě vždycky sám a že věřit nejde prakticky nikomu. a taky jsem si díky tomu uvědomila, že rodina, ač je to s nima někdy fakt těžké, tak tady bude vždycky.
přítele nemám, ale moji bývalí byly vždy ti, co měli plno přátel a známých a já ta divná s jednou, dvěma kamarádkami. nevím, čím to je, a těžko to někdy prolomím. dnes mám asi jen jednu dobrou kamarádku z VŠ, ale bohužel bydlí daleko. tady nikoho a mrzí mě to. ale aspoň už jsem si našla nějaký známý, chodím ven a snažím se nelitovat a nesedět doma. neříkám, že mi opravdová kámoška nechybí, ale nevyčaruju si ji, tak aspon žiju, jak se dá

dnes, 06:39:38 - Připojeno během spojování:
Nemám nic a nikoho - cítím se sama

Ahoj lidičky, cítím se tak strašně sama. Nemám nic a nikoho. Je mi 30 let. Tenkrát jsem se chovala špatně k příteli(byli jsme spolu 6 let) - je to už 4 roky co jsme se rozešli a já na něj stále myslím a ráda bych s ním byla opět v nějakém kontaktu-třeba jen písemném. Chci s ním být jen kamarádka, ale ani o to on už zřejmě nestojí. Po rozchodu jsme byli v kontaktu, ale v posledních letech se ozýval jen na mé narozeniny,svátek,Vánoce,..letos už nenapsal ani k Vánocům. Žádnou pořádnou kamarádku také nemám - jen jednu,se kterou se občas vídám. Bez práce jsem stejnou dobu jako bez přítele. Jediné co mám, jsou rodiče a můj milovaný pes. Už rok docházím na psychiatrii - beru antidepresiva, také jezdím k psycholožce. Za posledních 10 let jsem i hodně přibrala - asi 40 kg - teď vážím bohužel 102kg což jsem nikdy neměla. Přijde mi, že se do tohoto světa nehodím, skoro nic mě už nebaví, kdyby to šlo - odejít z tohoto světa nějakou "dobrou" cestou - nejspíš bych do toho šla. Omlouvám se, jestli vám tu přidělávám jen starosti. Děkuji vám za přečtení a jestli někomu budu stát za to, že mi k tomu něco napíše, nebo se tu najde človíček,který to má podobně, budu jen ráda. Děkuji

Asi nemám radu, spíš jen "povzbuzení" či jak to říct ... je dobře, že si uvědomuješ, že je někde problém a snažíš se ho řešit i třeba s pomocí doktorů ... Dnes je 1.ledna, ten pravý čas na změnu, nic se nezmění mávnutím proutku přes noc, ale třeba odhodlání ke sportu aby ses zbavila přebytečných kil, aby se ti dostalo ztraceného sebevědomí je myslím správný krok dopředu Kromě toho třeba běh dokáže člověku vyčistit hlavu líp jak lahev vína - a je to bez kocoviny

Reaguji na Darcie: Darcie, mrzí mě to, ale odcházet z toho světa je nesmysl, nikdy nevíš koho potkáš, nevíš kdy se ti život otočí vzhůru nohama... Hlavu hore ))

Reaguji na Darcie:
Nevím co se stalo,ale z Tvého příspěvku cítím sebelítost,kterou z hlouby duše nesnáším...
Být tebou začnu tím,že si najdu koníčky-fitko,kurzy-třeba angličtiny(nebo něco jiného užitečného).Tak si můžeš najít přátelé,shodit nabraná kila-koneckonců fitko je dobré na deprese(sama vím o čem mluvím)a pomalinku začít od začátku......

Jsem na tom podobně jako ty. Někdy mám už z toho deprese. Nemám přítele, kamarádky jen 2, s ostatními si říkám jen ahoj. Můj problém je hlavně v tom, že si s hodně lidmi nemám co říct. Před chvílí jsem zakládala diskuzi na téma : proč si s plno lidmi nemám co říct.Jsem introvertka, takže navazovat nové kontakty, je pro mně celkem peklo. Chápu tě, jak se cítíš, já se např. strašně bojím budoucnosti. Nechci skončit sama, samota mně ubíjí. Z těchto depresivních myšlenek mně pomáhá sport, hned mám lepší náladu, nebo zajdu do kina, abych byla ve společnosti.

