Zkouška. Po přečtení úvodu bude hned jasné proč zkouška. Zkouším se sem vypsat, ale nemyslete si, že nemám přátelé nebo rodinu, které bych se mohla vyzpovídat. Mám spousty přátel, pár z nich se dají označit za OPRAVDOVÉ přátele, ale můj problém je mluvit před nimi.
Víte, je to opravdu těžké. Jsem velmi nedůvěřivý člověk a ani vlastně nevím proč. Je mi teprve 19 a já se cítím jako by tohle byl konec...jako by mě v životě nemělo už nic potkat. Nedovedu si představit svou budoucnost. Je to zvláštní ale doteď to bylo snadné, jelikož jsem chodila do školy, ale letos maturuji a co budu dělat za rok ? Co budu dělat za půl roku ? Nedej bože, co budu dělat za 3-5 let ? Nevím.
Já vlastně nevím plno věcí, v plno věcí už ani nevěřím. Je to složité, nad vším moc přemýšlím. Opravdu mi přijde, že to občas s tím přemýšlením přeháním. Když tohle řeknu nějaké své kamarádce, odpoví "mám to stejně, musíš se snažit myslet na jiné věci"..a v tu chvíli co mi to řekla mi došlo, že prostě kecá. Nemůže to mít stejné. Nechápe to. Nikdo. Nikdy jsem neměla mnoho štěstí. Jo, to si říká mnoho z vás. Nějaký čas jsem přemýšlela, jestli to není jen pocit, jestli nejsem jen v nějaké depresi a jsem jen zaslepená a přitom mám své štěstí všude kolem sebe. A tak jsem se rozhlédla, opět se hluboce zamyslela a opravdu, tohle pocit není. Uvědomila jsem si, že ať se zamyslím nad svou minulostí, vybavují se mi jen ty špatné věci. A že toho bylo ! Začalo to v 11ti letech, kdy jsem utekla nějakému s prominutím blbci, který tu chodil po sídlišti a znásilňoval holky v mém věku. Byla jsem v šoku i když se mi nic nestalo, ani se mě nedotkl, ale prostě mě to šokovalo. Nikdy jsem to nikomu neřekla, néé že bych se nějak styděla, v podstatě já nemám za co, ale jak říkám, neumím komunikovat s přáteli i když jsou to lidi, které bych nevyměnila. Dále tu máme minimálně 10 úmrtí. Ano i mě to číslo děsí. 10 úmrtí. Všechny jsem řádně oplakala a po každém z těchto úmrtí jsem se začala uzavírat více a více do sebe. A pak je tu ta další věc. Víte, já vždycky, když se někomu snažím něco říct, přijdu jak největší "otravovač" světa, myslím si, že to ty lidi prostě nezajímá, vidím jak jsou někteří natřesení mi něco povědět, tak je tedy nechám mluvit a poslouchám, a přemýšlím, a zjišťuji, že oni řeší v tu chvíli úplnou kravinu. Nemůžu začít jen tak mluvit o vážných věcech, když se mě zlíbí. Bylo by to nevhodné. A je tu otázka. Kdy je vhodné začít mluvit o vážných věcech ?
A proč teda ta zkouška. Všechno to, co jsem doteď psala bych zařadila do úvodu. Ale můj problém jsou "překvapivě" kluci. Ano. V tomhle ohledu si přijdu jak z jiné planety. Jiné holky, kamarádky mají buďto kluky, nebo už nějaké zkušenosti s nimi. Ale já si nikdy nikoho nepustila člověka tak blízko k tělu. Mám strach ze vztahů, mám strach z kluků. Mám strach i z lidí, z toho, že se mi vysmějí, že mě nepochopí, že mě budou mít za tu jinou.
Nikdy jsem s klukem nevydržela déle jak měsíc. A ano ve svých 19ti letech jsem ještě panna. Nestydím se za to, spíše se učím být na to pyšná ale je to divné v 19ti. Já mám strach se zamilovat. Nikdy jsem to nezažila a právě ani nevěřím, že někdy zažiiu. Neřekla bych, že jsem nějaká ošklivka. Myslím si, že jsem prostě normální a obyčejná holka. Vím, že tohle bude znít trochu zle ale potkávám denně páry s holkama, co vypadají i hůř než já. A ti kluci je mají rádi takové jaké jsou. Mě by stačil jeden na celý život. Nepotřebuji to prostřídat. Ale řekněte mi, kde mám tady narazit na normálního chlapa ? Na někoho, kdo pochopí člověka jako jsem já. Kdo mi dá čas se rozkoukat a zvykat si na to, že někoho mám vedle sebe.
Jak já bych chtěla být zamilovaná. Ani nevíte. Můj další problém je, že házím všechny do jednoho pytle. Je to zlé, ano já vím, ale dneska mi přijde, že každému jde jen o jedno. Ke vztahu sex patří, ano já vím, a souhlasím, ale který kluk pochopí to, že jsem v 19 stále panna ? Lidi řeknou: "Počkej si, ono to přijde samo a bude to stát za to, uvidíš"...ale já už nechci čekat. Čekám už tak moc dlouho, myslím, že za to co jsem si už vytrpěla, bych si trochu štěstí zasloužila. Je těžké uvěřit, že bych mohla být někdy zamilovaná, když vidím lásku všude kolem sebe, ale mě se obloukem vyhýbá.
Teď je otázka. Je ta láska kolem mě opravdová ? Nepředstírají lidé lásku ke druhým, jen proto, aby nebyli samy ?
Doufám, že si toto "něco" někdo přečte. Prosím o váš názor.
A omlouvám se za chyby, je to můj první "článek".