Bojím se vztahu

Mám podobný problém. Když jsem se zamilovala do jednoho kluka, docela mě to zklamalo. Byla to vždy jen platonická láska a nikdy jsme se spolu nebavili. Jsou to tak skoro 4 roky zpátky. Stále ho miluju. No ale k věci. Měla jsem před půl rokem vztah a zase jsem se zklamala. S dotyčným jsme si nesedli. Taky mám teď strach vkročit do vztahu. Nezbývá nám ale nic jiného, než to risknout, protože když takhle by jsme se mohly jednou probudit, bylo by nám 50 a už by mohlo být na vše pozdě.

[cituji=oOMoniOo]Nezbývá nám ale nic jiného, než to risknout, protože když takhle by jsme se mohly jednou probudit, bylo by nám 50 a už by mohlo být na vše pozdě.
Máš naprostou pravdu, taky se můžeme bát věčně Musí se přece zkoušet, aby člověk našel to pravé. Bohužel mi nejde se toho držet

Ahoj, tak já to měla stejně. Jakmile to začlo vypadat, že by o mě ten kluk mohl mít větší zájem, než jako kamarád, tak jsem se většinou lekla (zvlášť když se mi líbil). A už jsem toho měla dost. A pak mě začal nabalovat kluk, kterej se mi strašně moc líbil, ještě předtím, než jsme se seznámili, a to jsem věděla, že tentokrát už to nesmím zkazit. Tak jsem do toho šla.. no a dopadlo to špatně.. ALE, a je to dost důležitý ale, dostala jsem se z toho, a už jsem v pohodě a s jinejma klukama už nemám takovej problém.
Chci tím říct, že je oprávněný, že se třeba bojíš, ale když to nezkusíš, tak nic nezískáš a když to nevyjde, tak nebudeš ani první ani poslední, a ono to vážně časem přebolí

Mám úplně stejný problém. Asi rok se mi líbil kluk, kterého jsem znala jen od vidění, nesmyslně jsem se kvůli němu trápila, prostě platonická láska..... No a pak jsme se konečně seznámili, ukázalo se, že dotyčný po mě také ten rok pokukoval, že se mu líbím.... Začali jsme si psát, byli jsme spolu párkrát venku, bylo to skvělé, ale najednou něco ve mě, začalo naznačovat, že jsem asi moc šťastná nebo co.... Začla jsem se bát, že ho zklamu, začla jsem se bát, že zklame on mě a s těmito pocity jsem nedokázala žít, ze všeho jsem vycouvala, teď se ani nezdravíme. Mrzí mě to, protože vím, že to byl kluk přesně pro mě... Jelikož je mi 19, nevím zda to mám přisuzovat tomu, že jsem na vztah ještě mladá, nebo jestli to je nějáký můj blok, který už nezmizí...

Měla jsem to samé. Doporučuji do toho jít. Začátky jsou nezvyk, ale musí se přejít jinak si zvykneš na samotu a už to tak zůstane navždy jinak já spíš jsem hrozně vybíravá. Jsem raději sama než abych byla každou cenu ve vztahu s kýmkoli. Spíš hledám někoho, kdo mi za to stojí a je mi docela podobný v názorech na život a hlavně se ve vztahu snaží.

Reaguji na EleanorWoods: mám to stejně)) jde i o založení člověka, někoho okouzlí téměř kdokoli a někoho zase téměř nikdo))

ono taky čím delší dobu je člověk sám, tak mi přijde že se mu nechce vykročovat ze svých zaběhlých pravidel, ona je ta samota na jednu stranu pohodlná))taky nevím, jaký máš přístup k mužům, to se taky může promítat, já jim třeba moc nedůvěřuju a mám asi vysoké nároky...a taky jde o sebevědomí, možná nejsi zcela spokojená, vyrovnaná sama se sebou? to pak se špatně zakládá vztah, když si nevěříš (třeba že si hodna lásky nebo tak) :/
no, co říct, já s tím mám taky problém a myslím že u mě to vychází dost z toho sebevědomí a nedůvěry...i když kdybych potkala někoho, kdo by mě fakt dostal do kolen, tak do toho půjdu..

Holky, moc děkuji za reakce, jsem ráda, že tento problém neřeším sama

To máš naprostou pravdu
Reaguji na xTery:
Naprsto jsi to vystihla! Přesně tak, nechce se mi vykročovat z mých zaběhnutých kolejí.Ale mnohem větší problém je u mne právě to sebevědomí, přijdu si díky své postavě, která se mi extrémně nelíbí strašně nepřitažlivá a ta důvěra k mužům taky hraje svoji roli.
Naprosto jsi vystihla můj problém

Reaguji na xTery: Já to mám úplně stejně. Nejsem ten typ, že hned někoho potkám a věci jdou stylem, že na tom člověku hned visím apod. potřebuju získat důvěru, protože bylo pár hořkých zklamání a spousty dalšího a já patřím mezi ty lidi, kteří se pak bojí dávat šance, ale ono to jinak nejde. Hlavně já takhle odehnala jednoho člověka, který mě opravdu zaujal a měl o mě zájem. Pak jsem si uvědomila, co jsem udělala. Jak jsem se k němu chovala a jakým stylem jsem ho odmítala. Měla jsem ho v hlavě hodně dlouho a uvědomila jsem si, že když budu mít strach zůstanu navždy sama a zakomplexovaná a to je to nejhorší. Chlap chce vidět city od ženy. Né třeba hned, ale když vyzařuješ bezcitnost a dlouhodobou nedobytnost, tak půjdou od tebe a bude to z tebe i vyzařovat.

Pokud se kolem tebe motá někdo o koho by jsi měla zájem, tak mu dej šanci a uvidíš. Až k tomu člověku budeš mít důvěru a bude ti s ním dobře a příjdou i nějaké intimnosti ( ne jen sex), tak uvidíš

Já mám taky nedůvěru k mužům. Po velmi špatných událostech. Nebo spíš už obezřetnost. Ale potkala jsem i slušné chlapy a kvůli tomu to neházím do stejného pytle. Říkám si, že to chce dlouho třídit než dojdeš k tomu vyvolenému

Mám stejný problém.. Do někoho se zamiluju a dokud je to z jeho strany jen o kamarádství, tak je to v pohodě. Jakmile začne projevovat zájem, já se šprajcnu a začnu couvat.. Nevim co s tím, je to nějaký blok, který nevim, jak přejít.. =/

tak kurnik mluvte nejsme svině(většinou) řekneme vám max ze nic necítíme ale když budete koukat z dálky na to jak bali(chodi s) jinou holku to vás bude **** víc než nevyřesené vztahy...