Osamělost je jeden z nejhorších pocitů člověka - je to pro Tebe náročné období a záleží především na Tobě, aby jsi jej zvládla a překonala.
Myšlenky na smrt, pocit zbytečnosti a prázdna. Nic není takové jak se zdá

Začni konat i přesto, že nemáš sílu, chuť či náladu. Jsi mladá - pokud jsi z města, zkus chodit cvičit, zaveď si zdravou životosprávu, komunikuj s okolím, třeba přes pc. Pro začátek.
Nevracej se do minulosti, nečekej na bývalého přítele, dívej se dopředu. Máš své místo na slunci, nejsi na nic sama, rodiče i pejsek Tě potřebují - chtějí.
Věř, že když se zlepší psychika, odrazí se vše v Tobě, tváři i chování - vsadím se, že to nebude tak zlé.
Časem se najde i práce, hlavně se dej fyzicky do pořádku, s psychikou Ti pomáhají i ostatní a hlavně, věř sama sobě !
Držím palce, bude to v pohodě, uvidíš

Darcie, píšeš že nemáš práci již 4 roky, co si nějakou najít? Něco co by tě bavilo, potkáš nějaké nové lidi, zase tě to hodí jinym směrem

přesně, spíš mi to příjde že jsi se na všechno vykašlala a nic jsi nechtěla řešit, tak máš antidepresiva a přibrala jsi 40 kilo.. což tě potopilo ještě víc..
Chodíš vůbec ven na procházky? Asi to nechceš slyšel ale je potřeba se sebou něco dělat.. a v první řadě zhubnout, ne kvůli kráse ale taky kvůli zdravotnímu stavu který by ti mohl ještě víc ublížit..!! Vyrazit mezi lidi, např: to fitko, nebo choď plavat a nějaké známé si najdeš ale taky podle mě musíš dělat něco se svým chováním.. prostě vstát ze země a něco se sebou dělat a věřím že se ti to určitě podaří

Z tvého příspěvku jde cítit že ses na vše vykašlala, přitom se všemi těmi problémy se dá krásně něco udělat. ale to člověk musí chtít a ne sedět doma a litovat se. začni cvičit a jíst zdravě, lepší rada na kila navíc není. přestan do sebe cpát prášky a začni u cvičení, získáš sebevedomí a pak půjde vše samo.

Promiňte holky, ale vy jí tady radíte, aby začala chodit cvičit do fitka, plavat atd... to opravdu myslíte, že člověk, který nemá práci a kterého ve 30 letech už čtyři roky zřejmě kompletně živí rodiče, by měl od rodičů nebo od kohokoli jiného ještě brát peníze, aby mohl chodit někam cvičit? Nevím, ale přijde mi to takové... minimálně hloupé. Tedy mně by to bylo asi trapné.
Reaguji na Darcie:
Co třeba zkusit nějaké brigády pro začátek než se trochu vzpamatuješ z nejhoršího... To je fajn příležitost, jak poznat nějaké nové lidi, se kterými se časem bude dát třeba i něco podniknout. Myslím si, že i samotná práce by tě mohla pak přivést na jiné myšlenky a na samotu zapomeneš. Záleží, jak moc vážné máš ty deprese a zda jsi schopna alespoň nějak částečně pracovat.

tak hloupé je už to že do svých 30 nemá práci a nechci to říct hnusně ale vyžírá rodiče.. tím že zhubne si najde lépe práci protože bude mít větší sebevědomí! Nikdo nechce ufňukaného zaměstnance!

Jediná rada je přestat se litovat a vzít život do svých rukou.Ty jsi očividně totiž po rozchodu se svým ex na všechno rezignovala. Takže chce to začít cvičit(do fitka nemusíš, pro začátek stačí cvičení doma) intenzivně začít hledat práci a hlavně přestat se snažit o navázání kontaktu se svým ex. Vnitřně ses totiž ještě s rozchodem očividně nevyrovnala a tím, že mu chceš být na blízku by sis spíš ublížila zlvášť když on o kontakt s tebou už asi nestojí.

Pomáhá ti ten psychiatr a psycholožka? Pomáhají ti ty prášky? Podle toho, co píšeš, tak moc ne. Co takhle zkusit změnit lékaře?

Holky, vy tu radíte, ať se sebou něco dělá, ale pokud má slečna depresi, tak to není tak snadné... A souhlasím s tím, že úplně na začátek by byla dobrá alespoň nějaká brigáda a možná trochu cvičení...