Jsem jedináček. Nikdy jsem se nerozplývala na dětskýma postýlkama. Nemám k dětem žádný vztah. Nemám duševní sílu na to, mít dítě. Možná už ani věk (32). Nedovedu si představit, že bych se o dítě měla starat. Možná bych se nezvládla starat ani o psa. Mám tisíc důvodů, proč dítě nemít. Možná jen jeden, proč ho mít - nebýt ve stáří sám. Je hezké, když se o vás někdo postará, ale jak vidím ve svém okolí, není vůbec jistota, že se dítě postará. Znám pár lidí, kteří mají potomky a i prapotomky daleko v zahraničí a v reálu je vidí tak jednou ročně. Znám lidi, kteří mají nezvedené děti, kteří se o ně postarat nemůžou. Znám i ty, kterým dítě umřelo nebo se zranilo tak, že se musí rodiče celý život starat o něj.
Jenže vidím i své rodiče, jak se trápí. Mám pocit, že je to prostě nebaví. Jejich život, tak jak žijou. Mají ve svém okolí miminka a je vidět, že by chtěli vnoučka. Už mi přestali říkat, že bych si měla dítě pořít, ale je vidět, že mi to vyčítají.
A já nevím co s tím. Mít dítě jen kvůli nim? Oba jsou pracující a ještě pár let budou, takže by mi pomohli s hlídáním maximálně o víkendu. Nemám ho s kým mít, což sice není ta hlavní překážka, ale vždycky jsem si říkala, že pokud náhodou dítě, tak do plnohodnotného vztahu.
Popravdě řečeno, nevím co dělat. Napadá mě, že jednou budu litovat, že jsem dítě neměla. Ale já prostě nejsem rodičovský typ. To, že žiju prázdný život, to vím, ale mě život nikdy nebavil, mám to tak od malička, a pochybuju, že by to dítě změnilo.