Cítí se taky někdo tak sám?

Proč prášky neužívám pravidelně? Asi jsem pohodlná a líná brát i ty prášky - když si je nevezmu ráno(zapomenu), tak pak jak jde den zapomínám víc a víc,nebo to odkládám až je před spaním a já si je teprve beru jako třeba teď Každopádně díky vám všem za odpovědi.

Pokud se opravdu chceš uzdravit a cítit lépe, tak to chce alespoň trochu pevné vůle. A začít tím, že budeš brát pravidelně AD, tj. denně, ráno a předepsanou dávku. Jinak je to úplně k ničemu, naopak si tím spsíš ubližuješ, protože si místo srovnávání hladiny serotoninu tu hladinu pravidelně rozhazuješ. To, abys brala léky správně, tě nic nestojí. Kup si týdenní dávkovač léků, pokaždé si o v neděli večer naplň na další týden a poctivě to dodržuj. Pokud ti ani pak nebude po pár týdnech lépe, prober s psychiatričkou změnu léků. Návštěva jednou za čtvrtletí je naprosto nevyhovující, já jsem v akutním stavu chodila jednou týdně, později co 2, a i teď, když je mi už dobře, chodívám se ukázat každých cca 6 týdnů plus k tomu dr. volám, že je vše v pořádku - mám štěstí na velmi starostlivou a pečlivou psychiatričku, která má sice strašně moc pacientů, ale čas si na mě vždy najde. Stejně tak psychologa by to chtělo častěji, min. po těch dvou týdnech, a jen si s ním nevykládat, ale taky si z těch sezení něco odnášet, přemýšlet nad tím a snažit se z toho čerpat. I když by to třeba pro tebe bylo nepříjemné. Protože jen povykládání si je sice fajn, ale taky ti nepomůže.

Souhlasím s ostatními, že by ti pomohly procházky se psem, i když se ti nechce, je to zase aktivita, která je pravidelná a která tě přinutí se zvednout. Pokud si myslíš, že na tebe někdo s takovým přístupem čeká s nabídkou na práci, tak se bohužel mýlíš a žádný ID ti v tom nepomůže.

Věř, že opravdu chápu, jak se cítíš, měla jsem hodně těžké a dlouhodobé, bohužel dlouho neléčené, deprese, ze kterých jsem se obtížně vyhrabávala a stálo mě to hrozně moc v osobním i pracovním životě, včetně manželství. Ale jednoho dne se to opravdu zlomí, uvědomíš si, že život opravdu nekončí a že na tebe třeba někde čeká nějaký skvělý chlap i skvělá práce. Tím, že budeš ale zavřená doma, kašlat na léčbu, tloustnout, litovat se, ho nepotkáš. Též jsem ostatním nevěřila, když mi to říkali. A dnes jsem jim vděčná, že mi pomohli se postavit zpět na vlastní nohy, vyhrabat se z těch problémů a depresí, a já tak můžu jít dál a začít znovu žít. Musela jsem ale sama začít chtít .