Všechno se to týká mého přítele a mě. Letos v červenci oslavíme výročí 6 let, bydlíme spolu v pronajatém bytečku v Praze, kam jsme se přistěhovali původně za VŠ. Já po roce na VŠ skončila a teď pracuju už rok ve velké firmě, přítel stále studuje a pracuje k tomu. Obě naše práce jsou časově a nervově hodně náročné, jsou dny, kdy se vídáme jen ráno a pak až pozdě večer. On navíc pracuje i o víkendech, i když třeba z domu.
Poslední cca rok jsem měla problém se žárlivostí. Žárliví jsme oba, vždycky jsme byli jeden pro druhého jeho životní láskou. U mě to začalo zesilovat právě před tím rokem, žárlila jsem na jeho spolužačky ze školy. Vadil mi styl, jakým si s nima psal, jak byl milý, ochotný, prostě k nakousnutí. Když ho pak měly třeba doučovat, šílela jsem. Byla jsem na něho hnusná, nevěřila mu. Asi je to dané tím, že znám jeho minulost, než jsme se seznámili, tak z nešťastné lásky hodně "děvka*il", a ještě se mi pak chlubil, jak ho nikdy žádná neodmítla atd., kdežto on je můj první vážný vztah se vším všudy.
Pak se to nějak zklidnilo, přestala jsem ho žrát a až na ty drobné běžné konflikty bylo všechno fajn. Pak ale nastoupil do práce, kde má samozřejmě i kolegyně. Je to malý tým, ale tráví spolu hodně moc času, navíc jsou tam všichni mladí, takže i hospůdky po večerech a podobné akce jsou zcela běžné. Můj milý se toho samozřejmě účastní, ale moje žárlivost mě zase týrá.. I když jsem většinu těch holek viděla a vypadaly fajn, některé jsou zadané, stejně se chovají, jako by nebyly a můj přítel je samozřejmě zase ten milý, ochotný, šikovný a zábavný.
Už jsem s ním o tom mluvila x-krát, vždy to vedlo akorát k hádce. Zkoušela jsem to po dobrém, po zlém, v slzách mu vysvětlovat, jak mě trápí ty představy.. nic nepomohlo. Vždy to skončilo na tom, že je mi věrný, že mě má rád, ale že s nima se nebude chovat jinak, protože si kvůli povaze té práce s nima musí udržovat dobré vztahy a nakonec mě ještě seřval, že ho žeru. Ještě by asi bylo dobré podotknout, že když už takhle večer někam jde (což by mi až tak nevadilo!), tak mi nikdy nedá vědět předem že jde a kam jde. Vždycky až když mu volám, kde se zdržel z práce (třeba v 10 večer), tak se to dozvím. To moji důvěru hrozně podkopává. Proč mi nemůže napsat prostě sms, že jde s kolegy "na jedno" tam a tam a vrátí se v tolik a tolik?
Příští týden mají jet na teambuilding na noc do Českého Krumlova a já ani nechci domýšlet, jak budu ten večer šílet a co se mi bude honit hlavou. Možná to někdo znáte, když někoho milujete tak moc a tolik se bojíte, že se vaše nejhorší noční můry naplní? Možná tady z toho vyznívám opravdu jako megera a stíhačka, ale on mi to opravdu neusnadňuje 
A já se z toho sama od sebe nedostanu.
Co si myslíte? Pomohlo by mi pravidelně docházet k psychologovi? Jak se mám zbavit těch úzkostných a hlavně příšerně bolestných stavů?
P.S. Klidně klaďte doplňující otázky, do jednoho textu nejde vystihnout vše podstatné. Děkuju.
Poslat SZ
souhlas
Galerie obrázků
